"Nejsem ani holka, ani kluk..."

Narodili se s mužskými i ženskými pohlavními orgány najednou a nevědí, kdo vlastně jsou. Říká se jim hermafrodité.

Davidovi je osmnáct, studuje prvním rokem na filozofické fakultě a svým vzhledem nápadně připomíná dívku. Má jemné rysy, velké hnědé oči s dlouhými řasami, úzká ramena a vysoký hlas. Když se narodil, lékaři rodičům oznámili, že má špatně vyvinuté mužské pohlavní orgány a že se s tím nedá nic dělat. Prý se musí smířit s tím, že nebude vypadat stejně jako jeho kamarádi. Po čtyřech letech ale vyšlo najevo, že má David kromě mužských pohlavních orgánů i ženské.

S penisem i s vaginou

"David měl miniaturní, asi centimetrový penis a nesestouplá varlata," vypráví Davidův otec Milan. "Močová trubice navíc nevedla penisem, ale ústila pod ním. Těsně po Davidově narození si lékaři mysleli, že je to holčička, ale pak usoudili, že je to chlapec s nevyvinutými pohlavními orgány. To prý zapříčinilo i vyústění močové trubice, jaké mají dívky.

Ptali jsme se, jestli bude schopný vést v dospělosti normální pohlavní život, ale na to nám nikdo nedokázal odpovědět. Prý můžeme být rádi, že se nenarodil s mentálním postižením nebo jako siamské dvojče. Kromě deformovaných genitálií na něm nebylo nic divného, takže jsme to nakonec hodili za hlavu. Mentálně i fyzicky se David vyvíjel jako ostatní děti. Ve stejném věku začal zvedat hlavičku, chodit i mluvit a my jsme se ženou doufali, že mu jeho zakrnělý penis nebude nijak zvlášť překážet.

Problém nastal, když byly Davidovi čtyři roky. Tehdy si začal stěžovat na velké bolesti břicha a celé noci proplakal. Vzali jsme ho k doktorovi, ten promačkal břicho a napsal mu něco proti zácpě. Když bolesti nepřestaly, napadlo mě, jestli by to nemohlo nějak souviset s jeho podivnými genitáliemi. David šel na podrobné vyšetření do nemocnice a tam zjistili, že má kromě penisu a varlat i malou vaginu a cosi jako vaječníky. Ty ale nebyly stejné jako u zdravých žen. Vypadalo to spíše tak, jako kdyby se začaly vyvíjet, ale hned s tím zase skončily. Tím se vysvětlilo, proč mu močová trubice nevede penisem a proč jeho pohlavní orgány vypadají tak zvláštně. David se narodil jako hermafrodit."

Pro jeho rodiče to byl obrovský šok. Ještě se nestačili vzpamatovat z toho, že jejich syn nevypadá jako jiní chlapci, a najednou zjistili, že je napůl děvče. Nikdo jim navíc ani nebyl schopen říci, co všechno to obnáší a jak ho mají vychovávat. Navíc bydleli na malém městě v západních Čechách, kde se všichni navzájem znali, a styděli se o tom s kýmkoli mluvit.

Báli se, že kdyby se to rozneslo, začali by se na ně ostatní dívat skrz prsty. "Vůbec jsme netušili, co máme dělat," pokračuje pan Milan. "Pořád jsme si Davida prohlíželi a přemýšleli, jestli nevypadá spíš jako holka. Nakonec jsme to nechali tak, jak to je. Představte si, co by se stalo, kdyby najednou začal chodit v růžových šatičkách a jmenoval se úplně jinak? Co bychom řekli lidem? A jak by se na to asi tvářil sám David?"

Vyštvalo nás maloměsto

"Nějakou dobu náš život pokračoval normálně. Další problém nastal ve chvíli, kdy David začal chodit do školky. Hned první den přišel s pláčem s tím, že se mu ostatní kluci smějou, protože čurá jako holka. Jelikož byl plachý a velice uzavřený a navíc vypadal jako panenka, žádný z nich se s ním nechtěl kamarádit. Na ulici na něj pokřikovali _holka, holka' a ve školce mu nepůjčovali hračky. David to těžce nesl a my pochopitelně také. Paní učitelce jsme vysvětlili, že má jistou deformaci, ale o tom, že je hermafroditní, jsme pochopitelně nemluvili.

