Na křídlech andělů

Také bych ráda přispěla s něčím, co může pomoci dalším nic netušícím dívkám, které se zčistajasna zamilovaly…třeba do své trochu zvláštní spolužačky :)

V současné době náš vztah s přítelem trvá přesně na den dva roky. Snad i proto mám potřebu bilancovat, snad i proto se teď nacházíme v menší krizi. Seznámili jsme se na přijímačkách na VŠ, ale v tehdejší době jsem netušila, že v krátkovlasé dívce poznávám svého budoucího životního partnera. První semestr jsme se spolu intenzivně přátelili, já v té době měla vztah se starším klukem, s nímž jsem si hodně rozuměla, až na to, že si mě chtěl pořád brát.

Ale najednou nadešlo jaro, a mě bavilo mnohem více jezdit na výlety, chodit do kina, popíjet víno se „spolužačkou" než se svým přítelem. Zákonitě se tedy tento vztah rozpadl a já tak nějak v horečce zjistila, že jsem zamilovaná. A hodně. První měsíce vztahu dodnes nechápu, všechno se dělo jakoby ve snách, dost neopatrně jsem to mimo jiné řekla mámě, která se s tím dodnes nesmířila a panuje tak u nás v tomto ohledu mlčení.

Brzy poté začalo být patrné, kdo tedy vlastně má „spolužačka" je a kterou cestou se má vydat. Víte, to byla asi největší zkouška, neustálé pochybnosti, „jsem ženou, či mužem?", on to totiž můj přítel bere všechno příliš filosoficky, a navíc má zálibu ve všemožných mytologiích a indiánech, kteří takové zvláštní lidi dost privilegovali. Zjištění, že konečně ale vím, jak se všechno má, možnost přečíst si knížku vydanou v Gradě, najít příznivé informace na internetu, ale ze všeho nejvíce konečné rozhodnutí a první návštěva na sexuologii, mě uklidnilo. Do té doby jsem ani netušila, že takoví lidé žijí a že je vůbec možné se něčím takovým trápit. Dnes už znám několik kluků podobného osudu a všech si nesmírně vážím.

Co se týká okolí, nemůžu mluvit za přítele, ale myslím si, že máme štěstí. Pohybujeme se v dost vstřícném prostředí, jak ve škole, tak mezi přáteli. Všichni samozřejmě nejsou naklonění této věci, ale vysvětluji si to tím, že neví, oč jde a proto se bojí a třeba i urážejí. Moji přátelé to vlastně do jednoho přijali, dnes jsou to všichni naši společní přátelé. A fandí nám.

Já jsem z malého města, což…je občas problém. Všichni se znají a vše si řeknou. Někteří moji spolužáci z gymnázia to třeba neví, ale já přesto tuším, že je nějaký dobrák informoval, proto mají vůči mně jakýsi ostych. No, upřímně, já už na tom gymnáziu občas byla za tu „divnou", ale to všechno souviselo spíš s mým duchovním hledáním a vyzráváním (vegetariánské období, boj za Tibet atd. – dovedete si to asi představit :)

O své orientaci jsem nepochybovala nikdy, měla jsem několik běžných vztahů s muži. Nikdy mně nikdo nepředhazoval, že jsem lesba, to bych ho asi nakopala kamsi. Vlastně i v době, kdy jsem se tak zamilovala, mně to ani nenapadlo. Fyzično svého přítele je pro mě stále ještě nerozlousknutým oříškem, možná jsem také ještě nenapsala, že v současnosti má za sebou rok hormonální léčby a jen čekáme na operace.

Sexuální život vedeme vcelku uspokojivý, jak se tak říká :), to už je skoro jako odpověď do dotazníčku doc. Weisse. Ne, vážně – vlastně si někdy říkám, v čem až ten fyzický rozdíl mezi mužem a ženou spočívá. Ze sexu se dělá velká věda, ale tou naštěstí není (mám k vědě lehký despekt, ač k ní ve svém studiu mířím). Často mívám sklon vidět v transsexualitě svého přítele příliš velkou zátěž, někdy sklouzávám až k takové ublíženosti, ale v jasných chvílích vím, že ve své podstatě nám toho mnohem více dala, než upřela.

Přirozeně si maluji budoucnost – jak se odstěhujeme, aby již přítel nemusel trpět „vším minulým", jak přijdou děti…Ale už jsem zvyklá rychle reagovat na nenadálé změny. Nakonec třeba budeme muset zůstat tam, kde bude práce, nakonec třeba přijde do našich životů někdo jiný. Ano, ale vztah, který nám byl dán, je nesmazatelně mým životním vztahem. Jako na smilování se těšíme na příští letní semestr, kdy se nám snad podaří vyjet přes školu na program Erasmus do Itálie. Už vím, na co jsem zapomněla…na děti. To řešíme od naší první pusy!

V současné době jsme se dohodli na kompromisu, jedno z umělého oplodnění, jedno adoptované. Ale copak se dá takto plánovat? Kéž by se všechno vyřešilo dvojčátky. Já mám totiž na děti takovou tu zvláštní úchylku, že koukám do všech kočárků, laškuji s batolaty v autobusech…

Myslím, že jsem to trošinku přepískla s délkou…Věřím ale, že někoho podpořím. Když to řeknu takto – jsem labilnější člověk, stejně tak můj přítel, on je navíc idealista a utopista, zdá se, že nevyléčitelný, jsme oba věřící lidé…a koukněte, žijeme poměrně šťastně, i s tímto stigmatem. Takže, jestli jste někdo na pochybách, nechte se vést svým srdcem.