Miluju muže i ženy

Život přináší Milušce Šubrtové spoustu překvapení. To poslední přišlo 22.února. Po jedenácti letech se dozvěděla, že má dítě.

Intimní zpověď paní Miluše, která je otcem jedenáctiletého syna
Příběh Milušky Šubrtové (34) vydá na deset životů. Narodila se jako muž. V patnácti z ní od pasu nahoru byla pěkně vyvinutá dívka. Prožívala peklo ve vlastním těle. Na vojně prošla znásilněním, následoval pokus o sebevraždu a nakonec chirurgická změna pohlaví.

Prsa jí začala růst v devíti letech. Lékaři se snažili její rodiče uklidňovat slovy: „To nic, nebojte se, to je jen tuk, to nejsou prsa. To přejde.“ Mýlili se. Nepřešlo. Její tělo se měnilo, nešlo si toho nevšimnout.

„V patnácti letech jsem nosila obvazy opásané kolem hrudníku. Každý den ráno jsem si jimi prsa pevně stahovala jako do korzetu. Chlapi přece prsa nevystavují,“ vysvětluje mi Miluška.

Byla statečná, ale strašně trpěla. Na spoustu otázek si nedokázala odpovědět. Neměl jí kdo poradit. Lékaři byli bezradní.

„Nevěděla jsem, kdo jsem, kam vlastně patřím. Měla jsem ale velké štěstí na rodiče. Byli úžasní. Přitom mne ve třech letech adoptovali, takže to pro ně všechno muselo být ještě těžší. Moje maminka byla vlastně první člověk, kterému jsem se se svými pochybnostmi svěřila,“ vzpomíná Miluška.

Vyučila se elektromechanikem. Stále víc si uvědomovala, že jí mužská role, kterou jí příroda udělila, nesedí. Nebylo jí v ní dobře. Ale netušila, co si s tím má počít.

„Citovost ze mě vyzařovala víc než bylo zdrávo. Připadala jsem. si jako ve fackovacím panáku. Všechno se ve mně pralo! Někdy u mne převažovala spíše mužská role, jindy zas ženská duše.“

Vojna byla peklo. Po znásilnění jsem si sáhla na život

Vyhnout se vojně Miluška nemohla. „Přišel povolávací rozkaz a já narukovala do Plzně.“ Hrubosti typu: „Budu po tobě šlapat, dokud ti prsa nezašlápnu do země!“ byly ty „nejněžnější“ hlášky, kterými ji v armádě častovali. A dnes a denně se potýkala s problémem, jak skrýt své poprsí...

Bylo to marné. Na rozcvičku se musí ráno do půli těla. Jediná na plac vyšla v teplákové soupravě zapnuté až kekrku. Důstojník okamžitě ostře zavelel: „Svlíknout!“ Na ubikaci se vracela uličkou hanby. Každý si sáhnul, každý se chechtal...

Po opakovaném sexuálním zneužití se Miluška na vojně dvakrát pokusila o sebevraždu. Vypila ředidlo, podřezala si žíly. „Nechtěla jsem žít. Nevěděla jsem už, jak dál. Smrt jsem tenkrát vnímala jako jediné možné vysvobození.“

Tak moc se chtěla někam zařadit a žít plnohodnotný život! Tak moc se snažila... Ve třiadvaceti letech - 21. dubna 1991 - se Miluška oženila. Ženská identita ale v jejím mužském těle převládala dál, uvnitř se v ní nic nezměnilo. Svatba na tom nemohla bohužel naprosto nic změnit.

„Manželku jsem milovala. Šlo o hluboký cit. V té době jsem už začala vážně uvažovat o změně pohlaví... Jak na to tehdy reagovala moje žena? Měla to velmi těžké. Chtěla pro mne všechno dobré. Z její strany jsem měla láskyplnou podporu...“

Podmínkou změny pohlaví ale byl ze strany úřadů rozvod. Jinak to nešlo. „Za ruku jsme spolu došly až k soudu. To nebyl rozvod. To bylo smutné, strašně bolestné sbohem,“ vzpomíná Miluška na den, na který by raději jednou provždy zapomenula. Ale nejde to.

Měla jsem chuť na vše. Největší láskou byla 70 letá žena

V roce 1992 absolvovala proměnu své sexuální identity. Hormonální léčbou a chirurgickou operací se z muže stala po fyzické stránce žena, Miluše Subrtová. Byl to začátek jejího nového, bezproblémového života? Konec všech trablů?

„Rozhodně ne! Tak jednoduché to nebylo. Nezměnili mi přece mozek, hlavu, ale jenom pohlaví,“ vysvětluje Miluška. Byla to pro ni výhra ale zároveň také prokletí. Dnes umí hrát obě role - muže i ženu. Může být, jak říká, kočka i pes. Obojí.

