Transsexualita. Fenomén opředený mýty a spoustou předsudků. Většina si pojem transsexuál spojí s pojmem úchyl. V rozhovoru s novinářkou Terezou Spencerovou, která se narodila jako muž, nabídneme pohled na transsexualitu od toho, koho se dotýká velmi osobně.
Tereza Spencerová je autorkou knihy svého druhu u nás prozatím jediné - Jsem tranďák (nakladatelství G plus G, 2003) a přeložila knihu amerického transsexuála Leslie Feinberga Pohlavní štvanci.
Spolupracuje s časopisem Mladý svět, kde nedávno publikovala článek vztahující se k návrhu zákona o zdravotní péči, jehož součástí je paragraf 37. Ten hovoří o podmínkách, za jakých je možné v ČR provést operativní změnu pohlaví u transsexuálních lidí. Znění návrhu, jenž vznikl za velmi podivných okolností, staví transsexuály do ještě těžší pozice než dříve.
Vedle toho, že chování těchto jedinců s převráceným genderem je hodnoceno jako deviantní a transsexualita je vedena jako jedna z pohlavních úchylek s diagnózou F64, by měl nyní žadatel o změnu pohlaví zaplatit nejméně 230 tisíc korun (zákrok byl doposud hrazen zdravotní pojišťovnou).
V rozhovoru jsem se
snažila zachytit pohled Terezy Spencerové (1965), která zákrok
podstoupila, na okolnosti operace a na život transsexuála zevnitř.
Atlas: Nenarodila jste se jako žena. Jaké byly vaše první pocity po
operaci? Zalitovala jste někdy svého kroku?
T. S.: První pocity byly skvělé, ale nepopsatelné. Svého rozhodnutí jsem
nikdy nelitovala, i když je pravda, že v mnoha ohledech se život přece
jen zkomplikoval.
Atlas: Myslíte si, že jako novinářka máte svou pozici jednodušší?
Považujete se za transaktivistku?
T. S.: Určitě, novinařina je velmi svobodná profese s velmi
svobodomyslnými lidmi, takže to prostředí mi hodně pomáhá. Jestli jsem
transaktivistka, to nevím. Založila jsem občanské sdružení TransForum,
angažuju se v různých kauzách, ale že bych jen tímto fenoménem
zaplňovala svůj život a nemyslela už na nic jiného, to určitě ne.
Atlas: Přestože se k veřejnosti dostane dnes už více informací, oblast
transsexuality patří k té, před kterou se zavírají raději oči. Většina
lidí žije v domnění, že transsexuál je nějaký zmalovaný chlápek
s podpatky nebo žena vyhlížející mužsky. Pokuste se pojem transsexualita
vysvětlit a uvést na pravou míru.
T.S.: Transsexualita je pojem, kterým se moderní medicína snaží popsat
fenomén rozporného cítění duše a těla. Tento jev samozřejmě existoval
vždy, nicméně odborně byl popsán až na počátku minulého století a do
povědomí vstoupil až v 50. letech. Podle této definice je transsexuálem
člověk, který se narodí v jednom biologickém pohlaví a usiluje o
celkovou přeměnu a život v pohlaví druhém. Tento termín je ale
relevantní jen pro křesťanstko-židovskou civilizaci. Například v Asii,
je diagnóza transsexuality vcelku zbytečná a málo používaná. Výše
uvedené nicméně nijak nevylučuje, že jsou transsexuálové zmalovaní
chlápci na podpatcích nebo mužsky vyhlížející ženy…
Atlas: V každé historické etapě lze vysledovat homosexuály, lesbičky,
transsexuály, lze doložit existenci tzv. lidí dvojího ducha atd. Proč je
tedy transsexualita hodnocena majoritou jako něco “nenormálního”?
T. S.: Vámi zmiňovaní lidé dvojího ducha se vztahují výhradně ke kultuře
severoamerických indiánů. Bílí misionáři jejich projevy všemožně
potlačovali a dosáhli toho, že dnes podobných lidí přežívá už jen
několik desítek. Náš náhled na problém sexuálních menšin byl vždy
definován prizmatem náboženství a například Druhá kniha Mojžíšova
jakékoli přeskakování z jedné pohlavní role do druhé označuje za hřích,
který má být po zásluze potrestán smrtí.
