Mohla jsem lítat v poli se samopalem

Její tvář zná dnes téměř každý. Z neznámé ženy se během noci stala mediální hvězda, která plní stránky novin a časopisů a nechybí v téměř žádném zábavném pořadu. Nejznámější český transsexuál Jaroslava Brokešová (39) přitom udělala jediné: Pustila se do boje s armádou, která ji kvůli změně pohlaví odmítla přijmout do svých řad. A získanou popularitu dokázala obratně využít.

Jste nejslavnější český transsexuál. Vaše fotky "vykukují" z titulních stran časopisů a novin, býváte hostem zábavných pořadů. Jak se vám žije jako celebritě?
Celebritu ze mě udělali. Já sama jsem toho ještě tak moc nedokázala. Když mě ale národ bude brát jako celebritu, tak ho u toho nechám, já se budu jenom maximálně snažit, abych si to nezkazila. Musím počítat třeba i s tím, že nemusím uspět, ale to už je jenom můj problém.

Užíváte si života slavných?
První dny jsem z toho byla v šoku. Měla jsem nervy, vůbec jsem nejedla, zhubla jsem dvanáct kilo, což mi nakonec paradoxně pomohlo. A pak najednou začaly přicházet nabídky do zábavných pořadů jako Vypadáš skvěle nebo Krausovo Uvolněte se, prosím, ozývala se spousta novinářů a já se stala součástí showbyznysu. Nikam jsem se ale necpala, ty nabídky začaly chodit samy.

Nijak se tomu ale nebráníte. Baví vás to?
Byla jsem vždycky komediální typ a všichni mi říkali, Jarko, ty budeš jednou jezdit s cirkusem. Vždycky když byla někde sranda, tak jsem tam musela figurovat já. Hodně lidí mě teď napadá, že se prostě musím zviditelňovat, že jsem exhibicionistka. Ano, částečně mají pravdu.

Dá se tedy říct, že jste obratně využila mediálního šílenství, které rozpoutal váš boj za přijetí do armády?
Využila jsem toho, národ se pobavil. Dostat se do showbyznysu přes armádu, to tady od doby Švejka nebylo. Ale ruku na srdce. Mohla jsem tušit, že mě tam nevezmou? Já jsem se občas na veřejnosti objevovala už dřív. Ještě před operací jsem nemohla vydržet žít v mužském těle, tak jsem se nalíčila, oblékla se jako holka, vzala si paruku a vyrazila ven. Jednou jsem se seznámila s člověkem, který pořádal travesty show, a ten mě začal učit. Nebylo to pro mě nic jednoduchýho, neměla jsem totiž žádnou hereckou průpravu. Ale prostě jsem to chtěla dělat, bylo to ve mně strašně silný, chtěla jsem se předvádět.

Schválně, jakou zpěvačku jste parodovala?
Já jsem neměla vyhraněný směr, vybírala jsem si od každého něco. Nebudu tady ale jmenovat, to by byla reklama, to by mě ale snad Ochranný svaz autorský nemohl honit, ne?

Nemohl. Prozraďte, za koho jste se převlékala...
Moje první vystoupení byl Sklípek od Yvonne Přenosilové. Musím říct, že to bylo dost komický. Oni mě vzali do programu na zkoušku, jak na mě bude reagovat publikum. Byl to pro mě velkej adrenalin, člověk najednou vstoupí na scénu a je tam sám a má něco předvádět. A já jsem to zvládla! Od tý doby jsem s tou skupinou jezdila po různých vystoupeních mimo Prahu. Jediná jsem měla auto, takže jsem dělala řidičku, a oni mě za to nechali vystoupit mezi nimi a získávat tak praxi.

To vás travesty show uživila?
No popravdě řečeno, jezdila jsem jenom za cesťáky. Nešlo mi o peníze, já to měla jako koníčka. Něco jsem si vydělala až v kabaretu Srdce a kámen. Hodili mě do vody a řekli, plav.

Jak jste se vlastně ke kabaretu dostala?
Dělala jsem konkurz, postavili mě na jeviště a řekli: tak nám něco ukaž! A všichni z kabaretu to soudili. To bylo šíleně úchylné číslo, já jsem tam vylezla v paruce a všichni ty lidi na mě koukali a říkali si, co tam ten člověk namalovanej a s kufrem v ruce chce. Bylo to na písničku Jitky Zelenkový Když se narodíme. V určitý pasáži jsem z toho kufru vytáhla nafukovací pannu, ještě k tomu černošku - všichni vybouchli smíchy a Vašek Glazar řek: Dál to vidět nechci, to stačí, berem, večer jsi v programu.

