Transsexualita není nemoc...

V posledních dnech jsme svědky mediální smršti na téma možné diskriminace transsexuálních lidí při pokusu o vstup do armády. Paní Jarka Brokešová se pokusila získat místo v Armádě ČR, při vstupních testech (dle sdělení jiných) uspěla, a přesto nebyla přijata. Důvodem prý bylo omezení zdravotní způsobilosti z důvodu transsexuality.

Vím dobře, že již před časem si sama za transsexuální etapou svého života zavřela dveře a nechtěla se k ní nijak vracet. Ani to neměla zapotřebí. Je mi tedy jasné, že medializace tématu je z její strany především výsledkem pocitu ponížení, nespravedlivé křivdy, skutečné diskriminace a marnosti.

Transsexualita je velice zvláštní stav, v jehož rámci dochází ke kombinaci dvou zdravých kvalit. Transsexuální lidé mají zdravé tělo jednoho pohlaví a zdravou psychickou identitu pohlaví druhého. Problém je v tom, že to nejde dohromady. Podle všech dosavadních poznatků jde o vrozený stav, kdy se v kritickém období nitroděložního života jedinci somaticky jednoho pohlaví díky nerovnostem v produkci pohlavních steroidů naprogramuje centrum pro pocit příslušnosti k rodu v mezimozku opačným způsobem. A tento pocit příslušnosti k rodu mužskému nebo ženskému je to úplně zásadní.

Většina lidí nikdy v životě nepřemýšlí o tom, jak to člověk pozná, že je muž nebo že je žena. Transsexuální lidé jsou od narození mateni - mají nějaké tělo, nějaký genitál, nějaké jméno a rodné číslo, nějakou výchovu, a naprosto opačnou rodovou identitu, která nakonec všechno přebije. Cítím se dívkou nebo chlapcem je rozhodující kvalita, která vítězí nad všemi ostatními parametry. Pocit příslušnosti k rodu neumíme měnit, tak se medicína snaží pomoci měnit to ostatní, a to vcelku úspěšně. Proces přeměny pohlaví je dobrým řešením tohoto vrozeného rozporu.

Sami transsexuální lidé se většinou za nemocné nepovažují. Onen rozpor, ve kterém žijí, se dle mezinárodních manuálů nazývá diagnózou F 64. 0. Je pravda, že takto se nežije lehce. Většina mých transsexuálních klientů má při příchodu do terapie častější deprese a úzkosti než běžná populace, mají za sebou i více sebevražedných pokusů. Není divu, kdo to nezažil, jen těžko si představuje. Někteří jsou profesně méně úspěšní, protože jim transsexualita pracovní vývoj zkomplikovala, ale jiní jsou úspěšní velice, protože pro ně vzdělávání znamenalo náhradní životní program a hráz proti psychickým potížím.

U policie transsexuálové jsou

Proces přeměny pohlaví pak přináší v drtivé většině případů ústup psychických potíží, stabilizaci a dobrou duševní kondici. U některých je možné vidět výraznou stenizaci ve smyslu "co tě nezabije, to tě posílí". Jistě půjde často o lidi, které už jen tak nějaká překážka v životě neporazí. Na druhou stranu je jasné, že proces přeměny pohlaví není lék na všechno - tedy je- li někdo hysterická osobnost předtím, bude i pak.

Obecně bych pak v tomto smyslu důrazně protestovala proti výrokům o psychické labilitě transsexuálních lidí jako o jejich trvalé charakteristice. Není to pravda a je to mnoha srovnávacími studiemi zdokumentované.

Z mého hlediska je zajímavé, že například u policie pracuje několik mých klientů, kteří v minulosti změnili pohlaví z ženy na muže a nemuseli změnit ani svůj rajon. Je zajímavé také to, že u lidí, kteří v minulosti prošli opačným procesem (tedy z ženy na muže), měla armáda o jejich nástup k absolvování základní vojenské služby zjevný zájem a několik jich skutečně nastoupilo.

Závěrem snad jen tolik, že z mého pohledu jde o jasný případ diskriminace. Paní Brokešová není nemocná ani netrpí žádnou poruchou, pouze ve své osobní historii prodělala terapii pro diagnózu transsexualita. Tato terapie byla úspěšná a problém zmizel. Její zdravotní stav a schopnost vykonávat určitý druh profese tím nejsou nijak omezeny.

Autorka je sexuoložka