David se uzavřel ještě víc do sebe a kromě mě a své matky skoro s nikým nekomunikoval. Víc než mě potřeboval matku, ale moje žena se s jeho vadou vyrovnávala špatně. Potřebovala najít nějakého viníka, na kterém by si vylila zlost, a nejbližším terčem jsem byl já. Často jsme se hádali a občas lítaly vzduchem i nějaké ty hrnce nebo talíře. Když bylo Davidovi devět let, sbalila si věci a odstěhovala se někam pryč."

Pan Milan se s manželkou setkal až za dva roky u rozvodového řízení a pak už nikdy. S Davidem a jeho pětiletou sestřičkou Martinou zůstal sám. Protože se v té době v místě jejich bydliště začaly o Davidovi šířit nepříjemné fámy, odstěhovali se do Prahy, která jim připadala anonymnější.

Hrál jsem si na holku

Na dobu, kterou strávil ve školce, si David pamatuje jen mlhavě. První vzpomínky, o kterých dokáže vyprávět, má až z první třídy základní školy. Že je hermafrodit ale tehdy nevěděl.

"Rodiče mi to zamlčeli," říká. "Nechtěli mě tím zatěžovat a tvrdili mi, že jsem normální kluk, který má jenom takovou neškodnou vadu. Jenomže já jsem normální nebyl. Kromě toho, že se mi děti posmívaly a že jsem si nemohl najít žádné kamarády, jsem o klučičí společnost nijak zvlášť nestál. Nebavila mě autíčka ani fotbal a hrdinové jako Rambo mi nic neříkali. Mezi holkama mi bylo líp.

Kromě toho, že jsem si při močení musel stejně jako ony přidřepnout, jsem si rád hrál třeba na školku s plyšovými zvířaty nebo na obchod. Také jsem jim záviděl panenky. Mně rodiče panenku nikdy nekoupili, přestože jsem si ji přál. Nechtěli ve mně podporovat holčičí chování, nutili mě do nejrůznějších sportů a s radostí vítali jakýkoli projev vzdoru nebo agresivity. Byli přesvědčení, že kluci se tak prostě chovají. Vycítil jsem, co po mně chtějí, a také jsem se tak choval. Jinak by mě nenechali na pokoji.

Ale když jsem byl sám doma, zkoušel jsem si před zrcadlem mámino a později i sestřino oblečení, maloval jsem si pusu rtěnkou a tajně jsem si hrál se sestřinými panenkami. Nevím, čím přesně to bylo, protože být holkou jsem netoužil. Jen mě zajímaly stejné věci. Kdyby mě rodiče tolik nenutili do klukovské role, možná bych neměl takové potřeby hrát si za jejich zády na holku.

Často vzpomínám na dětství a dospívání a přemýšlím o tom, co jsem tehdy cítil a jak jsem bral sám sebe, ale nedokážu to vůbec říci. Nevěděl jsem to tehdy a nevím to ani teď. Spolužačky ve škole mě měly hodně rády. Když se potřebovaly někomu svěřit, šly za mnou. Rád jsem je poslouchal. Holčičí problémy mě hrozně zajímaly a ony to nejspíš vycítily. Navíc jsem neměl ve zvyku roznášet drby a někoho za zády pomlouvat a to se jim líbilo. V tom se asi projevily moje mužské hormony."

Jako bych nebyl člověk

Ve dvanácti letech se Davidovi bolesti v břiše vrátily. Lékaři rozhodli, že musí na operaci, během které mu odstraní zakrnělé vaječníky a vaginu. Teprve tehdy mu otec prozradil, jak to s ním vlastně je.

"Můj první pocit byl vztek," vzpomíná David. "Nedokázal jsem pochopit, že mi celý život všichni lhali, když tvrdili, že jsem kluk a že bych se měl také tak chovat. Ze dne na den se mi zhroutil celý svět. Najednou jsem nepatřil nikam. Jako kdybych ani nebyl člověk, ale nějaká zrůda.

Došlo mi, proč jsem neměl žádné kamarády a proč od nás matka odešla. Zjistil jsem i to, proč se dívám stejně zálibně na obě pohlaví. Jedna část mého já toužila po holkách, druhé se líbili kluci. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem se nemohl nikomu svěřit, ani nejlepší kamarádce. Bylo mi jasné, že by se na mě začala dívat úplně jinak a náš vztah by se zhroutil. Nakonec jsem se ale zhroutil já.