Pomáhá vám vystupování v kabaretu zvládnout současný mediální humbuk?
Určitě. Už v minulosti jsem stála před publikem od malých vystoupení až po megaakce, například moje největší publikum byly čtyři tisíce lidí, a všechno jsem zvládla! Hodně lidí se přesvědčilo o mých schopnostech. Dokonce mě teď v jednom časopise spojili s panem Krausem, jako jeho konkurenci. To si o sobě nemyslím.

Díl pořadu Uvolněte se, prosím, ve kterém jste byla hostem, sklidil velký ohlas. Vy sama jste působila hodně uvolněně a sebevědomě...
Lidé se tomu diví, ale já, když někde vystupuju, tak vlastně necejtím ty kamery. Jak se chovám normálně, tak se chovám i před kamerou. Při natáčení si mě vzal Jan Kraus stranou a řekl mi, že má takové sarkastické poznámky, tak aby mě to jako neranilo. Tak jsem řekla: pane Honzo, tvrdě do mě, pět let jsem v tom žila, na každou otázku mám připravenejch pět odpovědí.

Jak na to reagují lidé? Poznávají vás na ulici?
Lidi mě poznávaj pořád. Když jedu metrem, jdu po ulici nebo si sednu někam do restaurace, tak hned přijdou a ptají se: Vy jste ta, co byla v tý televizi? A nepsali o vás? Vy jste ta vojanda, že?

Na co se vás lidé ptají?
Hlavně mi přejou hodně štěstí.

To jste se opravdu nesetkala s žádnými negativními reakcemi?
Osobně ne. Doposud se mi nestalo, že by mě na veřejnosti někdo zesměšňoval a urážel. Vemte si ale jednu věc: kam jsem chtěla nastoupit? Do armády. A vojáci musí být přece odolní po všech stránkách. Nemaj tedy lidi trochu strach, že kdyby mě napadli na ulici, tak bych se ubránila?

Na internetu vám ale lidi často velmi vulgárně nadávají. Mrzí vás to?
Na internetových anonymních diskuzích mám samozřejmě svůj fanklub. Já jsem tomu tak začala říkat, okruh nějakých deseti patnácti lidí, kteří se vzájemně dokolečka doplňují ve vulgarismech a myslej si, jak jsou vtipný. Já se nad tím pozastavím, až si dá někdo jako já fotku do novin a řekne: Ty seš prostě vošklivá jak noc. Začala bych s ním diskutovat, co bych teda mohla zlepšit. Já si ale myslím, že na tom taky nejsem tak špatně vzhledově, že jo?

Já bych rozhodně nepoznal, že jste byla muž.
Díky. Mě zajímají názory lidí.

Co vůbec plánujete dál?
Měla bych zájem zúčastnit se natáčení nějakýho filmu. Ono to ale není jednoduchý, říct: rejžo, natočte se mnou film. V každým případě si myslím, že jsem zajímavá. U nás v týhletý době jsem exot. Třeba mi nějaký režisér řekne: hele Jarko, dělej mlhu nad jezerem a já pudu a budu dělat mlhu nad jezerem. Ale určitě na to oslovení musím čekat, nemusí přijít hned, může to být za půl roku, za rok, nebo nikdy. Myslím, že taky mám dost velkou výřečnost, mohla bych dělat třeba moderátorku.

Opusťme showbyznys. Kdy jste si uvědomila, že jste žena uvězněná v mužském těle?
Ty impulzy byly už od dětství, přišlo to přirozeně. Když mi bylo nějakých deset, otevřela jsem matce šatník, začala jsem se v těch šatech cejtit nějak dobře. Myslela jsem si, že jsem transvestit, kterýmu to jenom dělá dobře, ale ono se to začalo měnit do transsexuality. Třeba jsem se na sebe dívala do zrcadla a říkala si: to není vizáž člověka, kterého mám uvnitř.

Svěřila jste se s tím někomu?
Ne, to by mě rodiče tahali po psychiatrech a možná bych pak skončila i v blázinci. Člověk to v sobě dusí. Řekla jsem to až bývalé partnerce Aleně, tak dva tři roky po svatbě.