„Přiznávám, že partnerský život jsem měla velmi bohatý. Měla jsem chuť na všechno. Všechno jsem si chtěla vyzkoušet. Nejvíc jsem tíhla ke starším mužům a ženám.“

Možná ten nejkrásnější vztah prožila Miluška ve dvaceti letech. Seznámila se (ještě před změnou sexuální identity) se sedmdesátiletou ženou a hluboce se do ní zamilovala - přestože byl mezi nimi padesátiletý věkový rozdíl. Trávily společně všechny volné chvíle. I přes nepochopení všech lidí v okolí byla rozhodnuta si dámu svého srdce vzít. Pak ale Miluška vyhověla přání své maminky a se svou láskou se rozešla. A dodnes vzpomíná, mluví o ní jako o sluníčku...

Nemám vyhraněný přístup k jednomu sexuálnímu pohlaví

„Mám za sebou partnerské vztahy jak s muži, tak i s ženami. Ne vždycky ale jde o sex! Jsou to vztahy velmi. krásné, romantické a hluboce lidské. Nemám vyhraněný přístup k jednomu sexuálnímu pohlaví. Líbí se mi muži, ale zároveň mne přitahují také ženy, a právě proto mám v dnešní konformitě dost velké problémy,“ přiznává mi popravdě Miluška.

Změnou pohlaví pro ni ráj na zemi rozhodně nenastal. Problémy nezmizely. Naopak se objevovaly další.

Ještě jako muž dálkově vystudovala vysokou školu, České vysoké učení technické v Praze. Inženýrský titul jí ale akademická obec neuznala - vysokoškolský diplom byl totiž vystaven na její mužské jméno a ona jako muž už vlastně přestala existovat! Legislativa opět pokulhávala za skutečným životem. A tak měla Miluška za sebou deset let škol, ale nebylo jí to nic platné. Byla opět na dně. Pokolikáté už?

Za lehkou holku se nestydím. Chtěla jsem provokovat.

„Nemohla jsem sehnat práci. Ani manuální. Nikde mne nechtěli. Proč? Zaměstnavatelé uvažovali v duchu: jeden den v bankovním okénku (za pultem, v kanceláři...) sedí muž a druhý den je z něj žena. Mohu si to dovolit? Mohu takovou osobu zaměstnat? Co by tomu řekli zákazníci? Nepřišel bych o ně?

Z něčeho ale Miluška žít musela. A protože to byla holka kurážná, dostala nápad.Pro někoho možná nestravitelný, ale pro ni zcela reálný. Aby přežila a vlastně si také ověřila svoje nové tělo, napadlo ji živit se jako „lehká holka z Perlovky“. Zkusila to a měla mezi svými zákazníky neuvěřitelný úspěch. Utvrdilo ji to v přesvědčení, že na ženu má, ženskou roli zvládala perfektně. Muži z ní byli paf.

„Za lehkou děvu se dnes rozhodně nestydím. A proč také? Chtěla jsem v té roli púsobit jako provokatér a upozornit na problémy nás transgenderů (lidí se změněnou sexuální identitou).

'Byla bych pro zrušení škatulek pohlaví. Už jenom proto, že dnešní doba není příznivá pro finanční hodnocení ženského pohlaví,' tvrdí Miluška na základě nejen vlastních zkušeností.

Mám 185 centimetrů a široká ramena. Nebála jsem se!

Vždycky nešlo jenom o sex. Často jsem víc než tělo uplatňovala svou inteligenci a také konverzaci ve třech světových jazycích,“ vypráví mi Miluška popravdě svou kariéru lehké holky.

Nebála se? Život prostitutek je vnímán veřejností jako jedno velké nebezpečí. Mohlo se jí něco stát, kdokoliv z klientů jí mohl ublížit...

„Při mé mohutné postavě (výška 185 centimetrů a pěkně široká ramena) to pro mne nebylo zas tak nebezpečné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Určitě bych se ubránila,“ tvrdí přesvědčivě. A opravdu si na ni nikdo netroufl.

Ze začátku v jejích vztazích se zákazníky převažoval sex v orální. podobě, později se Miluška stala vyhledávanou společnicí úspěšných manažerů, obchodníků.

To už se určitě nejednalo o žádné promiskuitní vztahy, ale o čistě pracovní schůzky a odborné porady vedené nejenom v angličtině. Tohle období trvalo zhruba rok a půl. Pak to Miluši přestalo bavit. A tak s tím ze dne na den skončila.

V té době totiž začala pracovat v transfúzní stanici v Praze na Vinohradech. Nejdříve jako obyčejná šatnářka. Později jako evidenční sestra a ekonomka. Při své cílevědomosti a workoholismu se postupně vypracovala až na správce počítačové sítě.

Nekoušeme! Jsme stejní jako ostatní. Přesto nás ‚neberou‘.

Spravovala integrovanou informační síť obrovského zdravotnického kolosu který je bez konkurence v celé České republice.

Před dvěma lety se Miluška přihlásila do výběrového řízení České televize na post projektanta počítačových informačních technologií. Konkurz vyhrála. Byla jednoduše nejlepší. Dnes řídí informační systémy v celém televizním zpravodajství. Časově náročná práce je spojená s nočními pohotovostmi a běžnými denními povinnostmi, a tak čas na odpočinek hledá lupou.

