Klinika identity

Carl Elliott o zrádných cestách manipulace s lidmi a světem

Staň se tím, kým jsi, napsal filozof Friedrich Nietzsche. O sto let později si miliony lidí berou Nietzscheho radu k srdci. Namísto obratu k filozofii však užívají léky a podstupují chirurgické zákroky.
"S paxilem se znovu cítím sama sebou," říká žena v reklamách na antidepresivum tohoto jména; podobně se asi cítí uživatelé Prozaku, Ritalinu, Botoxu, Propecie, Xenicalu či anabolických steroidů, stejně jako lidé podstupující plastické operace, hormonální terapie nebo operace na změnu pohlaví.
Přestože tito lidé procházejí drastickou sebetransformací, mění svou osobnost psychoaktivními léky a svá těla chirurgickými zákroky, hovoří o vlastní proměně jako o procesu, při němž se stávají "tím, kým opravdu jsou".

"Jen díky užívání steroidů," píše kulturista Samuel Fussell, "jsem navenek vypadal stejně, jako jsem se cítil uvnitř." Jan Morris zase píše, že díky operaci na změnu pohlaví "jsem konečně dosáhl identity". Kdyby dnes žil Nietzsche, možná by propagoval antidepresiva firmy Pfizer.

Mnozí lidé dnes nečekají, že naleznou smysl života vzhlížením k Bohu, pravdě či kterémukoliv jinému vnějšímu mravnímu rámci. Místo toho čekají, že smysl naleznou při pohledu dovnitř. Kontakt s vnitřními city, tužbami a aspiracemi je dnes pokládán za nezbytnou součást prožití plného lidského života. Chcete-li dojít naplnění, musíte být ve spojení sami se sebou. Jazyk autentičnosti začal být pokládán za přirozený způsob popisu našich aspirací, našich psychopatologií, a dokonce i našich sebetransformací.

Nová je ovšem angažovanost lékařů při plnění této touhy po sebeproměně. Během posledních desetiletí se lékaři začali mnohem více spokojovat s tím, že psychologické a společenské problémy léčili fyzickou terapií.

Dnes podávají lékaři málo vysokým chlapcům syntetické růstové hormony či předepisují lék s názvem Propecia mužům středního věku, kteří se stydí za pleš. Dnes, kdy se zlepšení psychologické pohody považuje za pravý cíl medicíny, rozsah potenciálně léčitelných obtíží enormně vzrostl.

Představuje úspěch těchto technologií problém? Nemusí tomu nutně tak být. Některé léky a procedury zmírňují ta nejtemnější lidská strádání. Někdo užívá antidepresivum, aby mu bylo "lépe než dobře", jiný pacient proto, aby se zbavil pocitu beznaděje, který ho ohrožuje na životě. Pokud operativní změna pohlaví odstraní lidské utrpení, pak ztrácí smysl otázka, zda tento zákrok léčí konvenčně definovanou chorobu.

Jenže všechny tyto lékařsky vyvolané sebetransformace znepokojují. Jedna obava pramení z toho, co filozofka Margaret Olivia Littleová nazývá "kulturní spoluvinou". Podle ní lze jen těžko odsuzovat jednotlivce, kteří užívají léky a podstupují chirurgické zákroky, aby se transformovali v souladu s převládajícími estetickými standardy, avšak na sociální úrovni vytvářejí tyto procedury problémy, jež měly původně řešit.

Čím více Asiatů například podstoupí plastickou operaci očí, aby vypadaly jako evropské, tím víc se zakoření společenská norma, která říká, že za šikmé asijské oči je třeba se stydět. Totéž platí o světlé kůži, velkých ňadrech, malých nosech či jiskřivé osobnosti.

Tržní tlaky tuto obavu prohlubují. Antidepresiva jsou v USA již několik let nejziskovější skupinou léků. Tato farmaceutika se přitom prostě nepoužívají k léčbě těžkých klinických depresí. Široce se užívají k léčbě sociální úzkosti, posttraumatických stresových poruch, všeobecné úzkosti, obsesivně-kompulzivní poruchy, poruchy přijímání potravy, sexuální kompulze a premenstruální dysforické poruchy.

Mnohé z těchto poruch se kdysi považovaly za vzácné, ne-li za neexistující. Jakmile však nějaká farmaceutická společnost vyvine lék na určitou psychiatrickou poruchu, má finanční zájem na tom, aby lékaři tuto poruchu diagnostikovali co nejčastěji. Tím se mohou i vlastnosti kdysi pokládané za běžnou lidskou odchylku - plachost, nervozita či melancholie - proměnit v psychiatrický problém. Čím více lidí bude přesvědčeno, že trpí poruchou, kterou lze léčit pomocí léků, tím více farmaceutik může daná firma prodat.

Zřejmě největší obavy pramení z jevu, který politický teoretik Harvardovy univerzity Michael Sandel nazývá "honba za ovládnutím". Víc než možných důsledků zdokonalovacích technologií se Sandel obává pocitu, který odrážejí - pocitu, který vidí svět jako něco, co lze manipulovat a řídit.

Jak Sandel podtrhuje, snad bychom mohli vyprojektovat svět, v němž budeme mít všichni přístup k lékům na zlepšení nálady a k plastickým operacím, v němž budou mít atleti přístup k bezpečným lékům na zvýšení výkonnosti, v němž budeme moci bez rizika volit genetické vlastnosti svých dětí a manipulovat s nimi a v němž budeme jíst průmyslově chovaná prasata a kuřata, která budou geneticky upravena tak, aby necítila bolest.

Mnozí z nás by se však takovému světu bránili - ne proto, že by byl nespravedlivý nebo že by vedl k ještě větší bolesti a utrpení, nýbrž kvůli tomu, do jaké míry by v něm vše bylo naplánováno a naprojektováno. Bránili bychom se myšlence, že svět existuje pouze proto, aby se s ním manipulovalo podle potřeb člověka.


Carl Elliott vyučuje v Centru pro bioetiku při Minnesotské univerzitě a je hostujícím profesorem na Institutu pro pokročilé studie při Princetonské univerzitě v New Jersey. Je rovněž autorem knihy Better Than Well: American Medicine Meets the American Dream (Lépe než dobře: Americká medicína kráčí vstříc americkému snu).