inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
29.3.2024 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Nekonečně dlouhá trať transsexuálů

Transsexualita. Fenomén opředený mýty a spoustou předsudků. Většina si pojem transsexuál spojí s pojmem úchyl. V rozhovoru s novinářkou Terezou Spencerovou, která se narodila jako muž, nabídneme pohled na transsexualitu od toho, koho se dotýká velmi osobně.

Tereza Spencerová je autorkou knihy svého druhu u nás prozatím jediné - Jsem tranďák (nakladatelství G plus G, 2003) a přeložila knihu amerického transsexuála Leslie Feinberga Pohlavní štvanci.

Spolupracuje s časopisem Mladý svět, kde nedávno publikovala článek vztahující se k návrhu zákona o zdravotní péči, jehož součástí je paragraf 37. Ten hovoří o podmínkách, za jakých je možné v ČR provést operativní změnu pohlaví u transsexuálních lidí. Znění návrhu, jenž vznikl za velmi podivných okolností, staví transsexuály do ještě těžší pozice než dříve.

Vedle toho, že chování těchto jedinců s převráceným genderem je hodnoceno jako deviantní a transsexualita je vedena jako jedna z pohlavních úchylek s diagnózou F64, by měl nyní žadatel o změnu pohlaví zaplatit nejméně 230 tisíc korun (zákrok byl doposud hrazen zdravotní pojišťovnou).

V rozhovoru jsem se snažila zachytit pohled Terezy Spencerové (1965), která zákrok podstoupila, na okolnosti operace a na život transsexuála zevnitř.


Atlas: Nenarodila jste se jako žena. Jaké byly vaše první pocity po operaci? Zalitovala jste někdy svého kroku?

T. S.: První pocity byly skvělé, ale nepopsatelné. Svého rozhodnutí jsem nikdy nelitovala, i když je pravda, že v mnoha ohledech se život přece jen zkomplikoval.


Atlas: Myslíte si, že jako novinářka máte svou pozici jednodušší? Považujete se za transaktivistku?

T. S.: Určitě, novinařina je velmi svobodná profese s velmi svobodomyslnými lidmi, takže to prostředí mi hodně pomáhá. Jestli jsem transaktivistka, to nevím. Založila jsem občanské sdružení TransForum, angažuju se v různých kauzách, ale že bych jen tímto fenoménem zaplňovala svůj život a nemyslela už na nic jiného, to určitě ne.


Atlas: Přestože se k veřejnosti dostane dnes už více informací, oblast transsexuality patří k té, před kterou se zavírají raději oči. Většina lidí žije v domnění, že transsexuál je nějaký zmalovaný chlápek s podpatky nebo žena vyhlížející mužsky. Pokuste se pojem transsexualita vysvětlit a uvést na pravou míru.

T.S.: Transsexualita je pojem, kterým se moderní medicína snaží popsat fenomén rozporného cítění duše a těla. Tento jev samozřejmě existoval vždy, nicméně odborně byl popsán až na počátku minulého století a do povědomí vstoupil až v 50. letech. Podle této definice je transsexuálem člověk, který se narodí v jednom biologickém pohlaví a usiluje o celkovou přeměnu a život v pohlaví druhém. Tento termín je ale relevantní jen pro křesťanstko-židovskou civilizaci. Například v Asii, je diagnóza transsexuality vcelku zbytečná a málo používaná. Výše uvedené nicméně nijak nevylučuje, že jsou transsexuálové zmalovaní chlápci na podpatcích nebo mužsky vyhlížející ženy…


Atlas: V každé historické etapě lze vysledovat homosexuály, lesbičky, transsexuály, lze doložit existenci tzv. lidí dvojího ducha atd. Proč je tedy transsexualita hodnocena majoritou jako něco “nenormálního”?

T. S.: Vámi zmiňovaní lidé dvojího ducha se vztahují výhradně ke kultuře severoamerických indiánů. Bílí misionáři jejich projevy všemožně potlačovali a dosáhli toho, že dnes podobných lidí přežívá už jen několik desítek. Náš náhled na problém sexuálních menšin byl vždy definován prizmatem náboženství a například Druhá kniha Mojžíšova jakékoli přeskakování z jedné pohlavní role do druhé označuje za hřích, který má být po zásluze potrestán smrtí.


