Marek

S Markem (tehdy Markétou) jsme se seznámili přes inzerát (hledala jsem kamarádku). Od počátku našeho smskování, mailování a telefonování jsme si docela dobře rozuměli, svěřovali si věci, které člověk většinou řekne jen nejbližším. V té době jsem ale řešila svou zamilovanost do jedné slečny, Markéta mi hodně pomáhala a povzbuzovala mě. Že bych se do ní mohla zamilovat, na to jsem ani nepomyslela. Navíc mi v smskách psala, že je heterosexuál a v té době měla přítele. Takže z mé strany to opravdu bylo kamarádství. Z její to už bylo ale jinak :-).

Když jsme se poprvé sešly, mohlo mě už tenkrát trknout, že Markéta ke mně cítí něco víc. Ale byla jsem zakoukaná jinde, takže to, že večer vedle Markéty byl naprosto úžasný, že se ke mně nápadně tulila a čas s ní neuvěřitelně letěl, mě nechalo klidnou. Naštěstí byla Markéta člověk, kterému, když o něco jde, tak jedná. Jednou mi zavolala a řekla, že má "průser", následovaly hodinové hovory a už jsem v tom lítala až po uši i já. A takhle nějak začal náš vztah, který už trvá 2 krásné roky.

Z předchozího jasně vyplývá, že v době, kdy jsme se poznali a začali spolu chodit, Marek byl ještě Markéta a o transsexualitě vůbec nemluvil a jak mi později řekl, ani o ní neuvažoval. Poznala jsem Marka jako krásnou ženu, z níž ženství doslova tryskalo. Zlom nastal zhruba po roce našeho vztahu. Marek stále častěji mluvil o tom, jak ho štve, že mě nemůže na ulici chytit za ruku, protože se sám vidí v pozici muže, nikdy o sobě neřekl, že je lesba...

Tohle období trvalo snad půl roku. V listopadu, když jsme spolu trávili další ze vzácných společných chvil, mi Marek řekl, že nejde jen o ten pocit, že je v našem vztahu muž, ale je v tom více. Chce být mužem po všech stránkách, tedy i vypadat jako muž atd. Má reakce ?? Překvapení, ale zároveň úleva, protože jsem už delší dobu viděla, jak se trápí a neznala jsem důvod.

Po tomto rozhovoru jsme strávili dlouhé chvíle povídáním, Marek vyprávěl o svém dětství, dospívání, vztahu k sobě samému, svých láskách atd.v kontextu s jeho vnímáním sebe sama. Zkrátka probrali jsme, co se dalo a co bylo potřeba. Poznávala jsem Marka stále víc a více věcí mi zapadalo do sebe.

Samozřejmě jsem nad tím vším o samotě dlouho přemýšlela a lhala bych, kdybych řekla, že se neobjevily obavy. Neměla jsem vůči mužům důvěru a tak mě zákonitě napadlo, co když to nepůjde ani teď? Jenže Marek si získal mou důvěru a mé srdce dávno před tím, než mi o sobě všechno řekl, takže mé obavy rychle odezněly a cítila jsem, že má láska vůči němu se tím nezmenšila, spíše naopak.

Jak už jsem zmínila výše, je Marek člověk, který jedná, pokud mu o něco jde. Napsal do poradny, a následovala první schůzka v poradně. Nebylo to jednoduché, Marek i já jsme postupovali krůček po krůčku. Občas to vypadalo, že to dál nepůjde.

Dlouho trvalo, než o sobě začal mluvit v mužském rodě, a taky já jsem si musela zvykat na mužský rod. V dalším období, kdy už Marek o sobě mluvil jako o muži, hodně trpěl tím, že okolí ho vnímalo stále jako ženu. Když se necítil psychicky v pohodě, oslovoval sebe jako "ono" - to v lepším případě. Ale pokud si chtěl ublížit, začal o sobě mluvit jako o ženě. Tímhle se vnitřně nejvíce trýznil.

Bylo to těžké období, ani já jsem nevěděla, jak to je a bude. Ale i v tomto období pomohlo společné povídání. Marek mi vysvětlil, jak se cítí, co se v něm odehrává, s čím bojuje a tím mi pomohl pochopit tyhle výkyvy. Jak mi později řekl, bylo pro něj důležité, že jsem jej nepřestávala oslovovat v mužském rodě, to mu částečně pomohlo vrátit se do pohody.

Před Markem jsem měla 2 vztahy s muži a 2 s ženami. Když jsem začala chodit s Markem, byl taky ještě ženou, takže je jasné, že jsem se svoji orientací bojovala. Ale na druhou stranu, jestliže se zamiluji, není pro mě důležité pohlaví toho člověka, ale to jaký je on sám. Nikdy jsem o sobě nebyla schopna říct, jsem lesba, ale taky si nemyslím, že bych byla heterosexuál. Jsem někde na pomezí a nijak to neřeším. Jsem šťastná a to je důležitější než orientace, alespoň pro mě :-).

