"Pár" údaju o mé maličkosti

28.12.1986 se to stalo, v jedné trutnovské porodnici se začaly načítat první vteřiny mého života. Narodil jsem se dvou lidem, kteří bohužel nebyli zaláskovaným párečkem a o dítě zjevně taky moc nestáli. Aspoň si to tedy myslím, protože bych nebyl dnes tam, kde jsem (v DD) a neměl tak zkažené dětství.

Ale zpět ke mně, rodiče mi dali jméno Marcela…jak sladké :o). To jméno mám bohužel ještě dnes a vždy, když mi tak někdo řekne, mám pocit, že mám motiv k vraždě. K tomu jménu se samozřejmě vztahovalo mnohem víc věcí….ženství je jako závazek a tak, když v porodnici někdo řekne: "Je to holka!", tak zkrátka je to holka a basta. V budoucnu jsou jí souzené panenky, šaticky, domácí práce, kluci a spousta jiných pitomostí.

Já jsem naštěstí měl docela kliku a tak jsem se dívčím šatum téměř vyhnul, panenky jsem ničil (jednou jsem je všechny vzal na koupaliště, hodil jsem je do bazénu a šel spokojeně domů :o), měl jsem i kočárek, ale do něj jsem dal novou panenku od babičky a dva nebo tři potkany, do rána nebyla ani panenka…ani kočárek), s klukama jsem se pouze bavil a domácím pracím jsem v DD skoro utekl. Ale nebylo všechno vždycky tak růžové, ač jsem byl v dětství výrazně klučicí, nebylo to nic platné…do 5 let jsem měl dlouhé vlasy, doma jsem musel docela dlouho nosit zástěru, vždy, když se něco dělilo na holky a kluky…já byl u holek,…

Také v lásce to nebyl žádný med, běžně ve třídě kolovaly lístečky Chceš se mnou chodit? atd., rád bych se připojil, ale dokud jsem byl malý, veškeré pokusy byly brány za žert a v pubertě za nechutnou záležitost. Našlo se pár výjimek, které svolily, ale ony nebyly na kluky nebo jen experimentovaly. Teď už mám svojí lásku, Adélku (18), se kterou jsem už téměř 2 roky, ale když už mám přítelkyni, najde se zase pár lidí, co to kazí a mají nás za lesby. Strašně mě to štve, vůbec nic nemám proti homosexuálům, ale jde o to, že chci, aby všichni pochopili, že ten kdo se cítí být někým jiným, tak jím prostě je a všechna ostatní nařčení strašně bolí. No schválně, koho z vás nezalilo teplo u srdce, když vám někdo řekl chlapče, mladý muži, chlape,…? Mě to rozhodně pohladilo…nedávno jedna starší paní dumala nad mou identitou a druhá jí řekla, že jsem chlapec, že mám mužský hlas a i tak vypadám a pak dodala: "Ale že je hezký, jak děvčátko?" :o) Dobré přirovnání a když se to tak vezme, tak je to velmi zajímavé…tělesně holka…duševně kluk….podle paní tělesně kluk….. tváří holka.

Moje identita mi byla řekněme..divná… už v dětství. Jenže v té době dítě nic takového neřeší, prostě zavře oči a sní. Já to dělal taky tak a nebo jsem stál v noci u okna a přál jsem si, abych byl jiný. Jenže po nějaké době mě to omrzelo a dnes už mi táhne na 18 a v kouzla nevěřím. Když něco chcete, musíte se o to sami postarat. Když jsem byl doma, nemohl jsem se chovat přesně tak, jak bych chtěl a pak jsem šel do DD a trochu jsem na sobě zapracoval, nosím vytoužené trenky, mám vlasy nakrátko, mám přítelkyni (asi jsem blázen, ale už myslím na svatbu, už 2 roky spolu žijem v DD, víme o sobě naprosto všechno a je to super), říkám si Marek, mluvím o sobě v mužském rodě, naprosto všichni o mně vědí, kým chci být atd. Tohle všechno je moc důležitý a pak už zbývá "jen" operace.

V dětství jsem často chodil k psychologům, v 15 k psychiatrovi, který mi cpal prášky, ale žádný výsledek. V 16 jsem tedy začal chodit na sexuologii, ale po roce nicnedělání jsem přešel k Hance, kde se vše začíná dávat do pohybu. Možná, že už brzy budu sám sebou. Držím Vám všem, kdo máte všechno před sebou, palce. Klidně mi můžete i napsat, nebudu se vůbec zlobit - mylujutjecentrum.cz.