inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
21.7.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Neuroanatomické odlišnosti HS a TS osob - jejich popis a možná etiologie

Myšlenka, že homosexuální orientace má svůj původ v odlišné funkci respektive struktuře některých mozkových center není nijak nová. Poprvé se objevila již ve dvacátých letech v díle významného německého sexuologa Magnuse Hirschfelda (LeVay 1996, s.130).
Když pak byla na přelomu čtyřicátých a padesátých let odlišena transsexualita jako samostatná nozologická jednotka i zde se vzápětí objevila tatáž domněnka. Ačkoliv se těmto tvrzením zdálo leccos nasvědčovat, nebyly až do devadesátých let dvacátého století potvrzeny nějakým seriózním výzkumem.

V průběhu devadesátých let však došlo v této oblasti k zásadnímu průlomu. Nejprve byly v roce 1991 publikovány a následně široce diskutovány výzkumy kalifornského neurobiologa Simona LeVay (1996, s.143-147), které se věnovaly rozdílům mezi homosexuální a heterosexuální populací ve struktuře intersticiálního jádra předního hypotalamu číslo tři (Interstitial Nucleus of the Anterior Hypotalamus No. – dále v textu již jen INAH3). O tři roky později byly již s poněkud menším zájmem publikovány rovněž velmi slibné výsledky výzkumu ukazujícího na rozdíly ve struktuře mozkového jádra lokalizovaného ve stria terminalis (the bed nucleus of the stria terminalis) mezi transsexuální a běžnou heterosexuální populací stejně jako mezi transsexuální a homosexuální populací (Zhou a kol.1997).

Zdá se tedy, že dříve jen předpokládaná diference mezi těmito dvěma skupinami a běžnou populací, stejně jako mezi nimi navzájem byla definitivně potvrzena. Přesto zde zůstává řada otazníků. Za prvé stále ještě probíhá diskuse o validitě výše zmíněných výzkumů, i když, jak se zdá, jejich výsledky obstojí. A za druhé mechanismus vzniku těchto odlišností je stále neznámý, i když zde existuje několik teorií, které se jej snaží vysvětlit na základě genetických a hormonálních vlivů. V této oblasti je však ještě velmi daleko k nějakým ověřitelným výsledkům. Proto bych se v této práci chtěla věnovat nejprve popisu výsledků obou výše zmíněných neuroanatomických studií a výzkumů, které jim předcházely, a teprve poté bych chtěla popsat některé z teorií hledajících příčiny těchto vývojových odlišností.

Už ve třicátých letech přišel německý lékař Walter Hohlweg s názorem, že sexualita je řízena z vývojově staré části mozku označované jako hypotalamus, která se podílí na řízení řady dalších vitálních funkcí jako jsou příjem tekutin a potravy, regulace tělesné teploty či hormonální regulace a to nejen u lidí, ale u všech obratlovců (LeVay 1996, s.130).

V padesátých letech byla při výzkumu prováděném na krysách specifikována centra pro samčí a samičí chování a tím byl názor o významu hypotalamu alespoň částečně potvrzen. Při těchto výzkumech, které provádělo paralelně několik týmů po celém světě, byla identifikována centra v krysím mozku pro maskulinní a femininní chování. Jako centrum maskulinního chování byla označena oblast nazývaná medial preoptic area nacházející se blízko čelního konce hypotalamu. Centrum pro femininní chování bylo identifikováno v mozkovém jádru o něco blíže zadní části hypotalamu, které se označuje jako ventromedial nucleus. K těmto názorům dospěly výzkumné týmy především na základě čtyř experimentálních zjištění, která byla všechna získána na krysách (LeVay 1996, 130-134).

Při prvním z nich byly použity krysy, které byly zbaveny pohlavních žláz a tudíž sexuálně utlumené v důsledku nedostatku pohlavních hormonů. Těm pak byly do různých částí hypotalamu umisťovány kuličky uvolňující pohlavní hormony. Výzkum se zabýval pozorováním vlivu této lokální aplikace pohlavních hormonů na sexuální chování zkoumaných krys. Bylo zjištěno, že největší efekt u krysích samců měla aplikace testosteronu v oblasti medial preoptic area, zatímco u krysích samic měla nejsilnější efekt na obnovu původního sexuálního chování aplikace estrogenu a progestinu na ventromediální nucleus.

