inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
12.12.2018 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Operace? aneb Nechte mě žít, jak se mi líbí!


Pro mnoho transsexuálů je operace jedinou nadějí do budoucna. A přesto mnoho z nich po ní netouží nebo se k ní kvůli všelijakým problémům či komplikacím nemají šanci dostat. Přiznám se, že neznám mnoho tranďáků a osobně znám pouze jediného (nebo mi to aspoň nikdo další neřekl), za což se stydím až se červenám, ale nic naplat. Holt nežiju v Praze. Ale z toho, co jsem měl možnost se dozvědět z doslechu soudím, že se ženy v mužském těle snaží o tento radikální zákrok ve větší míře než je tomu u mužů v ženském těle. Možná je to tím, že společnost relativně více toleruje, když se žena chová jako muž (taky díky dnes velice modernímu feminismu a podobným záležitostem), než když se nějaký muž chová zženštile. Kalhoty můžou nosit jak kluci, tak holky. Ale když chce nějaký chlap nosit sukně (nedejbože šaty), musí se buď odstěhovat do Skotska nebo začít dělat travesti show.

Znám (samozřejmě že jen z doslechu) několik FtoM tranďáků, co žijí spokojeně a o operaci ani neuvažují. Vždyť stačí na sebe hodit ošoupané rifle, košili a kšiltovku, pořádně si zaplivat a zanadávat a v hospodě pak s kamarády u piva debatovat o ženských a o fotbalu. (Já s kamarády v hospodě u piva debatuju zase o ženských a o thajském boxu.) Ale takovému muži, jestliže chce do ulic vyrazit jako žena, dá spoustu práce líčení a chůze na podpatcích, a ještě k tomu je to bezpečnější spíše v noci za světel pouličních lamp, kdy mu nikdo nevidí pořádně do tváře (netvrdím však, že je to pravidlem, tohle je jen moje úvaha, nikoli konstatování nezvratných fakt).

Přiznám se, že ani já jsem ještě před rokem o operaci téměř neuvažoval. Ale když jsem poprvé přišel k sexuoložce (a klinické psycholožce), Dr. Mayzlíkové, ta o ničem jiném nemluvila, což mělo za efekt to, že já zase od té doby na nic jiného nemyslím. Bylo to, jako kdybych celých devatenáct let spal a tím jediným okamžikem jsem se probudil jak Růženka Šípků. Je sice příjemné, když se můžete chovat a oblíkat jako muž, ale ještě to není ono. Přesně tohle jsem musel vysvětlovat jedné psychiatričce, která si myslela. že "Jestliže má člověk dobrý vztah ke svému tělu, tak operaci nepotřebuje." Já sice mám dobrý vztah ke svému tělu (až na pár slabších chvilek, ale všechny žiletky už jsem vyhodil), avšak pořád to ještě jaksi není ono. A navíc je mi krajně nepříjemné, když někomu ukážu doklad, kde nemám fotku a onen dotyčný mi nechce věřit, že je to opravdu moje. To se mi stalo dokonce jednou i třikrát v jednom týdnu a málem nepomohla ani občanka.

Doktoři vůbec tenhle radikální zákrok rádi nemají, protože tvrdí, že to je zbytečné hyzdění těla, že je to proti přírodě. No nevím, ale podle mě je proti přírodě atomová bomba (a to doslovně) více, nežli ubohý transsexuál toužící po operaci.

A nejenom doktoři, ale i mystikové (nevím, jestli to můžu takhle zobecňovat, já mám zkušenost jenom s jedním) se na operaci nedívají dvakrát pozitivně. To jsem se tak jednou bavil s inteligentním, vysokoškolsky vzdělaným člověkem, mystikem, a ten mi řekl, co si o takových lidech myslí: že jsou to nějací marnivci, kteří nevědí, co roupama, a tak si mění pohlaví jako ponožky. "Vždyť pohlaví si před narozením vybíráme!" Tenhle výrok mi tak znechutil nejen jeho osobu, ale i celou mystiku a podobné záležitosti. Kdybyste viděli, jak se přitom tvářil!

Sledoval jsem jednou jakýsi dokument v (kabelové) televizi, kde ukazovali život amerických MtoF tranďáků většinou po operaci. Bylo to docela smutné pokoukání, neboť tam v Americe jsou takoví lidé donuceni se živit se převážně prostitucí. A když se ptali na názor veřejnosti, jeden člověk odpověděl: "Nakopal bych jim do prdele, aby si konečně uvědomili, co jsou zač!" To mě docela pobavilo, protože i kdyby mě kopal do prdele celou věčnost, nezměnilo by to nic na tom, že už jsem si dávno uvědomil, co jsem vlastně zač. A to je ten problém, protože já vím, že jsem muž, i když na to zrovna nemám tělo. A proto tak toužím po operaci. Abych konečně mohl být tím, čím jsem.

Ať už si o nás myslí kdokoli cokoli, pokud nezažil, jaké to je necítit se ve své kůži, tak s ním soucítím. Je to ubohé nevědomé individuum, které má prostě svou pravdu, kterou si nedá vymluvit, své názory, své předsudky, svou zatraceně nízkou míru tolerance a svou nenávist, která ubíjí více jej než mě. Já lituju opravdu všechny lidi, kteří nás ponižují, zastrašují (například velkým a hladovým vlčákem), urážejí či nás vyvražďují, protože ještě stále věřím ve spravedlnost, která tady určitě někde je. A pokud není tady, tak musí být někde jinde. A taky věřím v to, že se časem lidstvo umoudří a bude tolerovat svobodnou volbu každého člověka, který si bude přát změnit ve svém životě to či ono.

Já doufám a věřím...

Shlédnuto: 7201x    |    Komentáře: 1    |    Tipů: 3    |   
Translidé 2003-2018 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License