Nevyrovnal jsem se s tělem
Narodil jsem se jako dívka. Všechno začalo plně nevinně a ani já sám jsem donedávna ničemu nerozuměl. Jako dítě jsem si rád hrál s klukama. Často jsem záviděl svému o dva roky staršímu bratrovi hračky, protože já sám jsem byl vždy obdarováván jen panenkami. Ale stále jsem vymáhal bratrovi hračky, až mi rodiče pro klid v rodině začali kupovat to, co jemu. To bylo moje první vítězství.
Od kluků jsem se nijak nelišil, pokud pominu přirození. Zlom nastal kolem dvanáctého roku mého života. Vyvíjel jsem se úplně opačným směrem, než bych si přál. Skončily krásné dny prolítané venku s klukama. Seděl jsem většinou doma, ve škole jsem se stranil spolužáků. Tam jsem také poznal svou první lásku Marcelu. Byl jsem zmatený, naprosto nic jsem nechápal. Vyhýbal jsem se společenským akcím, protestoval jsem proti sukním, šatům, šití, pletení, proti čemukoliv, co je považováno za typicky ženské. Přesto jsem se dokázal přátelit jen s dívkami. Ale kluci i holky ve mně vzbuzovali rozpaky. S klukama jsem se nemohl rovnat, nikdy by mě mezi sebe nepřijali. Holky jsem pozoroval jen z úhlu – líbí se mi, nelíbí? A objevovaly se otázky. Spousta otázek – proč se cítím zrovna tak? Cítí se tak i ostatní? Proč nic necítím ke klukům? Proč se mi lidi zdají tak jiní? Proč s nimi nechci navazovat bližší kontakty? Mohla bych žít s mužem? Milovala bych ho? Ptal jsem se a nenacházel odpovědi.
Ze základní školy, kde jsem také poznal svou nejlepší přítelkyni Lenku, jsem šel na učiliště. Tam se však všechno ještě vyhrotilo. Nepřekonatelně jsem se styděl za své tělo, a co mi nejvíc vadilo, byly prsa. Navíc ne ty nejmenší. Přesto jsem se snažil zařadit do skupiny, kterou signalizovalo mé tělo. Co jiného mi zbývalo? Měl jsem z toho ještě větší mindráky a situace doma nebyla moc růžová. Otec dost pil a s matkou se věčně hádal. Nesvěřoval jsem se jim. Nikomu. Když dívky mluvily o svých zkušenostech s klukama, mlčel jsem.
Další zkouškou byly taneční. Bránil jsem se jim úspěšně jeden rok, ale má touha poznat a naučit se byla silnější. V šatech jsem se cítil jako chlap, kterého do nich násilně navlékli, ale co, hlavně že jsem měl dobře uvázanou kravatu, která byla doplňkem šatů. Pokud se týká líčení, nikdy jsem to nedělal, ale tentokrát jsem musel. Načernil jsem si řasy a rty slabě přetřel nevýraznou rtěnkou. Více jsem nebyl ochoten udělat. I tak to bylo až moc! Taneční skončily a objevil se další dívčí problém – kluci. Jeden z nich chtěl se mnou chodit. Proč ne? řekl jsem si, ale byl to největší trapas mého života. První polibek jsem snesl, další mi byly odporné. Ani jsem nedokázal opětovat projevy náklonnosti, když jsem se ho měl dotknout, všechno se ve mně příčilo. Nikdy se mi neulevilo víc, než když tento podivný vztah skončil. Pak jsem už žádný jiný nevyhledával.
Po učilišti následovala dvouletá nástavba. Opět jsem se snažil ze všech sil shodit ze sebe všechny ty nepříjemné pocity, ale marně. Tehdy jsem se poprvé dozvěděl, že existuje nějaký transsexalismus. Když jsem se znovu zamiloval do dívky jménem Jana, začalo mi všechno docházet. Od té doby jsem prodělal spoustu věcí, mnohokrát jsem byl psychicky úplně v koncích a hodně mi pomohla Jana a kamarádka Lenka a pomáhají mi dodnes spolu s psychology.
Určitě by vás zajímalo, jak na mou transsexualitu reagovalo okolí. Z rodiny to ví jen matka a staví se k tomu jako k běžné věci. Lenka to přijala bezvadně a dokonce i Jana, která ví, že ji miluji. Jsem jim neskutečně vděčný za to, že ode mě neodvrátily tvář a jsou i nadále lidmi, na které se můžu kdykoliv obrátit se svými problémy.
Se svou transsexualitou jsem se vyrovnal, s tělem však ne. Připravuju se na operační změnu pohlaví a mé plány do budoucna jsou spojeny jen s s tím, že jsem muž (proto si už říkám David). Ale na to si ještě pár let počkám, je mi devatenáct a celý život mám před sebou…