Při druhém experimentu byl zkoumán efekt zničení těchto center na sexuální chování krys. Zničení medial preoptic area vedlo k útlumu sexuálního chování u samců. Při poškození ventromediálního jádra u samic, pak docházelo k selhání typické samičí odpovědi při páření s některým ze samců.

Při třetím typu experimentů byly krysám implantovány elektrody a výše zmíněná centra byla elektricky stimulována. I v tomto případě byla prokázána zvýšená aktivita v oblasti sexuálního chování (LeVay 1996, s.132).

Čtvrtým zjištěním byl fakt, že byla v těchto centrech naměřena zvýšená elektrická aktivita právě tehdy, kdy krysy vykazovaly sexuální chování (LeVay 1996, s.132). Tyto výsledky byly jistě pozoruhodné, ale nebylo možné z nich vyvozovat jednoznačné závěry pro člověka. Krysí mozek je sice mozku lidskému velmi podoben, avšak výsledky výzkumů na krysách nelze automaticky vztahovat na člověka. Ačkoliv se na krysách zdá, že vykazují typické vnější projevy sexuálního chování, neznamená to, že by tato zkoumaná centra v hypotalamu bylo možno považovat za rozhodující pro vznik sexuální identity. Spíše se dá totiž předpokládat, že budou propojena s dalšími oblastmi v hypotalamu i sousedních segmentech mozku a že tudíž můžou být tato centra pro expresi sexuálního chování sice nezbytná, avšak nikoliv nejvýznamnější. Dalším problémem je pak skutečnost, že u krys můžeme sice pozorovat sexuální chování, avšak nelze na základě toho jednoznačně říci jak by tato centra mohla ovlivňovat sexuální či genderové prožívání lidí (LeVay 1996, s.133-134).

Tyto pochybnosti o validitě těchto výsledků pro člověka nezabránily některým neurochirurgům, aby nezačali v šedesátých letech provádět experimenty na lidech. Výzkumy byly prováděny na lidech, kteří byly odsouzeni za sexuální delikty a pro které bylo podstoupení stereotaktických operací alternativou ke kastraci či pokračování ve výkonu trestu. První známou operaci tohoto typu provedl německý neurochirurg Fritz Roeder v roce 1962. Tato operace byla provedena u dvaapadesátiletého muže odsouzeného za sexuální zneužíváni dvanácti až čtrnáctiletých chlapců. Bylo zničeno jeho ventromediální jádro na jedné straně mozku, což k vedlo k poklesu jeho sexuálního zájmu a umožnilo jeho propuštění z vězení. Následně provedl Roeder se svými spolupracovníky zhruba čtyřicet podobných operací (LeVay 1996, s.135-136).

Roeder a jeho následovník Dieckmann se o výsledcích těchto operací vyjadřovali s velkým optimismem. Dieckmann napsal, že jím operovaní homosexuálové přešli od homosexuální k heterosexuální orientaci. Horší výsledky popisuje u čistě pedofilně zaměřených osob, u kterých sice výrazně poklesla jejich pedofilní aktivita, avšak dále uváděli pedofilně zaměřené sexuální fantazie. Známý německý endokrinolog Doerner se o celé metodě rovněž vyjadřoval velmi pozitivně a přišel s teorií, že operace odstraní nežádoucí inhibiční vliv, který má ventromedial nucleus na medial preoptic area.

Tím mělo být umožněno řádné fungování této oblasti, které by vedlo k probuzení mužského heterosexuálního chování. Přezkoumaní výsledků těchto výzkumů ukazují podle Weisse (2002, s.266-267) a LeVaye (1996, s.136-137) na skutečnost, že metoda byla sice úspěšná ve snížení deviantního sexuálního chování, avšak vedla především k obecnému snížení zájmu o sexuální aktivitu a nikoliv ke konverzi k jiné sexuální orientaci. Vzhledem k postupné dekriminalizaci homosexuality a změně etických pravidel nebyla tato metoda dále prováděná na osobách, které by byly primárně zaměřeny na biologicky zralé homosexuální objekty.