„Dodnes se setkávám s tím, že má muž odbornou práci zaplacenou lépe než já. V dnešní době, která není přívětivá v oblasti hodnocení žen, bych proto byla pro zrušení škatulek pohlaví,“ tvrdí Miluška.

„Žijeme sice v liberálním světě, ale předsudky vůči nám, transgenderům, tu existují veliké. Nic se nezměnilo. Přitom nekoušeme! Jsme úplně stejní jako ostatní lidé - jsme hloupí, jsme chytří, jsme veselí i smutní... Dnešní společnost stále uznává jen dvě pohlaví. Nic jiného podle ní neexistuje. A tak jsem stále ještě pro mnohé ‚nikdo‘,“ říká. „Můžu být nejlepší. Můžu být skoro až na samém vrcholu, ale přesto na něj nikdy úplně nedosáhnu. Proč tomu tak je? Právě proto, že mne společnost vnímá jinak,“ hodnotí Miluška svou současnou pozici.

I když si myslím, že na pomyslný vrchol svého snažení jednou přece jenom dosáhne, společnost se svým xenofobním viděním jí to rozhodně neusnadňuje. Lidé s odlišnou identitou stále bojují s nepřízní naší legislativy a především s nepochopením a nedůvěrou nás ostatních, „normálních“ lidí.

Miluška Šubrtová je strašně chytrá. Poznala jsem, že je také velice jemná, citlivá a vnímavá bytost. Píše poezii, dělá barevné koláže. V lednu letošního roku vzala do ruky videokameru a natočila svůj vlastní autoportrét, který se 21. února se objevil na televizní obrazovce.

„Náhodou se na televizi v té chvíli dívala i má bývalá manželka. Žije na severní Moravě, 250 kilometrů od Prahy. To bylo všechno, co jsem o ní věděla, nic jiného. Neviděly jsme se dlouhých jedenáct let.

Mám syna! Jedenáct let jsem o tom nevěděla.

Hned následující den mi exmanželka zavolala do České televize: ‚Mám pro tebe jedno překvapení. Přijedu za tebou zítra do Prahy.‘ Nic víc už mi v telefonu neprozradila. Nepřijela ale sama. Přivezla s sebou jedenáctiletého kluka.“

„To je tvůj syn,“ řekla exmanželka Milušce. Tahle čtyři slova jí úplně vyrazila dech. Miluška neměla vůbec žádné tušení, že se před jedenácti lety stala otcem. A ted' z ní najednou byl táta i máma zároveň!

„Když mne kluk viděl, s naprostou samozřejmostí z něj hned vypadlo: ‚Přesně takhle jsem si tě představoval. Jsi vysoký a budeš mne chránit, jo?‘ Matka mu předtím jen řekla, že existuju, ale že vypadám podobně jako ona. A kluk to tak vzal. Nebyl to pro něj vůbec žádný problém, neměl co řešit. Má to v hlavě dobře srovnané, prostě má všech pět ‚pé‘,“ říká Miluška. Její syn má v sobě prý stejnou cílevědomost a urputnost, s jakou se životem prodírá ona sama. I on si jde tvrdě za svým. A stejně jako kdysi jí ani jemu to prý nejde v tělocviku. Snad právě proto má rád za sebou někoho silnějšího, někoho, kdo mu dodá potřebný pocit jistoty a také sebedůvěry.

Dělám druhou mámu a jsem štastná!

„Já mám tedy ode dneška druhou mámu. Když mi první máma něco nedovolí, tak já ti zavolám a ty mi to pak dovolíš, jo?“ sondoval u Milušky syn hned při jejich prvním setkání.

Dítě pro ni opravdu moc znamená. Šest let se marně snažila s partnerem adoptovat děcko. Jako transgender ale neměla vůbec žádnou šanci, jenom si to tehdy nechtěla připustit. Ani dnes Miluška neví o nikom z komunity transgenderů, komu by se adopce dítěte podařila. Brání tomu legislativa.

Miluška se dříve dokonce ucházela o místo mámy-vychovatelky ve vesničkách SOS. Opět marně. Svého syna proto vnímá jako ten největší dar, jaký jí život dopřál. Dar, se kterým naprosto nepočítala...

Kdo je to vlastně Miluška Šubrtová? Za komunismu vyvrhel společnosti. Člověk, který se nedokázal zařadit a který se nevešel do žádné z předem nalinkovaných kolonek. A kým je dneska? Uznávaným počítačovým odborníkem, a to nejenom v televizní branži. Ale také je tou nejšťastnější mámou a zároveň tátou snad na celém světě.

Tady by mohl neuvěřitelný příběh, který vydá na deset životů, končit happy endem. Nicméně nekončí... Ještě před dvěma měsíci měla Miluška krásné dlouhé vlasy. Přišla o ně. „Chemoterapie se na mně takhle podepsala. Mám něco s krví,“ říká mi naprosto bez emocí...

Já vím, že Milušku nemůže nic porazit. Peklem si už prošla. A kdo jím projde, ten vydrží úplně všechno.