To jste za ní přišla a prostě jí řekla: Aleno, já jsem žena.
To určitě ne. Já jsem ji tak jako oťukávala, co by na to říkala. A ona v tom ze začátku viděla žert. Třeba jsem se jí ptala: Nechtěla bys mě nalíčit? A ona řekla jo, půjdeme někam na návštěvu. Všichni z toho měli srandu, když jsem se někde objevila nalíčená, v kostýmu a v paruce.

Jak jste jí to tedy oznámila?
To bylo před pěti šesti lety, kdy se to prostě už nedalo vydržet. Ty šminky totiž smyjete, ale v duši to zůstane. Trpěla jsem, byla jsem hrozně nepříjemný člověk, měla jsem problémy ve všem možným, hádky na denním pořádku, já sama jsem je vyprovokovávala. Bylo mi strašně líto dětí, že to musely vidět. Tak jsem řekla stop.

Říkáte, že už od mládí jste se cítila trochu jako žena. Přitahovali vás muži?
Já jsem měla určitý fantazie, ale nikdy bych s chlapem nešla jako chlap.

A teď, když jste žena, vás už muži přitahují?
Samozřejmě. Po operaci prožíváme takovou druhou pubertu. Já jsem neměla problém se seznamovat s muži, furt mě někdo zval na vínečko a na večeře. To jsem si užívala.

Jak prožívá přeoperovaný člověk pohlavní styk? Dokáže se vzrušit?
Ze začátku jsem sice musela používat lubrikační gel, to ústrojí není tak elastický, ale jde to. Prožívám vzrušení a vzrušivá jsem, protože byly zachovaný nervy. Plastická chirurgie je na takový úrovni, že když někomu změní obličej, tak proč by nedokázali udělat dámský přirození. Kromě takovejch dvou jizviček, co jsem si vždycky vymejšlela, že jsem měla nehodu, tak chlapi nikdy nic nepoznali.

Vy jste to partnerům neřekla?
Někdy ne. Jednou ale stejně musí člověk s pravdou ven. Po dvou měsících jsem se jednomu partnerovi přiznala a byl konec. Tím jsem usoudila, že bez minulosti žít nelze.

Máte teď nějakého partnera?
Ne. Pro mě bude teď po tom všem těžký najít si muže, protože tenhle národ je plný předsudků. Rozhodně ale vyloučím seznamování na inzerát. Já jsem se teďka stala známou, nevím, jestli by ten vztah třeba nebyl z vypočítavosti.

Patnáct let jste žila se ženou. Teď už vás nepřitahují?
Ale jo. Když to tak vezmu, člověk je heterosexuální, homosexuální nebo bisexuální. Mně žena není odporná, ten chlap u mě ale bude hrát vždycky prim, přece jenom, cejtím se jako holka. Ale na druhou stranu, pokavaď by mě zaujala nějaká žena...

Jak jste se vůbec začala zajímat o změnu pohlaví? A jak ten proces probíhal?
Když jsem se rozváděla, tak už jsem byla registrovaná na sexuologii. Ta změna pohlaví u mě trvala pět let. Určitě to není tak, jak si to spousta lidí představuje, že vás vezmou za ruku a udělají z vás holčičku. Naopak, lékaři vás zkoumají, přece jen tahle změna je závažná. Po třech letech musí člověk začít s testem, kdy na vás koukají, jestli umíte vůbec žít v té druhé roli. A zahájila jsem hormonální léčbu. Brala jsem přípravek, který mi snižoval hladinu testosteronu, něco jako chemická kastrace, k tomu jsem měla injekční léčbu. Po deseti měsících jsem přešla už na estrogen.

Co člověk v takovou chvíli prožívá?
Když jsem si vzala první pilulku, čekala jsem, co se bude dít, ale ono nic, furt se na mě v zrcadle koukal ten samej člověk. Až po měsíci se začaly dít věci. Začala jsem být šíleně unavená. Bolelo mě celé tělo a začaly mi růst prsa. To já mám pravý, ne plastiku, vyrostly po těch hormonech.

A mění se i chování člověka?
Ano. To, co jsem dělala dřív, bych teďka neudělala. Já to řeknu zkráceně: začala jsem myslet hlavou, prohodily se mi hodnoty. Když se třeba vrátím k tomu sexu, tak u mě už není důležitý jenom styk, jako když jsem byla muž.