Další výzkumy hledající neuroanatomické koreláty homosexuální orientace se zaměřily na takové oblasti mozku, které vykazují pohlavní dimorfismus. V souladu s již staletí tradovanou představou, že homosexuálové jsou výrazně femininnější než heterosexuální muži (což, jak dnes víme, bývá pravda jen v některých případech, Rupp 2000, s. 176-201), byly hledány takové prvky v jejich mozku, které by byly shodné či podobné ženským. Těchto rozdílů lze ve stavbě mozku najít několik. Patří mezi ně například i rozdíl ve velikosti a váze mozku. Průměrný mužský mozek vykazuje o zhruba sto gramů vyšší váhu než je tomu u průměrného mozku ženy. V tomto směru však nebyly nalezeny žádné rozdíly mezi homosexuálními a heterosexuálními muži (LeVay 1996, s.139).

Velmi zajímavé výsledky v hledání neuroanatomických rozdílů mezi pohlavími přináší od poloviny sedmdesátých let výzkumný tým UCLA (University of California v Los Angeles) vedený Rogerem Gorskim. Jeho zájem se soustředil především na oblast hypotalamu. Již v roce 1977 zveřejnil tento tým výsledky svých výzkumů prováděných na krysách, které odhalily sexuální dimorfismus velké části preoptic area, které byly označeny jako sexually dimorphic nucleus of preoptic area. Tato pohlavní diferenciace byla později prokázána i u dalších živočišných druhů jako jsou morčata, fretky a makakové. Popsané rozdíly byly kvantitativní – velikost tohoto jádra byla osmkrát větší u samců než u samic.

Později byly ale nalezeny i kvalitativní rozdíly týkající se vnitřní struktury a distribuce neurotransmiterů v tomto mozkovém jádru. Kromě toho byly nalezeny podstatné rozdíly ve struktuře a velikosti dalších oblastí mozku spojených se sexually dimorphic nucleus of preoptic area. Jednalo se především o medial nucleus v amygdale a o část z bed nucleus of the stria terminalis (LeVay 1996, s.140-141).

Výzkumu sexuálního dimorfismu u savců se účastnily i další vědecké týmy. LeVay (1996, s.142) uvádí mimo jiné objevy dalších dvou týmů týkající se oblasti hypotalamu, která je u samiček krys výrazně větší než u samců. Jedná se o anteroventral periventricular nucleus (AVPVN). U tohoto jádra se předpokládá, že jeho primárním úkolem je regulace ovulace. Význam tohoto výzkumu pro naše téma však tkví především ve skutečnosti, že bylo zároveň prokázán vliv hladin hormonů v prenatálním stadiu na finální vzhled tohoto mozkového jádra.

Velký význam však měly pro výzkum homosexuality především výzkumy, které provedla výzkumná skupina Rogera Gorkiho a zejména pak jeho postgraduální studentka Laura Allen. Ti se věnovali výzkumu intersticiálních jader hypotalamu (INAH) číslo dvě a tři. Zkoumání bylo na rozdíl od většiny předchozích studií prováděna při pitvě zemřelých lidí. U obou jader byla zjištěna značná diference ve velikosti mezi muži a ženami. U INAH3 byla průměrná velikost u mužů dvakrát až třikrát větší než u žen a tento rozdíl se vyskytoval ve všech věkových kategoriích. Vzhledem k tomu, že obě tato jádra se nacházejí v oblasti medial preoptic area, ve které je u krys lokalizováno sexually dimorphic nucleus, lze předpokládat, že jistá analogie mezi krysami a lidmi je možná, i když je třeba brát s rezervou. Sami výzkumníci pak navíc upozorňují, že na sexuální chování budou mít pravděpodobně velký vliv i jiné části mozku vykazující pohlavní dimorfismus jako jsou amygdala a bed nucleus stria terminalis (LeVay 1996, s.141-143).

