inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
19.7.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Může to být hlas muže, ženy...

Prestižní britská cena za nejlepší album připadla zpěvákovi Antonymu a jeho skupině Johnsons

Minulé úterý vyhlásila v Londýně porota prestižní Mercury Prize letošního vítěze. Pro šek na 20 tisíc liber si oproti očekáváním nepřišla favorizovaná čtveřice Kaiser Chiefs, skotská písničkářka KT Tunstall ani londýnsko-tamilská rapperka M. I. A. S prázdnou odešly i skupiny Bloc Party, Magic Numbers, Hard-Fi nebo Coldplay. Cenu si překvapivě vyzvedl zpěvák Antony (34) za album I Am a Bird Now, které nahrál se svou skupinou The Johnsons. Porota vybírala ze 170 nahrávek a její předseda zdůvodnil letošní volbu takto: "Antony má neobyčejný hlas: může to být hlas černocha, bělocha, muže i ženy. Je to hlas, který vás přišpendlí ke zdi."

Přestože je album I Am a Bird Now přijímáno s téměř všeobecným nadšením, jeho ocenění bylo překvapivé. Jednak proto, že Antony sice pochází z jihoanglického Chichesteru, ale od svých deseti let v Británii nežije. Cenu za nejlepší britské album tedy dostal hudebník, který posledních patnáct let působí v New Yorku. V době, kdy má v Británii nejspíš každé město, vesnice i usedlost svůj nadějný kytarový kvartet, navíc ukázal hudební vkus porotců na album, které nemá se současnou vlnou kytarovek nic společného.

Cena upozornila na zpěváka, který tu s Boyem Georgem, mužem proslaveném již v 80. letech používáním tlusté vrstvy ženského make-upu, zpívá duet You Are My Sister, tedy Jsi má sestra.

S make-upem je zranitelnější

Kdyby nebylo na výběr jen ze dvou pohlaví, ale třeba ze šesti, byl by svět daleko zajímavější, prohlásila nedávno jedna česká hudebnice. V tomto smyslu je Antony tak trochu bytostí z jiného světa. Nikoli bezpohlavní, ale mužem i ženou zároveň, člověkem, který otázku své příslušnosti k jednomu ze stávajících lidských pohlaví považuje, řekněme, za otevřenou. Podobně jsou na tom i členové jeho doprovodné skupiny.

"Lidé se mě ptají: Proč se schováváš za make-up?" řekl Antony před časem nizozemské televizi. "Jenomže opak je pravdou - jsem najednou zranitelnější. Ukazuju svoji skutečnou tvář." V Antonyho případě nejde o popírání přírodních daností. Jeho umělecké vyjádření nevyvolává nepřirozený pocit, který vzbuzuje pohled na muže v ženských šatech, ani tu nejde o rozverné kabaretní číslo ve stylu u nás známého londýnského tria Tiger Lillies.

"Svět není černobílý, stejně jako moje písničky nejsou jen tragické nebo komické," říká k tomu Antony. "V hudbě můžu objevovat, kým opravdu jsem. Písničky jsou pro mě cestovními mapami." Jeho hlas vhání jedněm slzy do očí, jiným z něj běhá mráz po zádech. Bývá přirovnáván k nezapomenutelné černošské zpěvačce Nině Simone či jinému nadpozemskému hlasu newyorského podzemí, dnes již osmdesátiletému Jimmymu Scottovi.

Antonyho, jehož hlas kontrastuje s rozložitostí a výškou jeho postavy, spojuje s Jimmym Scottem také postava Lou Reeda. Scottův hlas zní na Reedově albu Magic and Loss (1992), Antonyho pozval Reed na poeovskou desku Raven (2003) a následující koncertní turné. Spolu s Antonym uzavíral koncertní večery velvetovskou Candy Says: "Candy říká/ naučila jsem se nenávidět své tělo/ a všechno, co si v tomhle světě žádá."

Candy, slavný transvestita z okruhu Andyho Warhola, se dostal nejen do písně kapely Velvet Underground, jeho fotografie také zdobí obálku Antonyho oceněného alba. Právě lidé jako Candy přivedli dospívajícího Antonyho z Kalifornie, kam se jeho rodiče a tři sourozenci přestěhovali, do New Yorku. Přesněji řečeno to byl film Mondo New York, zachycující kabaretní scénu newyorského podzemí. Když do obdivovaného města přesídlil a začal studovat experimentální divadlo na tamní univerzitě, zjistil, že příslušníci generace starších "umělců downtownu, genderových mutantů a drogově závislých hybridů", kterou obdivoval, jeden po druhém umírají na AIDS a nemoci spojené s užíváním drog.

The Johnsons, jak se jmenuje Antonyho doprovodná kapela, byla původně skupinou performerů na pomezí divadla a hudby. V jejich hře P. S. 122, uvedené v roce 1995, "z neznámého důvodu otěhotní byznysman a nakonec porodí Anne Frankovou". Antony se však postupem času rozhodl věnovat výlučně hudbě. Díky stipendiu, kterou mu divadelní hra získala, natočil nejprve EP nazvané I Fell in Love With a Dead Boy a poté své první album.

Setkání s podivnými folkaři

V době, kdy už měl Antony vlastní, pravidelný pořad Turning na jedné z newyorských scén, se setkal s Devendrou Banhardtem a sesterskou dvojicí Cocorosie, tedy hudebníky, jejichž hudba si vysloužila nálepku "weird folk".

Jde o jakési "podivínské", zvukově dobrodružné písničkářství ovlivněné tradiční podobou tohoto akustického žánru, zvukovou syrovostí, elektronickým šumem i hip hopem. Díky nim začala být Antonyho hudba střídmější. Šminky, teatrálnost, téměř barokně košatou hudbu a andělskou stylizaci pozvolna vystřídal střízlivější přístup.

Namísto u mikrofonu uprostřed pódia zpívá Antony usazený za klavírem. Nahrávky, na kterých vystačí se střídmým doprovodem klavíru a dalších akustických nástrojů, znějí bezprostředně a z velké části jsou natáčeny živě. "Léta jsem kolem sebe měl na pódiu třeba padesát lidí. Jako hradbu, za niž jsem se mohl schovat. Časem jsem byl připravený být sám sebou, už jsem nepotřeboval okrasné peří ani afektovanost," popisuje Antony svou současnou tvorbu, křehkou, baladickou a vlastně tradičně znějící hudbu, v níž má nejvíc prostoru jeho výjimečný hlas a texty.

"Doufám, že je někdo/ kdo se o mě postará/ až zemřu," otevírá své oceněné album, tak vzdálené nadsázce kabaretu a okázalosti transvestitů. Tak blízké obavám, kterým se nevyhne nikdo z nás.

Shlédnuto: 2383x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 1    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License