Jaký byl první okamžik, kdy vám po operaci sundali obvazy?
To bylo na prvním převazu. Nic mě nebolelo, byla jsem pod těma oblbovacíma injekcema. Ale šmírovala jsem a první, co jsem viděla, byly krvavý obvazy a červený čtverečky. Pořádně jsem to viděla až tak za týden. Člověk je na to zezačátku strašně opatrný.

Jak to prožívala rodina?
Má bývalá partnerka za mnou byla v nemocnici i s dětmi. Měla jsem spoustu návštěv. To bylo takový to první ukazování. Podle mého názoru všichni vzali, že jsem holka. Ať někdo vystoupí a řekne, že to není pravda! Mám prsa, že jo!

Jak se vaše děti srovnaly s tím, že místo tatínka mají maminku?
Moje děcka jsou unešený, když jsem s nima, tak se hned ptají: Kdy budeš zase v televizi? Sledovaly všechny pořady a dokonce si myslím, že musely nabýt dojmu, že jsem opravdu tvrdý člověk. Z toho všeho, co se teďka událo kolem mojí osoby, by se mohl člověk zbláznit a mohl by třeba i spáchat sebevraždu.

A rodiče?
Matka se dlouho bránila, ale táta to vzal mnohem dřív, už v době operace. Ale i s matkou teď už dokonce zase bydlím, vyvařuje mi, přece jen člověk je teď pod tím mediálním tlakem. Já musím říct, že vztah máme dobrej, rozhodně mě nezatracuje.

Když mluvíte o mediálním tlaku - čelíte mu kvůli svému boji s armádou. Proč jste do ní vůbec chtěla vstoupit?
Kvůli zkušenostem. Byla jsem vojákem, ale nemám žádný zelený mozek, byla bych normální žoldačka, která dostane rozkaz, splní ho a dostane za něj zaplaceno. Nic víc. Hlásila jsem se na místo řidičky.

Armáda vás ale kvůli transsexualitě odmítla. Budete se s ní soudit?
Soudit se zatím nebudu. Hledám totiž právníka, s nímž se chci o celém případu poradit. Pak teprve uvidím, jak budu postupovat. Rozhodně to je ale velká diskriminace a nespravedlnost.

Jaroslava Brokešová

Tvář nejznámějšího českého transsexuála Jaroslavy Brokešové (39) zná dnes téměř každý. Z neznámé ženy-muže se během několika dnů stala celebrita a zřejmě i nejslavnější odmítnutý rekrut. Chtěla vstoupit do profesionální armády. "Odmala jsem k tomu tíhla. Táta byl u policie a já chtěla taky v tomhle oboru něčeho dosáhnout, chtěla jsem se nějak realizovat," svěřila se MF Plus Brokešová. Armáda ji ale nepřijala, ačkoli úspěšně prošla všemi fyzickými i psychickými testy. Vojenským lékařům totiž vadilo to, že si Brokešová, původním jménem Jiří Brokeš, nechala před rokem a půl změnit pohlaví z muže na ženu. "Ano, byla to tahle diagnóza, tedy transsexualismus, proto jsme ji nevzali," připustil armádní lékař Vladimír Koreň z posudkové komise, která vynesla konečný ortel.

Jaroslava si to ale nenechala líbit, svůj případ zveřejnila v médiích, a spustila tak nebývalý humbuk. "Není jediný důvod, proč by nemohla sloužit v armádě. Jestli se bude soudit, musí podle mě vyhrát každý soud," zlobil se renomovaný sexuolog Radim Uzel. Diskriminační případ řešil dokonce i ministr obrany Karel Kühnl. "Ano, je to diskriminace a není možné, aby někdo nebyl přijat do armády jen a jen proto, že byl dříve muž," řekl nejdříve Kühnl. Pak ale své rozhodnutí změnil a pochybení na straně armády nenašel. Brokešová chtěla vojáky rovnou žalovat. Pak si to ale rozmyslela a na doporučení ministra se proti rozhodnutí o nepřijetí odvolala. Odvolání putovalo z Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích až k nejvyšší odvolací komisi Lékařské fakulty Univerzity obrany v Hradci Králové. Ta jej odmítla a k původní diagnóze připojila ještě další - porucha žláz s vnitřním vyměšováním. Brokešové se tak zřejmě dveře do armády definitivně zavřely.

Smůla Jaroslavu provázela i dál. V Tesku na Národní třídě prodávala dámské spodní prádlo, výpověď podala zhruba po měsíci, protože dlužila na alimentech a exekutoři jí v práci ztropili skandál.