Motivace transsexuálů k dokončení přeměny pohlaví

V západních zemích odhadují výskyt transsexualismu v populaci na setiny promile. Nejvyšší citovaný odhad je ze Singapuru, kde uvádějí jednoho transsexuála na 10.000 obyvatel.

Tradičním, ale dosud nevysvětlitelným jevem je převaha female-to-male (z ženy na muže) v zemích střední a východní Evropy, zatímco v ostatních zemích je situace opačná. Pouze Švédsko uvádělo poměr pohlaví u transsexuálů jako vyrovnaný. Jedno z možných vysvětlení tohoto jevu je, že transsexuálové male-to-female (z muže na ženu) na rozdíl od svých protějšků nebyli tak neústupní a vytrvalí při prosazování přeměny svého pohlaví.

Přeměna pohlaví není z lékařského hlediska nejžádoucnějším léčebným postupem, je spíše volbou menšího zla. Jsme raději, když se podaří pacienta vést jen psychoterapeuticky a přimět ho k životu v původní roli včetně uznání práva na odlišnost. Ve svém sdělení jsem se zaměřil na to, kolik osob s diagnózou transsexualismu vytrvalo v terapii až do zahájení hormonální léčby a kolik jich celou přeměnu dokončilo. Přitom jsem sledoval, zda existují rozdíly v pohlaví pacientů.

Toto sdělení by mělo být zárodkem větší sociální studie o prevalenci transsexualismu a přeměně pohlaví v naší zemi. Z ostatních zemí není dostatek údajů, kolik transsexuálů vyhledá lékaře nebo psychologa a kolik z nich přeměnu pohlaví dokončí. Chybí jednotná evidence, někteří se léčí v jiných zemích. Přípravnou, psychologickou fázi provádí často jiný odborník než ten, který pacienta provází vlastní přeměnou.

Soubor a metoda

Zpracoval jsem soubor svých vlastních transsexuálních pacientů, kteří se dostavili k prvnímu vyšetření do Sexuologického ústavu v letech 1991-97. Jednalo se o 110 osob, poměr biologických žen a mužů byl 2:1 (tab.č.1) Do souboru nebyla zahrnuta konzultační vyšetření transsexuálů pro jiné lékaře. Nebyli zahrnuti pacienti s jinou diagnózou včetně transvestismu dvojí role, která byla stanovena u osmi mužů. Počet pacientů kulminoval v roce 1994. To je zřejmě způsobeno tím, že v daném období jsem byl v našem ústavu jediným, kdo se transsexuálům cíleně věnoval.

Výsledky

22 pacientů do května 1998 dokončilo přeměnu pohlaví, z časových důvodů se nejedná o pacienty z let 1995-97. Znamená to, že přeměnu pohlaví dokončila třetina pacientů z těch, u nichž to přicházelo v úvahu. U transsexuálů female-to-male to bylo 42% vyšetřených a u transsexuálů male-to-female 17%.

Sledujeme-li pacienty, kteří alespoň zahájili hormonální terapii, pak se celkem jedná o 52 pacientů, tedy téměř polovinu všech vyšetřených. U transsexuálů female-to-male jde o 53% všech pacientů a u transsexuálů male-to-female o 35%.

Závěr a diskuse

Transsexuálové female-to-male mezi mými pacienty i po sametové revoluci převažují. U těch, u nichž dochází k přeměně pohlaví, je tento poměr ještě výraznější a dále se zvýrazňuje u těch, kteří přeměnu pohlaví dokončí. Nezodpovězenou otázkou zůstává, jak se liší transsexuálové, kteří přeměnu pohlaví dokončí od těch, kteří na tuto terapii rezignují. Také není jasné, jak se v tomto výběru uplatňuje osobnost terapeuta. Někteří z těch, kteří léčbu nedokončili, mohli zvolit jiného lékaře.

Legenda:
Přehled transsexuálů vyšetřených v letech 1991-97, počty těch, kteří přeměnu pohlaví dokončili (a), počty těch, kteří zahájili alespoň hormonální léčbu, ale přeměnu pohlaví (dosud) nedokončili (b).