Atlas: Pokud se transsexuál rozhodne změnit pohlaví oficiálně, musí
podstoupit hormonální terapii, která trvá minimálně rok. Jak se
projevují účinky hormonů?
T. S.: S nasazením hormonů se mění částečně tělo i psychika, a to
vesměs kýženým směrem. Nicméně lidé jsou různí a i vliv hormonů je na ně
různý, tudíž žádné obecně platné pravdy nejspíš ani neexistují.
Rozhodnutí, že právě tento člověk smí projít zkušební etapou, závisí jen
na libovůli lékaře.
Atlas: Komise sexuologů a psychologů také rozhoduje o operativním
zákroku. V jakých případech může zaznít záporný ortel? Jak může mít
rozhodnutí komise platnost, když dotyčného člověka vidí poprvé v životě?
Na jakých kritériích stojí rozhodnutí, že právě tento člověk má/může
projít touto změnou?
T. S.: Zajímavá otázka. V Brně před pár lety zamítli žádost o operaci
s tím, že byla dotyčná “hodně zmalovaná” a že takhle by na ulici chodit
nemohla… Celá záležitost s komisemi je velmi podivná, až podivuhodná, a
kdyby se netýkala života nebo neživota konkrétního člověka, dalo by se
nad ní po “montypythonovsku” pousmát
Atlas: Obecně panuje názor, že transsexualita je sexuální záležitost.
Ve skutečnosti se sexem nic společného nemá. Nelze přece lidi
kategorizovat podle sexuální orientace, navíc, když škála chování a
tužeb je tak pestrá. Jak vysvětlit tuto věc společnosti, která vychovává
určitým způsobem “chlapečky” a určitým zase “holčičky” … a nic mezitím
pro ni neexistuje?
T. S.: Bipolaritu pohlavního chování do našeho života vnesla církev a
její tisícileté působení nelze vymýtit během pár let, je v nás
zakódována, ať už jsme věřící nebo ne. Nicméně stačí sednout do letadla
a po pár hodinách vysednout někde, kde je dělení na chlapečky a holčičky
vnímáno zcela jinak. Ostatně ale první vlaštovky nabourávání stereotypů
můžeme už pár let vidět i u nás – kluci mají náušnice, holky chodí
posilovat, mají vlasy nakrátko atd.
Atlas: I Vy jste zastáncem názoru, že není cesta uzavírat se do
komunity, ale komunikovat se světem. Myslíte, že svět je ochoten vést
dialog na toto téma? Je chápání sexuality v kleštích konvence typické
pro celou Evropu?
T. S.: U nás je paradoxní situace v tom, že tady sice nemá církev
nějakou moc, nicméně společnost je dost konzervativní a neochotná
přijímat změny, takže tady u nás k žádné diskusi prakticky nedochází.
V Evropě, například v Holandsku nebo Dánsku, se sexuálním menšinám daří
nepoměrně líp, a z toho lze usoudit, že i na našem kontinentě existují
společnosti hlav otevřených.
Atlas: Existuje v ČR nějaké organizované transhnutí? Hnutí prosazující
práva transsexuálů mohou pomoci proti jakékoliv formě útlaku, k ochraně
práv každého i k pochopení vlastní identity ostatních…
T. S.: Ne, nic organizovaného zde neexistuje, protože hodně transsexuálů
se samo za sebe stydí, a tak ani TransForum nemá mnoho členů, kteří by
byli s to postavit se a začít se společností otevřeně diskutovat.
Atlas: Ve vaší knize otevřeně hovoříte nejen o svém životě, ale
ukazujete postupy (a hlavně “lidské” přístupy) na českých klinikách
(Brno - Praha). Vyvolala kniha nějaký střet?
T. S.: Jistě jste si všimla, že u nás se místo názorových střetů lidé
spíš rovnou zatváří uraženě. Jakákoli diskuse je pro nás cosi neznámého,
takže i odezvou mé knihy bylo pár desítek pochval a pár uražených, nic
víc, nic míň.