Pro výzkum vzniku odlišné sexuální orientace však měly tyto výzkumy velký význam díky následné studii, kterou provedl v roce 1991 Simon LeVay v Salk Institutu v San Diegu. Ten se začal rovněž věnovat výzkumu INAH3 a potvrdil závěry předchozího týmu ohledně sexuálního dimorfismu v této oblasti. Zároveň však také testoval svoji vlastní hypotézu, že velikost INAH3 bude korelovat se sexuální orientací. Předpokládal, že u homosexuálních mužů bude toto jádro výrazně menší než u heterosexuálních mužů a naopak u lesbických žen bude výrazně větší než u heterosexuálních žen (LeVay 1996, s.141).

LeVay ve své studie došel ke zjištění, že INAH3 je u homosexuálních mužů více než dvakrát menší než u heterosexuálních. U žen se mu svoji hypotézu nepodařilo prokázat, neboť se ukázalo jako velmi obtížné získat informace o sexuálním životě dostatečného vzorku zemřelých žen. Jeho závěry se však okamžitě staly terčem značné kritiky. Prvním důvodem kritiky byl především malý soubor probandů (19 homosexuálních a 16 heterosexuálních mužů a šest heterosexuálních žen) (Weiss 2002, s.130).

Daleko závažnějším argumentem však byla skutečnost, že hlavní příčinou smrti většiny homosexuálních mužů bylo AIDS, zatímco táž příčina smrti byla uvedena jen u menší části heterosexuálních mužů. Tato námitka je jistě závažná, neboť AIDS může vést k úbytku mozkové hmoty. Podle informací, které uvádí LeVay (1996, s.147), tak kontrolní výzkum, který provedl William Byne, potvrdil validitu jeho výsledků týkajících se pohlavního dimorfismu tohoto jádra a rovněž zjistil, že velikost INAH3 není ovlivněna průběhem AIDS. Naproti tomu však nepotvrdil jeho výsledky v oblasti rozdílů mezi homosexuálními a heterosexuálními muži. U nás však naproti tomu citoval Weiss (2002, s.130) výsledky výzkumu Eliase a Valenty, kteří LeVayovi závěry potvrdili. Bude tedy ještě nějakou dobu trvat než budou potvrzeny či vyvráceny LeVayovi výsledky (pokud se již tak nestalo), přesto však nastínily možnou, byť problematickou cestu dalšího zkoumání.

Sám LeVay (1996, s.144-145) totiž uvádí ještě další dva méně zjevné důvody, které můžou mít vliv na validitu jeho výsledků. Především malá velikost INAH3 může být dána sexuálním chováním, přičemž nemusí být nikterak jeho příčinou. Teoreticky je možné, že malá velikost INAH3 může být dána absencí heterosexuálního chování v průběhu života a jeho následnou degenerací. Další možnou promněnou je skutečnosti, že se jednalo o gaye nakažené AIDS. Lze předpokládat, že populace gayů infikovaných HIV bude mít v průměru odlišný typ sexuálního chování než nenakažená homosexuální populace, a to by mohlo být další promněnou ovlivňující výsledky tohoto výzkumu.

V době těsně před publikováním LeVayovi objevila Laura Allen a její kolegové další průkaznou neuroanatomickou diferenci mezi homosexuálními a heterosexuálními muži. Anterior comissure je svazek nervových vláken spojující obě hemisféry. Již dříve bylo prokázáno, že ženy mají tento svazek silnější než muži. Nyní však bylo potvrzeno, že rovněž homosexuální muži mají tento svazek významně silnější než heterosexuální muži. Tento poznatek je sice nesmírně pozoruhodný, avšak LeVay (LeVay 1996, s.145) se nedomnívá, že by tento svazek nervových vláken mohl mít přímý vliv na sexuální chování. Naproti tomu by tato diference mohla být spojena s některými odlišnostmi homosexuálů a transsexuálních lidí v kognitivní oblasti, avšak pro takové tvrzení zatím existují jen velmi nepříme důkazy, neboť samotné studium těchto kognitivních rozdílů je velmi problematické a plné rozporných výsledku (Raboch 1988).