Přestal jsem vycházet mezi lidi, nejedl jsem a celé dny jsem proseděl před zrcadlem. Když jsem měl přibližně o dvanáct kilo méně, táta mě naložil do auta a odvezl do psychiatrické léčebny. Tam mě dali jakžtakž dohromady. Vztek zmizel, problémy s identitou zůstaly. A trvají dodneška. Chodím oblečený jako kluk, představuju se jako kluk, ale kdo jsem doopravdy, nevím. Holka, nebo kluk? Nebo snad obojí?"

Hledání identity

Klinický psycholog PhDr. Petr Grubner byl jedním z těch, kteří Davidovi pomáhali najít ztracenou identitu. Díky Davidovu případu se také začal hermafroditismem a jeho důsledky zabývat hlouběji.

"Hermafrodité se dělí na takzvaně pravé a takzvaně nepravé," vysvětluje. "Úplné a dokonalé smíšení pohlavních orgánů, jak vnějších, tak i vnitřních, je u člověka velice vzácné. Častěji se vyskytují lidé, kteří mají různé kombinace určitých pohlavních orgánů se sekundárními pohlavními znaky. Bohužel neexistují žádné statistiky, které by výskyt hermafroditismu mohly doložit, ale některé zdroje uvádějí, že jako hermafrodit (někdy se také říká oboupohlavník nebo obojetník) se rodí přibližně každý dvoutisící člověk.

Tito lidé mají po celý život obrovské problémy s hledáním vlastní identity. Ať už je rodiče vychovávají jakkoli, oni mají pocit, že nepatří mezi normální stvoření. Když se děti dělí v hodinách tělocviku na kluky a holky, nevědí, kam si mají stoupnout. Táhne je to na obě strany a oni se nedokáží rozhodnout.

První velká krize u nich nastává v době, kdy se pouštějí s kamarády do her na doktora. Tehdy poprvé zjistí, že jsou jiní. Rodiče to většinou odbudou mávnutím ruky a nechají vysvětlení na později. To je ovšem velká chyba. Na takovou skutečnost se musí dítě připravovat od okamžiku, kdy si všimne, že je jiné. Samozřejmě se na to musí jít velice citlivě.

Druhá větší krize nastává v pubertálním období, kdy si jedno pohlaví začíná všímat toho druhého. V tomto období dochází k hledání vlastní identity i u takzvaně normálních jedinců. Mladí lidé zjišťují, jak na tom jsou ve vztahu ke svými vrstevníkům, prožívají první lásky a hledají svoje místo na slunci. Člověk v tomto věku se špatně vyrovnává i s tím, že ho přitahuje stejné pohlaví nebo že není spokojený se svým vzhledem. Co teprve hermafrodité? Ti se nemohou nikam zařadit a to je trápí."

Hrůza z vlastní nahoty

"Hermafrodité, ať už praví, kteří mají dokonale vyvinuté ženské i mužské pohlavní orgány, tak nepraví, u kterých se vyskytují různé kombinace vnitřních pohlavních orgánů a sekundárních pohlavních znaků, ve většině případů inklinují převážně k jednomu z pohlaví. Mají totiž buď více ženských, nebo naopak mužských hormonů a mají ženské nebo mužské chromozomy.

Přesto všechno v nich zůstávají pochybnosti, kým jsou a k jakému pohlaví je to přitahuje. Tyto pochybnosti přetrvávají minimálně do doby, než si najdou partnera nebo partnerku. Často se s nimi ale táhnou i dále.

Kromě toho je provází stud a pocity méněcennosti. Sexuální život předpokládá, že se odhalíte před svým partnerem a budete před ním nazí. To je pro ně ta nejstrašlivější noční můra. A vysvětlovat stále dokola svým partnerům či milencům, proč mají jiné genitálie, je pro ně ponižující a únavné.

Typickým příkladem je právě David. Přestože se nám společně po velkém úsilí podařilo odbourat deprese, pocity méněcennosti ještě nepřekonal. V současné době nejsem schopný říci, co bude dál, ale doufám, že začne žít normálním životem. Vlastní děti mít sice nikdy nebude, ale takových lidí jsou tisíce. Teď se musí jen rozhodnout, jestli ho přitahují více ženy, nebo muži."

Radanu děsily chlupy na nohou

Radaně je třicet osm let a v současné době má pocit, že se konečně našla. Po letech trápení a hledání vlastní identity a po několika neúspěšných pokusech o heterosexuální vztah začala žít s ženou o čtyři roky mladší a její dvouletou dcerkou. Její vztah trvá půl roku a ona se o něm bojí mluvit, aby ho nezakřikla.

