Žila uvězněna v mužském těle, nyní je konečně svobodná

"Vypadala jsem jako kluk, ale v srdci jsem najisto věděla, že jsem holka," začíná své vyprávění pětatřicetiletá Lenka z Dobré. Lenka Novotná žila do loňského roku uvězněna v mužském těle. Jaký byl její život před zásadní operací, tedy změnou pohlaví, a čemu musí čelit dnes?

"Už od útlého dětství jsem věděla, že se mnou není něco v pořádku. V pěti letech jsem cítila, že jsem jiná než ostatní děti. Byla jsem vězněm svého těla. Vypadala jsem jako kluk, ale v srdci jsem najisto věděla, že jsem holka," řekla nám na úvod svého příběhu Lenka.

Vždy jí byla bližší děvčata. S chlapci si nerozuměla, nedokázala si s nimi hrát. Měla spoustu kamarádek, ale žádného kamaráda. Vyučila se instalatérem, celou dobu, kdy navštěvovala učiliště, žila v přetvářce. Vždyť byla obklopena jenom chlapci.

"V sedmnácti jsem si v odborné literatuře přečetla víc o svém problému a má domněnka se jen potvrdila. V té době byli ovšem lidi jako já zavíráni do blázinců. Neexistovala žádná osvěta, a proto jsem jen doufala, že v budoucnu svůj problém vyřeším, ale nevěděla jsem jak," pokračuje dál.

Lenka, tenkrát samozřejmě ještě jako Josef, nastoupila vojenskou základní službu. Prožívala muka. Nakonec v sobě sebrala odvahu a napsala na psychiatrii v Olomouci. Podrobila se detektoru sexuality a lékař jí potvrdil, že je transsexuál. Jediné řešení, jak by se mohla dostat z vojny, byly takzvané papíry na hlavu. "To jsem odmítla, nebyla jsem blázen, byla jsem jenom jiná," zdůvodňuje své tehdejší rozhodnutí.

Obdobných případů, jako je Lenčin, bylo v době totality zřejmě mnoho. Lidé se báli o tom hovořit a nikdo neuvažoval o možnostech, jak takovému člověku pomoci. Lenka, tehdy Josef Novotný, věřila, že se možná vše spraví v manželství. Oženil se, na svět přišel Lukáš, dnes již devítiletý chlapec, ale Lenka se cítila stále hůř.

"Nikdo si nedovede představit, jaké to je hrát divadlo ve dne v noci. Stále předstírat, že jsem někdo jiný. Narodila se nám sice ještě dcera Jana, které bude v listopadu sedm let, ale od jejího narození jsme s mou bývalou manželkou Janou sexuálně vůbec nežili. Přesto jsem stále věřila, že překonám sama sebe. Nechtěla jsem ublížit ani své bývalé manželce Janě, ani dětem," líčila své pocity Lenka.

Jak se ale cítila v tak těžké době Jana, matka obou dětí? Čím asi musela procházet, když po narození dcery o ni její manžel celé čtyři roky nejevil po sexuální stránce zájem? "Cítila jsem se mizerně. Myslela jsem si, že má milenku. Stále jsem naléhala. Chtěla jsem znát pravdu, ať je jaká je. Po čtyřech letech jsem se ji konečně dozvěděla," vzpomíná dnes Jana.

Tehdy se jí snažili její příbuzní pomoci. Chtěli, aby svého manžela opustila a přestěhovala se k rodičům. Ale Jana věděla, že by trvalým rozchodem trpěli všichni a hlavně děti, a proto zůstala a stala se velkou oporou svému bývalému muži. "Byla jsem z rozvedeného manželství a moc dobře vím, jak děti těžce nesou ztrátu jednoho z rodičů. I když je dnes Lenka ženou, její duše je stejná. A děti ji mají stále rády," říká Jana.

Pravda tedy před čtyřmi lety vyšla najevo. Tím ovšem trápení všech zdaleka nekončilo. Lenku těšilo, že ji její nejbližší neodsuzují, že se ji snaží pochopit, i když to nebylo zdaleka jednoduché. "Konečně jsem po dlouhých letech trápení mohla vyjít na cestu spojení duše a těla. Začal maraton proměny: povinný rozvod, hormonální terapie, spousta testů a na konci toho všeho operativní změna pohlaví," pokračuje Lenka.