Rovněž hledání biologických kořenů transsexuality probíhá již od přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdy Harry Benjamin zavedl tento pojem (Docter 1988, s.61). Nebyly však nalezeny žádný průkazné hormonální, anatomické či chromozomální odchylky. Na základě hereditálních studií byl sice prokázán pravděpodobný vliv dědičnosti na vznik této odchylky, avšak je zřejmé, že nemůže být zcela dominující, neboť ani u monozygotních dvojčat nelze mluvit o stoprocentní konkordanci v oblasti transsexuální identity. Dále se sice podařilo prokázat jisté abnormity v EEG transsexuálních lidí, ale ani ty se nevyskytovaly ve všech případech a byly dosti nespecifické (Docter 1988, s.61-63).

V roce 1995 však byla poprvé publikována studie týmu holandských vědců (Zhou a kol. 1997), která nalezla našla neuroanatomickou diferenci mezi šesti zkoumanými transsexuály male-to-female a kontrolními skupinami biologických mužů a homosexuálních mužů. Jedním z problémů studií o transsexuálních lidech je jejich velmi malé zastoupení v populaci (nejvýše 1: 10 000, Fifková a kol., s.18-19). I v tomto případě se podařilo za jedenáct let shromáždit vzorky tkání hypotalamu pouze od šesti zemřelých transsexuálů. Výzkumníci hledali takovou část hypotalamu, která by vykazovala pohlavní dimorfismus, byla by u transsexuálních lidí odpovídající jejich identifikačním pohlavím a přitom by vykazovala stejné parametry u homo- i hetero-sexuálních mužů a tudíž by nebyla ovlivněna sexuální orientací.

Zkoumáno bylo postupně paraventricular nucleus (PVN), sexually dimorphic nucleus (SDN), a suprachiasmatic nucleus (SCN), avšak nebyly nalezeny předpokládané rozdíly. Velmi zajímavým se však ukázalo zkoumání centrální části bed nucleus stria terminalis (BST) charakterizovanou přítomností somatostatických buněk a inervací vasoaktivním interstiálním polypeptidem (VIP). Tato oblast mozku má velký význam pro sexuální chování a pro hormonální ovlivňování vývoje samčího mozku. U krys a dalších savců bylo, stejně jako ve výzkumech u lidí, prokázáno, že tato část mozku vykazuje velkou míru pohlavního dimorfismu.

Při výzkumu byly zkoumány mozky zemřelých osob, z nichž bylo šest transsexuálních. Dvanáct mužů a jedenáct žen tvořilo kontrolní skupinu zemřelých bez zjišťování sexuální orientace. Další referenční skupinou bylo devět homosexuálů a poslední referenční skupinou byly dvě heterosexuální ženy zemřelé na AIDS a tři heterosexuální muži rovněž zemřelí na AIDS. Tato poslední skupina měla alespoň částečně možný vliv choroby AIDS na parametry BST, která se vyskytovala u některých příslušníků homosexuální a transsexuální skupiny.

Zkoumání pak přineslo následující výsledky: rozměry centrální části BST byly o 44% vyšší u heterosexuálních mužů než u heterosexuálních žen, statisticky signifikantní rozdíl mezi rozměry BST u kontrolních a homosexuálních mužů nebyl zjištěn, avšak BST homosexuálních mužů bylo o 62% větší než u heterosexuálních žen, naproti tomu BST transsexuálních osob dosahovalo jen 52% velikosti referenční skupiny heterosexuálních mužů a pouze 46% velikosti oproti skupině homosexuálních mužů a bylo tudíž menší než u kontrolní skupiny žen, avšak nikoliv na statisticky významné úrovni. Zkoumané heterosexuální osoby zemřelé na AIDS nevykazovaly rozdíl oproti běžné populaci jejich biologického pohlaví.

Autoři si však byly vědomi, že další intervenující promněnou, která by mohla zcela znehodnotit výsledky jejich studie, je vliv kastrace (v případě pěti ze šesti zkoumaných transsexuálních osob) a užívání pohlavních hormonů v dospělosti (u celého transsexuálního vzorku). Tuto skutečnost nebylo možno eliminovat a proto se autoři pokusili vyloučit možný vliv těchto faktorů několika kontrolními, byť nikoliv statisticky dostatečnými analýzami.

