Nejsem ženská, ani chlap!

Kdo řekl, že naše identita musí odpovídat našemu pohlaví? Kdo má právo komukoliv nařizovat, jakým způsobem má chápat sebe sama? A kdo má právo určovat, jak mají vypadat naše těla a co se s nimi stane?
Leslie Feinberg - Pohlavní psanci

Narodil se do těla, které mu bylo cizí a se kterým se jen obtížně identifikoval. Dominik S., dříve René, rozený jako Ilona, je transsexuál. Bylo mu pětatřicet. Je šťastně rozvedený a před patnácti lety porodil syna.

Už ve školce si nechtěl hrát s děvčaty a pral se o auta. V pubertě si začal stahovat prsa a dole se vycpával tlustými zimními ponožkami. "Mezi kamarády jsem byl jako kluk, ale doma to bylo horší. Táta chtěl. abych se choval jako hodná dcera, a já přitom už v té době balil holky a chodil s nimi do kina. Viděl jsem, jak ho to deptá," vzpomíná.

Nevěsta a matka

Bylo mu osmnáct a stále dokola poslouchal řeči. že se má vdát a mít děti. Vzal si tedy z trucu prvního chlapa z práce, který byl ochoten se oženit. "Jestli byl hezkej? Neumím to posoudit, chlapi mi nic neříkali. Povahou byl jako ženská, byl dost neprůbojnej. Po půl roce byla svatba. Nebylo to příjemný. A v posteli už vůbec ne," přiznává. "Vždycky jsem si před tím musel dát dvě deci Manžel věděl. že se mi líbí holky, ale nebral to moc vážně." Že to byla chyba, pochopil až o dva roky později, když přišlo dítě. "Těhotenství bylo strašný, přibral jsem šestadvacet kilo. Mateřské pocity jsem neměl, ale kluka mám samozřejmě rád. Vychovával jsem ho do jeho pěti let. Manžel si myslel, že se to usadilo, až do chvíle, kdy jsem mu řekl, že už to nevydržím a chci žít jako chlap." Otec mu to pochopitelně rozmlouval. Když pak zemřel, podal Dominik inzerát, v němž napsal, že je vdovec s dítětem ve vlastní péči a hledá přítelkyni. "Dozvěděl jsem se, že pokud budu chtít změnu pohlaví, musím se vzdát rodičovských práv. Tak jsem chtěl synovi najít náhradní mámu."

Kdo vlastně jsem?

Na sexuologii v Praze poprvé slyšel svou diagnózu - transsexualita. Zašel za právníkem a sepsal žádost o zbavení rodičovských práv. "Věděl jsem, že budu konečně chlap, ale přijdu o kluka. Dva roky jsem po večerech brečel," přiznává. "Byli jsme s manželem domluveni, že mi ho bude půjčovat, ale neměl jsem to písemně. Nechal jsem mu byt, zařízení, všechno, co jsem zdědil po otci." Další podmínkou pro to, aby se stal mužem byl pobyt na psychiatrickém oddělení. Teprve později se dozvěděl že žádný zákon, který by ho nutil vzdát se dítěte, neexistuje. Po rozvodu si bývalý manžel našel přítelkyni a společně vychovávali jeho syna. Lékař však Dominikovi sdělil, že nezahájí léčbu, protože je komplikovaná osobnost. Zdůvodnil to tím, že se nechal zbavit rodičovských práv. "Nemohl jsem dokázat, že to bylo jinak, neměl jsem nic v ruce. Navíc manžel s přítelkyní vyměnili zámek u bytu a já se ocitl na ulici." V Praze si našel místo s ubytovnou a dosáhl toho, že byla zahájena léčba. "Po roce jsem dostal neutrální jméno, které může nosit ženská i chlap. Byl jsem René. Měl jsem to i v občance, i když tam zůstalo pohlaví ženské."

Vězeň

Díky hormonům mu začaly růst vousy a zhrubl mu hlas. Začal cvičit, aby měl svaly. "Objevily se však strašné bolesti hlavy, tři dny jsem třeba nespal. Nemohl jsem chodil do práce a nebylo na alimenty. Neměl jsem sice právo kluka vidět, ale musel jsem na něj platit." Za neplnění vyživovací povinnosti dostal podmínku na osm měsíců na dva roky. Doufal že se všechno změní, až absolvuje plastické operace. Nejprve mu odstranili prsa a vaječníky, ale nastaly komplikace. "Orgány dole jsou pořád ženský. Jen to mám zašitý. Rok po podmínce mě dal ještě soudce šanci zaplatit, ale mně to bylo v té době jedno. Pochopil jsem.že nikdy nebudu mít na pořádné plastické operace, a na ničem mi nezáleželo". "Podmíněný trest mi změnili na nepodmíněny, měl bych jít do vězení ne osm měsíců. Ale kam? V občance mám sice napsáno mužské pohlaví, ale nejsou dokončené operace. Nejsem ani ženská, ani chlap. Dovedete si představit, co se bude dít až mě uvidí ostatní vězni svlečeného v koupelně?" Dominik požádal o odklad trestu, obrátil se na prezidentskou kancelář, psal na ministerstvo spravedlnosti, Vrchní soud i Český helsinský výbor. "Když jsem jiný, stávám se automaticky terčem. V mé situaci se jakýkoli rozsudek rovná trestu smrti."