Rozvod, jak nám Lenka i Jana potvrdily, byl rychlý. Ovšem čtyři roky marného čekání na operativní zákrok byly pro obě vyčerpávající. "První rok jsem dojížděla do Prahy a všechny ujišťovala, že vím, co dělám, a že jsem přesvědčena, že dělám dobře. Druhý rok následovala hormonální léčba a stálé otázky a rozmlouvání mého rozhodnutí. Třetí rok jsem každý týden dostávala hormonální injekce. Čtvrtý rok byl také náročný, ale už jsem se blížila k cíli. Když byl konečně určen termín operace, musela jsem před samotným zákrokem oběhat další instituce a získat potřebná potvrzení. Jedním z nich byl i doklad z okresního soudu, že se zříkám práv a povinností vůči dětem. Tady jsem se dozvěděla, že to by šlo, jen kdybych na nich spáchala trestný čin. Nakonec se ale řešení našlo. Vzdala jsem se práv, nikoli povinností. Kdyby Jana s dětmi odešla, musím platit alimenty, ale práva na děti nemám," zavzpomínala na těžké chvilky Lenka.

Loni 23. října se podrobila první operaci. Na operačním sále ležela sedm hodin. Nasledující dny sice trpěla velkými bolestmi, ale ty překonávala s vědomím, že dosáhla svého. V únoru ji čekal další zákrok a po něm už byla i fyzicky ženou. "Nikdo si nedovede představit, co člověk musí prožít, co bolesti musí vydržet. Přiznám se, že v poslední fázi jsem šla jen za svým cílem a nebrala ohledy ani na Janu ani na děti. Ale všichni čtyři jsme to zvládli," konstatuje Lenka.

Jak reagovaly na tuto velkou změnu děti Lukáš a Janička? Samozřejmě musely spolu s rodiči jezdit do Prahy, kde jim psycholog vysvětloval přijatelnou formou, co se v budoucnu stane s jejich otcem. Děti se s tím velmi rychle a bez větších problémů smířily. "Přes různá doporučení a lékařské rady jsme zůstali všichni pohromadě. Před měsícem jsme se přestěhovali z Kamenice do Dobrého, do nového bytu. Je nám společně dobře," říká Lenka a Jana to povrzuje.

"Táta je pro nás teď Lenka, je holka a hotovo. Máme ji rádi. A nejsme žádné chudinky, jak nám lidi říkají. Jsme spokojení," potvrzují harmonii této neobvyklé rodiny i obě děti. "My jsme si zvykli, i když předcházející období nebylo nikterak jednoduché. Zažili jsme si všichni své. Nechceme po nikom, aby nás litoval nebo něco podobného. Jenom kdyby se k nám okolí chovalo přívětivěji, hlavně k dětem," říká Jana.

Lenka nám jen smutně potvrzuje, že lidé nechtějí chápat žádné takové změny a hlavně ne na vesnici. "Nejednou se mi stalo, že mě opilí lidé napadali a vyhrožovali mi. Reakce jsou různé. Někteří na mě sprostě pokřikují, jiní se se mnou normálně baví. Hlavně muži tuto změnu chápou jako urážku a potupu mužského pohlaví. Ale když se s tím vyrovnali naši nejbližší, mohli by se o to pokusit i ostatní. Chtěla bych poprosit všechny lidi ve svém okolí o trochu tolerance a lidskosti," řekla nám na závěr našeho povídání Lenka, která 23. října oslaví své první narozeniny.

Nežádá od okolí nic než trochu porozumění. Nechce utéct i s rodinou do velkého města, kde je větší anonymita. Spolu s Janou zde zůstávají hlavně kvůli dětem. Je tu krásný kraj a Lukáš i Janička tady mají plno přátel, chodí sem do školy a jsou v podhůří Orlických hor šťastni. Lenka sice dosáhla svého cíle, je ženou, ale jako bývalý otec dětí myslí na jejich dobro. A nejen na ně, chtěla by pomoci i jí podobným lidem a těm ostatním usnadnit pochopení problému transsexuality. Napsala proto knihu o svém dosavadním životě. Je připravena ji vydat, potřebuje k tomu ale sponzora. Ten by svou pomocí prospěl dobré věci a pomohl by této statečné rodině nalézt klid a dal možnost šťastně žít. A oni si to zaslouží. Vždyť právě utrpení, kterým museli projít, jim dodalo tolik lidskosti, která mnohým z nás schází.