"Poprvé v životě jsem šťastná," říká. "No..., možná podruhé," opravuje se po chvilce přemýšlení. "Kdysi jsem zažila něco, co se blížilo lásce, ale to zmizelo dřív, než jsem si v tom stačila udělat jasno. Tehdy to byl muž, ale když zjistil, že nemůžu mít děti, utekl.

Co se týče mého dětství a dospívání, bylo poměrně krušné. Doktoři rodičům řekli, že jsem možná kluk a možná holka a že ať se rozhodnou sami, koho chtějí. Maminka chtěla holku, tatínek kluka. Ve dvou letech jsem se stala definitivně holkou.

Výrůstek, který měl být zřejmě penisem, jsem měla tak malý, že to na kluka prý skutečně nevypadalo. Udělali dobře, protože mám převahu ženských pohlavních hormonů a ženské chromozomy a v pubertě mi začalo rašit něco jako ňadra. Přestaly sice brzy růst, ale mně se ploché hrudníky líbí, takže tohle mi opravdu nevadí. Hůře jsem snášela, když se mi pod nosem objevilo chmýří a na lýtkách mi vyrostly husté černé chlupy. V okolí genitálií jsem naopak neměla po ochlupení ani památky. To se stalo, když mi bylo asi tak patnáct nebo šestnáct let a byla jsem po operaci, při níž mi odstranili vše, co by dívka mít neměla. Tedy cosi jako náznak naprosto nefunkčních varlat, která jsem měla v podbřišku, a miniaturní penis (nebo to byl snad příliš velký klitoris?).

Bohužel mi nikdo nebyl schopný říct, jak to se mnou a s mým pohlavím doopravdy je. Tehdy jsem začala panikařit. Vychovávali mě jako holku a cítila jsem se spíš jako holka, a najednou tohle. Měla jsem hrozný strach, že ze mě bude taková ta mužatka s mastnou červenou pletí, knírem a rozšířenými póry.

Styděla jsem se chodit mezi kamarádky, aby si nevšimly, jak se měním. Nemohla jsem se dočkat, až budu mít po maturitě a začnu se stýkat s novými lidmi, kteří mě neznají. Do té doby mi nezbývalo než si oholit nohy a chmýří pod nosem a čekat, co bude dál."

Radana poněkud zmužněla, ale chlap se z ní nestal. Byla jen trochu větší a měla širší ramena. I tak ji to ale svazovalo natolik, že nebyla schopná najít si stálého partnera. Navíc nevěděla, kam ji to vlastně táhne.

"Rozum mi říkal, že jsem na kluky, jenomže mnohem více se mi líbily ženy. Dodávaly mi větší pocit bezpečí a ten jsem zřejmě potřebovala. U mužů jsem se bála, že mě zesměšní, ale ženám jsem důvěřovala. Po několika zkušenostech a zoufalém tápání se mi nakonec přece jenom podařilo zakotvit. Snad to vyjde."

Co je hermafroditismus?

Hermafroditismus neboli androgynie je jev, kdy se v těle téhož jedince vytvářejí současně samičí i samčí pohlavní orgány. Tato anomálie vzniká před narozením a navenek se projevuje atypickými pohlavními znaky, vnitřní i vnější genitálie bývají obvykle smíšené. Jde o patologickou úchylku, která je v dokonalé podobě, kdy jsou obojí pohlavní orgány funkční, mezi lidmi raritou.

Setkáváme se spíše s různými formami tzv. pseudohermafroditismu, kdy se různě kombinuje přítomnost pohlavních orgánů jednoho pohlaví se sekundárními pohlavními znaky nebo pouze náznaky pohlavních orgánů druhého pohlaví.

V přírodě se hermafroditismus vyskytuje mnohem častěji, především u nižších živočichů a rostlin. Hermafroditem je například šnek a patří mezi ně i poměrně velké množství rostlin. Někteří hermafroditní živočichové (běžně například tasemnice nebo některé druhy sladkovodních hlemýžďů) mohou dokonce oplodnit sami sebe, což u člověka nepřichází v úvahu.

Podle starých řeckých bájí byl prvním lidským hermafroditem syn boha obchodu a řečnictví Herma a bohyně lásky Afrodité. Protože neopětoval lásku nymfy jménem Salmakis, vstoupila do něj a splynula s ním v jednu osobu.

KOMENTÁŘE