Především dvě z transsexuálních osob přestaly užívat pohlavní hormony ze zdravotních důvodů již delší dobu před svou smrtí. Dále bylo zkoumáno BST muže, který zemřel na feminizující tumor, který způsoboval vysoké hladiny estrogenů v jeho krvi. Ani v jednom případě nedošlo ke zvětšení BST ve srovnání s ostatními výsledky. Rovněž u žen byly provedeny kontrolní studie u čtyřiceti šestileté ženy, která zemřela na nádor kůry nadledvinek a nejméně rok před svou smrtí měla velmi vysoké krevní hodnoty testosteronu. Dále bylo zkoumáno BST dvou více než sedmdesátiletých žen, které měly již utlumenou hormonální činnost. Ani jedna z těchto osob nevybočovala svým BST z normy typické pro jejich biologické pohlaví (Zhou a kol. 1997). Z těchto důvodů se autoři domnívají, že hormonální vlivy v dospělosti pravděpodobně nehrají roli v utváření BST. Tím byla sice nalezena oblast vykazující neuroanatomické rozdíly pravděpodobně typické pro transsexuály male-to-female, avšak význam těchto rozdílů lze těžko posoudit, neboť znalosti o fungování mozku jsou stále značně kusé a pouze další výzkum by snad mohl rozšířit naše vědomosti na tomto poli i na úroveň subtilních neurofyziologických procesů.

Rovněž v otázce vysvětlení vzniku těchto odlišností stejně jako homosexuální a transsexuální identity jako celku existují sice některé slibně vypadající teorie, kterou jsou však jen velmi slabě podepřeny prozatím zjištěnými fakty. V oblasti výzkumu možných příčin této odlišnosti sehrávají v úvahách odborníků klíčovou roli teorie operující s genetickou podmíněností a dále teorie předpokládající zásadní vliv hormonálního prostředí v kritických obdobích prenatálního vývoje. Oba tyto směry výzkumu jsou diskutovány již několik desetiletí, jak u homosexuálních tak i u transsexuálních lidí. V obou případech existuje jistá evidence, že tyto faktory hrají roli, aniž by však bylo možné přesně říci jakou, neboť v obou případech jsou teorie popisující možný mechanismus takového vlivu stále záležitostí spekulací.

Chtěla bych se stručně zmínit o výsledcích dosažených v těchto dvou směrech zkoumání, neboť se domnívám, že se jedná o nejslibnější oblasti biologického výzkumu v tomto směru. Stále je také vedena diskuse o vlivu postnatálních faktorů, které by mohly alespoň částečně působ i na strukturální změny v mozku, neboť mozek je postnatálně do jisté míry přizpůsobivý. V tomto směru existuje jen málo uspokojivých údajů vysvětlujících možné ovlivnění pohlavní identity postnatálními vlivy. Hormonální výzkumy ve své většině neukázaly žádné statisticky významné rozdíly mezi homosexuálními a transsexuálními lidmi a ostatní populací, i když někteří autoři předpokládají existenci těchto rozdílů alespoň u některých podskupin homosexuální populace (Singh a kol. 1999). Rovněž u transsexuálních osob se neprokázala existence postnatálních hormonálních vlivů (Docter 1988, s.61-63). Dále existuje řada pozoruhodných psychologických teorií, které jsou však obvykle opřeny jen o malé množství kazuistik a širší výzkumy v této oblasti jsou zmítány značnými metodologickými problémy.

Na poli zkoumání rodinného výskytu homosexuální a transsexuální identity bylo dosaženo řady pozoruhodných výsledků. Zkoumání monozygotních a heterozygotních dvojčat přineslo důkazy o vysoké míře korelace zejména mezi monozygotními dvojčaty, avšak je zřejmé, že tato korelace je mnohem méně než stoprocentní. Americký genetik a psychiatr Franz Kallmann sice nalezl ve svém průkopnickém výzkumu v roce 1952 téměř stoprocentní korelaci v sexuální orientaci u monozygotních dvojčat, avšak následné studie ukazovaly mnohem nižší čísla (Janošová 2000, s.26, Weiss 2002, s. 120). Pillard, Bailey a kolektiv prokázali shodu v sexuální orientaci u 52% jednovaječných a 22% dvojvaječných dvojčat (LeVay 1996, s.175). Rovněž výzkum Stollera a Greena prokázal více než padesáti procentní shodu v sexuální orientaci u jednovaječných dvojčat (Janošová 2000, s.26). Zkoumání korelace v sexuální orientaci u dalších blízkých genetických příbuzných prokázaly též jistou korelaci, která však obvykle nedosahovala ani deseti procent. Zhruba podobné výsledky byly zjištěny i u transsexuální populace, jakkoliv jsou zde čísla mnohem méně statisticky podloženy (Docter 1988, s.61-62).