Atlas: Pokud se transsexuál rozhodne změnit pohlaví oficiálně, musí podstoupit hormonální terapii, která trvá minimálně rok. Jak se projevují účinky hormonů?

T. S.: S nasazením hormonů se mění částečně tělo i psychika, a to vesměs kýženým směrem. Nicméně lidé jsou různí a i vliv hormonů je na ně různý, tudíž žádné obecně platné pravdy nejspíš ani neexistují. Rozhodnutí, že právě tento člověk smí projít zkušební etapou, závisí jen na libovůli lékaře.


Atlas: Komise sexuologů a psychologů také rozhoduje o operativním zákroku. V jakých případech může zaznít záporný ortel? Jak může mít rozhodnutí komise platnost, když dotyčného člověka vidí poprvé v životě? Na jakých kritériích stojí rozhodnutí, že právě tento člověk má/může projít touto změnou?

T. S.: Zajímavá otázka. V Brně před pár lety zamítli žádost o operaci s tím, že byla dotyčná “hodně zmalovaná” a že takhle by na ulici chodit nemohla… Celá záležitost s komisemi je velmi podivná, až podivuhodná, a kdyby se netýkala života nebo neživota konkrétního člověka, dalo by se nad ní po “montypythonovsku” pousmát


Atlas: Obecně panuje názor, že transsexualita je sexuální záležitost. Ve skutečnosti se sexem nic společného nemá. Nelze přece lidi kategorizovat podle sexuální orientace, navíc, když škála chování a tužeb je tak pestrá. Jak vysvětlit tuto věc společnosti, která vychovává určitým způsobem “chlapečky” a určitým zase “holčičky” … a nic mezitím pro ni neexistuje?

T. S.: Bipolaritu pohlavního chování do našeho života vnesla církev a její tisícileté působení nelze vymýtit během pár let, je v nás zakódována, ať už jsme věřící nebo ne. Nicméně stačí sednout do letadla a po pár hodinách vysednout někde, kde je dělení na chlapečky a holčičky vnímáno zcela jinak. Ostatně ale první vlaštovky nabourávání stereotypů můžeme už pár let vidět i u nás – kluci mají náušnice, holky chodí posilovat, mají vlasy nakrátko atd.


Atlas: I Vy jste zastáncem názoru, že není cesta uzavírat se do komunity, ale komunikovat se světem. Myslíte, že svět je ochoten vést dialog na toto téma? Je chápání sexuality v kleštích konvence typické pro celou Evropu?

T. S.: U nás je paradoxní situace v tom, že tady sice nemá církev nějakou moc, nicméně společnost je dost konzervativní a neochotná přijímat změny, takže tady u nás k žádné diskusi prakticky nedochází. V Evropě, například v Holandsku nebo Dánsku, se sexuálním menšinám daří nepoměrně líp, a z toho lze usoudit, že i na našem kontinentě existují společnosti hlav otevřených.


Atlas: Existuje v ČR nějaké organizované transhnutí? Hnutí prosazující práva transsexuálů mohou pomoci proti jakékoliv formě útlaku, k ochraně práv každého i k pochopení vlastní identity ostatních…

T. S.: Ne, nic organizovaného zde neexistuje, protože hodně transsexuálů se samo za sebe stydí, a tak ani TransForum nemá mnoho členů, kteří by byli s to postavit se a začít se společností otevřeně diskutovat.


Atlas: Ve vaší knize otevřeně hovoříte nejen o svém životě, ale ukazujete postupy (a hlavně “lidské” přístupy) na českých klinikách (Brno - Praha). Vyvolala kniha nějaký střet?

T. S.: Jistě jste si všimla, že u nás se místo názorových střetů lidé spíš rovnou zatváří uraženě. Jakákoli diskuse je pro nás cosi neznámého, takže i odezvou mé knihy bylo pár desítek pochval a pár uražených, nic víc, nic míň.

Shlédnuto: 3086x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 1    |   
Translidé 2003-2024 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License