Komentář Terezy Spencerové

1)Co se týče výskytu TS v západní civilizaci ve srovnání třeba se Singapurem: Není bez zajímavosti, že ze západních zemí se "singapurskému průměru" nejvíc blíží Holandsko (1:11 900), tedy jedna z nejliberálnější zemí v Evropě, která se svým pojetím občanské (lidské) svobody vzdaluje rigidní křesťanské morálce a v mnoha ohledech se v tomto směru blíží spíše idejím buddhismu, hinduismu, tedy mnohem volnějším asijským tendencím. Jinými slovy, čím svobodomyslnější společnost (z hlediska morálky), tím větší počet transsexuálů. U nás byly náboženské (a tím i morální) restrikce na dlouhé roky vystřídány komunistickou ideologií, která sice náboženství potlačovala, vůči všem odlišnostem ve společnosti se však stavěla stejně, po koniášovsku.

2)Názor, že operace není tím nejvhodnějším "léčebným postupem", mi připadá absurdní. "Vést někoho terapeuticky a přimět ho k životu v původní roli..." je podle mého srovnatelné se situací, kdy by lékař doporučil třeba tuberákovi, ať si na to zvykne, stejně všichni musíme umřít, tak co se s tím párat. Když už jsme u toho, není náhodou možnost dělat si svým tělem, co uznám za vhodné, součástí svobody projevu?

3)Dost mě hnul žlučí hojně používaný termín "pacient". Lidičky, kdo z vás si připadá nemocný, ať se mi, prosím, ozve. Díky.

4)Opravdu mě pobavila otázka, jak rozlišit TS, kteří došli k operaci, od těch, kteří nedojdou. Vždyť se stačí... je to tak jednoduché, že to tu snad ani nemůžu napsat. Ne, teď vážně. Tahle otázka je jasným výsledkem (marné a nekonečné) snahy lékařské vědy neustále něco škatulkovat, pojmenovávat, dodávat tomu čísla diagnóz. A k čemu to? Nestačí prostě si říct: "Jo, tak tahle (tenhle) operaci chce, a tahle (tenhle) se bude dál jen převlíkat" (ať ze strachu ze společenského zesměšnění, z rodinných důvodů, z náboženských důvodů, z lékařských důvodů, nebo prostě jen menší intenzitou potřeby přeměny)? To by se totiž pak museli začít taky škatulkovat třeba naši kluci, kteří chtějí penis, a ti, kteří si vystačí bez něj, škatulkovat holky, který si nechají vycpat prsa silikonem, a ty, kterým stačí hormonální pahrbky... Zkrátka, škatulkování je věčné, ale myslím si, že nevede k ničemu konstruktivnímu. Už sama v příspěvku zmiňovaná škatulka "transvestismu dvojí role" je paradoxní: vztahuje se jen na heterosexuální muže...a proč ne na ženy nebo na gaye. Ještě jednou: dosť bolo žgatuľkovania!!!

5)Velmi zajímavá je otázka výběru terapeuta. Svůj život jsem kdysi začínala řešit v ordinacích MUDr. Pondělíčkové, MUDr. Zvěřiny i MUDr. Brzka (MUDr. Procházku si "z dětství" pamatuju, jen jak kolem procházel po chodbě) a kdybych u zmiňovaných osob vydržela o něco déle, určitě se při své nátuře vrátím k dalšímu osvědčenému triku "z dětství": sebevraždě. Radikální obrat a naděje přišla až u MUDr. Fifkové... prostě, říkám: ANO. Na osobnosti terapeuta záleží, a to MOC.

6)...pokud se vám zdály moje připomínky zhruba stejně dlouhé, jako samotný příspěvek MUDr. Procházky, tak se omlouvám. Je to tím, že zatím se o našich osudech rozhoduje tak nějak po mnichovsku, o nás bez nás. Učenci se scházejí na konferencích, rozebírají nás, preparují, diskutují, co je pro nás lepší, aniž by se na to zeptali někoho, koho se to opravdu týká a tohle je zatím jediná možnost, jak se k jejich názorům vyjádřit. Jsme v roli pokusných králíků, ale doufám, že se začíná blýskat na lepší časy (myslím, že rok 2031 to jistí!).

V každém případě chci ale poděkovat MUDr. Procházkovi za jeho ochotu spolupracovat nejen s TransForem, ale i za jeho upřímně míněnou snahu transsexualům pomoct. Navzdory tomu, že si asi ještě nějakou dobu nebudeme ve všech otázkách zcela rozumět, je jeho postoj opravdu skvělý.

PS. Případné překlepy v příspěvku MUDr. Procházky spadají na můj vrub coby přepisovatelky textu. Na svou obranu uvádím, že na Fakultě žurnalistiky UK nás učili všechno možné, jen ne psaní na stroji...