Kolik menšin dělá většinu
Není to příliš veselé téma, ale já si nemůžu pomoct. Nemůžu bez toho žít. Ani vy ne, ať si to uvědomujete, nebo ne. Je to o toleranci.
Začala jsem si s tím sama. Mám totiž nepřekonatelné puzení psát o menšinách. Jen vlastně přesně nevím, co je menšina. Dalo by se spíš říct, že mě zajímají lidé, kteří se řízením osudu vydělili z davu. A dav je odmítl, i sdružili se s podobně vydělenými. Člověk musí k někomu patřit. Tahle věta ale není ze mě. Řekla mi ji Vlasta. Krásná ženská, která část svého života prožívá jako muž. Nebo hezký muž, který část svého života prožívá jako žena. Vyberte si.
Dostala jsem se totiž po mnoha komunitách nejrůznějších lidí k translidem. Přiznávám rovnou, že tomu moc nerozumím. Nedokážu si představit, že bych při všech problémech, které v životě řeším, musela ještě přemýšlet o tom, jestli jsem žena, muž nebo třetí pohlaví. A přitom je na téhle stupnici tolik pater, kam bych mohla vstoupit. Já jsem začala tím, že jsem vstoupila do baru. Při pohledu z ulice byla v tom baru menšina. Byli tam sice lidé jako na té ulici, ale ti uvnitř měnili svá pohlavní vyjádření. Tím, že jsem sešla z ulice do baru, stala jsem se menšinou já.
Představte si situaci, kdy do vaší domovské krčmy vstoupí krásná lidská bytost. Na první pohled se hladina štamgastů rozvlní. Je to muž, nebo žena? Kolik z nich se rozesměje? Kolik si neodpustí nesouhlasné poznámky? A najdou se i tací, kteří řeknou - buď v té hospodě budu já, nebo on/a. Já jsem stála na schodech do lokálu a přiznám se, měla jsem kolem žaludku jako před zkouškou. Bylo na první pohled jasné, že nezapadám. A to nejsem ani krásná. Krásným se ledacos odpustí. Dívali jsme se na sebe... Mám něco říct? Je nutné něco vysvětlovat? Já prostě stojím na schodech, chci si sednout, dát si grog. Přicházím s tím, že se chci kamarádit. Jenže to se nedá chtít. To musí přijít.
Pak, jako už tolikrát v životě, se rozsvítila moje šťastná hvězda. Oči se zase sklopily, přisedla jsem k lidem, kteří mě čekali, dostala jsem grog s milým úsměvem. Postupně přisedávali další. Když se po místnosti rozkřiklo, že budu psát článek, každý mi chtěl něco říct. A když jsem za dlouho a dlouho odcházela, můj pocit kolem žaludku byl dávno pryč. Bylo mi tam dobře. Byli tolerantní? Necítili se mou přítomností ohroženi? Dotčeni? Je to tak, že lidé (mohou to být černoši, vozíčkáři, Romové, transsexuálové, kdokoli), kteří znají ubližování davu, sami neubližují? Nebo si zase něco idealizuju?
Co je to vlastně menšina? A kde je ta většina, která ony menšiny utiskuje? Jsou to ti ostatní, co jsou jiní? Mě ve škole množiny minuly, ale tuším, že s tímhle mají něco společného. Jak je snadné stát se menšinou. Nemusíte jezdit k domorodcům do nitra Afriky. Stačí dostat byt třeba v Košířích. To znám, byla jsem menšinou v romské komunitě. Ale byla jsem i jinou menšinou - třeba v zaměstnání bývám menšinou. Někdy už jen tím, že jsem ženská, jindy tím, že jsem ženská s dětmi. Byla jsem menšinou ve třídě, kde většina uměla výmyk na hrazdě. Já nikdy. Na srazu své dávné třídy jsem menšinou, která vystudovala vysokou školu. Jo, taky patřím k menšině blondýn. Vtipy sbírám. A doma jsem taky menšinou. Jedině já jím ráda rýžový nákyp a nejím kyselé ryby. Kde jste menšinami vy? Dokážete si vzpomenout na svou menšinovost, když se po chvíli v jiné situaci stáváte součástí většiny?
Můj kamarád Pascal tvrdí, že netolerance a nenávist je jen nedostatek informací. Narodil se na Madagaskaru a je to na první pohled vidět. Sám řeší věc jednoduše. Přijde do hospody a osloví lidi - Já jsem z Madagaskaru. Chcete vědět, jaké je to u nás? - a oni na to slyší. Ještě nikdy mu nikdo neublížil. Jindy za vámi osvěta do restaurace nepřijde. Budete muset překonat svou pohodlnost. Ono se říká, že staré, zažité názory jsou příjemné jako dobře vyšlápnuté boty. Ale stejně si za čas musíme vyšlápnout nové. Jinak z nás budou pobudové. I v duši.