O něco méně přímých důkazů mají odborníci předpokládající zásadní vliv hormonálního prostředí v době prenatálního vývoje. V souvislosti s homosexualitou se tato hypotéza objevila již v první polovině dvacátého století a v šedesátých letech ji zpopularizoval německý endokrinolog Doerner (LeVay, s.118-127). Rovněž Harry Benjamin, který poprvé systematicky popsal transsexualitu a tento termín zavedl byl endokrinolog a sdílel teorií o původu transsexuality v hormonálních vlivech v době prenatálního vývoje, i když pro to neměl přímé důkazy, v čemž ho následovaly i mnozí další odborníci na transsexualitu (Docter 1988, s.61, Fifková a kol. 2002, s.13, s.21-26).

Doernerovi experimenty na zvířatech prokázaly možnost maskulinizace či feminizace pomocí pohlavních hormonů podávaných v období prenatálního vývoje, avšak nebyl doposud nalezen důkaz, že by tyto vlivy opravdu působily na vznik odlišné pohlavní identity či sexuální orientace u lidí. Pozoruhodné jsou také studie prokazující možnost ovlivnění vývoje některých sexuálně dimorfních center v mozku do směru typického pro pohlaví jehož dominantní pohlavní hormon byl použit (LeVay 1996, s.140, s.142) ale rovněž nemají ekvivalent u lidí.

Přestože nebyly podobné efekty prokázány na člověku, je pravděpodobné, že by i u lidí jisté změny nastaly. Otázkou však především je, zda takové změny mohou mít celoživotní determinující vliv na pohlavní identitu a sexuální orientaci. Prokázat nebo vyvrátit tuto možnost je metodologicky velmi obtížné, neboť nelze v tomto směru dělat samoúčelné pokusy na lidech. Proto bude patrně vědecká veřejnost čekat na definitivní vyřešení této otázky ještě dosti dlouho. Výzkumy by také značně ulehčilo, kdyby byly známy mechanismy genetického ovlivnění jedince v tomto směru, aby mohly být vyloučeny jako intervenující promněná, což by snad mohl být o něco málo snadnější úkol.. Ačkoliv se tedy zdá, že biologické koreláty homosexuality a transsexualismu jsou nepochybné, jejich význam, příčiny a zdroje ve výbavě a vývoji jedince jsou zatím značně nejasné.

Použitá literatura

1. Docter, Richard F. (1988): Transvestites and Transsexuals: toward theory of cross-gender behavior. New York. Plenum Press.
2. Fifková, H., Weiss, P., Procházka, I., Jarolím, L., Veselý, J., Weiss, V. (2002): Transsexualita. Praha. Grada.
3. Janošová, Pavlína (2000): Homosexualita v názorech současné společnosti. Praha. Karolinum.
4. LeVay, Simon (1996): Queer science: the use and abuse of research into homosexuality. Cambridge, Massachusetts. Massachusetts Institute of Technology.
5. Raboch, J. (1988): Očima sexuologa. Praha. Avicenum.
6. Rupp, Leila (2001): Vytoužená minulost. Praha. One Woman Press.
7. Singh,D., Vidaurri, M., Zambarano, R.J., Dabbs Jr., J. (1999): Lesbian erotic role identification: behavioral, morphological and hormonal correlates. Journal of Personality and Social Psychology. Vol.76, No.6. 1035-1049.
8. Weiss, Petr (2002): Sexuální deviace. Praha. Portál.
9. Zhou, J.-N., Hofman, M.A., Gooren, L.J., Swaab, D.F. (1997): A Sex Difference in the Human Brain and its Relation to Transsexuality. IJT 1,1, http://www.symposion.com/ijt/ijtc0106.htm

Shlédnuto: 2422x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 1    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 1 |        Creative Commons License