Pokud jde o názor mé rodiny na Marka, tak je to takhle. Mamka zná Marka asi 2 roky a o tom, jak to s ním ve skutečnosti je, se dozvěděla před pár dny. Její reakce nebylo pohádkové přijetí, ale taky ne odmítnutí. Vím, že na oblast sexuálních menšin nemá příliš pokrokové názory, takže jsem se toho okamžiku docela bála.

Mamka mi řekla, že bude potřebovat čas na smíření a vyrovnání se s tím a taky, že je to můj život, že ona mi nebude do něj zasahovat. Jsme na začátku, vše se bude ještě vyvíjet a jak znám mamku, bude pro ni důležité moje štěstí a nějak se s tím vyrovná. Má Marka ráda, to vím jistě a tak to snad usnadní její srovnání se s touto situací.

Jsme s Markem 2 roky a otázkou dětí a rodiny jsme se už taky zabývali. Jestli náš vztah vydrží, pravděpodobně rodinu založíme. Tím, že Marek je muž, se vše usnadnilo (umělé oplodnění, osvojení apod.). Ale chtěli jsme dítě, které by bylo biologicky Markovo, takže jsme zjišťovali, jestli je to možné a jak....Informace, které se nám podařilo získat byly takového charakteru, že je možné odebrat ženě vajíčko, ale po právní stránce by bylo nemožné, abych ho donosila já. Museli jsme se tedy této naděje vzdát, ale jsme vděčni i za ty možnosti, které jsem zmínila výše.

Sex...hm, řekla bych, že nám to v téhle oblasti funguje :-). Sex se po Markově "přiznání" změnil, musela jsem být vnímavá vůči Markovým reakcím a vycítila jsem (i díky Markové otevřenosti), co nechce a co naopak ano a navíc jsme schopni si docela otevřeně o sexu a milování povídat, takže když nějaký problémek byl, tak jsme ho vyřešili :-). A pokud jde o anatomickou odlišnost mého partnera.....copak je nejdůležitější na světě, aby měl chlap "pindíka"? Copak bez toho sex neexistuje? Existuje a je krásný!!! :-). Stačí mít šikovného a vnímavého partnera :-).

Ale i když je náš sexuální život v pohodě, mrzí mě, že nemůžu Marka přivést k vyvrcholení způsobem, po kterém touží, v tomto případě mi penis chybí. A navíc si uvědomuji, že pro Marka tato část těla znamená hodně, a je pro něj těžké vyrovnat se s tím, že není.

Od doby, kdy mi Marek vše řekl, uplynul už rok. Nevím, kam by se náš vztah vyvíjel, kdyby k tomu nedošlo. Můžu říct, že jsem ve vztahu spokojenější než dříve a hlavně je spokojený a šťastný Marek!!! Z mého pohledu nás uplynulý rok stmelil, sblížil a zároveň nás vystavil zkouškám. Nebudu říkat, že to bylo období lehké, protože by to nebyla pravda. Museli jsme si zvykat na nové situace, na sebe.

Marek měl často depresivní stavy, nebavil se s nikým, byl více uzavřený do sebe. Musela jsem se učit, nevztahovat si tyto stavy na sebe, ale brát je tak jak jsou, nechat Markovi prostor a být mu oporou. Zároveň musím říct, že mi byl velkou oporou i on, dával mi dost informací a povídal si se mnou, takže jsem netápala. Chci, ať je Marek konečně šťastný a může si dalšího života užívat v takové podobě, která mu byla odepřena v dětství a dospívání.

......snad pár slov na závěr. Důležitá ve vztahu je oboustranná podpora, otevřenost,trpělivost, tolerance a pochopení. Není to lehké období, ale ve dvou se to lépe táhne :-). Za sebe můžu říct, že pokud by nebyl Marek tak otevřený, nemluvil o svých pocitech, o tom, jak mu je....asi bych to nezvládla. I když měl problémy sám se sebou, na mě nezapomněl, a když jsem byla z jeho chování "zmatená", našel si chvilku a povídal se mnou. Díky lásko!!!!!

EPILOG (8/2006)

Náš vztah po dvou letech skončil. Skončil z jeho rozhodnutí, našel si jinou..I když to hodně bolelo, v současné době jsem s tím vším vyrovnaná a dívám se na celou situaci s nadhledem. Byl to vztah, který mi hodně dal, něco i vzal, ale nelituji jediné minuty strávené s Markem.

Obohatily můj život, stal se ze mě tolerantnější člověk, který nevidí věci jen jednostranně. Naučila jsem se bojovat a jít za tím, co chci. Marku ještě jednou díky a buď šťastný!!