inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
24.8.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Od TV k TS

Ahoj, dovolte, abych se představila. Moje jméno je Dominika, je mi něco mezi dvaceti a smrtí a v současnosti podstupuju hormonální léčbu za účelem přeměny pohlaví. Kdysi jsem žila v přesvědčení, že jsem Tv´ čko nebo chcete- li transvestit a tak nedávno mě Vlasta vybídla, abych dala dohromady pár řádků o své “přeměně” z Tv na Ts. A to prý s tím, že by to mělo být především o pocitech. No jasně, řekla jsem jí, proč ne.

Současně mě ale napadlo, že budu muset vyřešit dilema, které spočívalo v tom, jestli mám psát jenom to, co se chce slyšet a co se očekává, nebo skutečně to, co doopravdy cítím.

Kdybych se totiž soustředila jenom na odpověď na otazník z nadpisu, mohla bych to odfláknout známým příběhem o tom, jak se z hloupého ( a transsexuálního ) Honzy postupně vyklube moudrá a štastná královna Janička. A já se rozhodla, že tak to nechci, protože takhle jednoduché a snadné to prostě není.

Nemůžu prostě psát jen o jistém časovém úseku, v kterém jsem pochopila, že nejsem něco 1, nýbrž něco 2 , abych proboha nenarušila zavedené hranice a představy. Takže nabídnu odpověď a připojím k ní jistá ale. Ta nebudou mít co do obsahu význam odporovací, nýbrž rozvíjející. To všechno ale až v dodatku k tomuto článku.

Nejdříve tedy rozeberu otázku své “přeměny” oním dosavadním bipólovým nahlížením, dle kategorií použitých v nadpisu, abych tak dostála slibu sl. šéfredaktorce.

Jestliže Vlasta použila běžné technické termíny - Tv, Ts, přeměna - , bylo to v pořádku, protože líp to asi vyjádřit za současného slovníku nelze. Malou otázkou pro mě zůstává, jestli každý kdo by tohle zaslechl pochopil, že tady o přeměnu v pravém smyslu slova nejde.

O co tu kráčí, se dá asi nejlíp vystihnout při krátkém pohledu do mého dřívějšího života. V zájmu stručnosti ho trošku zkrátím a vynechám úseky, které se dané věci netýkají.

Prazačátkem je samozřejmě dětství. V osmi, devíti letech jsem si to jednou “instinktivně” namířil ( ač nerada, tady musím použít znovu ten proklatý mužský rod ) k máminým šperkům a skříni plné šatů. Netušil jsem proč, ale tyhle věci mě jaksi přirozeně přitahovaly a tak jsem se k těmto pokladům tajně vracel s totožným pocitem, který nutí žíznivého se napít. Toho pocitu jsem se už nezbavil a později se stal spolu s dalšími nepochopitelně zženštilými projevy mého já zdrojem všech možných frustrací. Ty samozřejmě vyústily v konstatování, že nikdy nemohu být šťastný. Ne ve smyslu šťastný jako muž, tak daleko jsem si situaci ještě zdaleka neuvědomoval.

Fakt byl, že celé další dospívání se stalo bojem o to, jak zůstat zařazeným a jak se konečně stát normálním ( klukem). Předchozí věta zní tak prostě, ale jak strašné z dnešního pohledu bylo tu realitu prožít. Nešlo totiž jen o převlékání, bylo v tom mnohem víc. Neuvědomoval jsem si, že jsem herec, který se narodil s kostýmem, který nejde svléknout. Měl jsem jen určitý pocit, že ostatní jsou narozdíl ode mne velmi přirození. Já jsem se cítil jiný už ve své podstatě, převlékání a zkrášlování v opačné pohl. roli byly jen třešničkou na dortu, s kterou jsem se smířil a vypořádal, jak jsem se alespoň domníval.

Vyumělkovanost, stálá snaha napodobovat, neschopnost být přirozeným, myšlenky, že si neustále na něco hraju a přesvědčení, že to tak asi má být a že jsem se tak prostě narodil, a že mě nezbývá nic jiného, než se učit být jako ostatní - to mě provázelo mými teens - a v tom jsem viděl obrovskou nespravedlnost a stálý problém.

Být nucen hrát divadelní roli a nevědět, že je to jen divadelní role MUŽSKÉHO POHLAVÍ, jaké následky, zmatky a posuny to vyvolá v poloslepé duši, to se nedá v krátkosti vylíčit. Takhle nějak musí vypadat peklo, jestli existuje.

Spojovat tyhle herecké výkony s problémem pohl. identity mě tedy dlouho nenapadlo. Nenapadlo to nikoho, ke komu jsem přišel během dospívání žádat o radu. Člověk zkrátka občas přes stromy nevidí les. Celé umění prostě tkvělo v tom položit si správnou otázku. Jak se ale zeptat na něco, o čem nevíte, že to existuje ?

Tehdy se všude mnohem víc psalo o transvestitech. Transsexuálové, ti byli tajuplní. Měl jsem za to, že transsexuální človíček se pozná velmi brzy - že už jako malé dítě se musí důrazně hlásit k příslušnosti k opačnému pohlaví a vykazovat velmi zřetelně nespokojenost s tím svým.

Jasně, že jsem transvestitismus chápal jako úchylku nebo nemoc a moc mě to nepovzbuzovalo. Sice jsem věděl nebo spíš tušil, že důvodem k převlékání nemusí být jenom pozérství nebo sexuální satisfakce, ale nějak jsem o tom hlouběji nepřemýšlel. Spíš jsem tenhle problém odsunul do pozadí, protože jsem musel řešit jiné věci.

Poměrně brzy, kolem 16,17, jsem si tedy přiťukl značku Tv.

Pokud jde o partnerský život během dospívání, po několika zkušenostech jsem to vzdal, nešlo to. Holky mě přitahovaly a stále přitahují, ale když se kluci bavili o tom, jak “se to tam zasouvá”a “jaká poloha je nejlepší” – a všechno pochopitelně z jejich hlediska, nějak jsem nechápal, proč by se mě to mělo taky týkat. Tehdy jsem samozřejmě netušil, že jsem se k těm dívkám chtěl chovat a choval jako jejich kamarádka, přítelkyně. Bylo to opravdu k zešílení.

Jen postupně přicházel čas, to mi táhlo na dvacet, kdy jsem po různých nepublikovatelných peripetiích docházel k přesvědčení, že šťastný mohu být jen tehdy, budu- li moci alespoň v soukromí, po večerech žít jako žena. Opravdu dlouho jsem pochyboval, jestli to není jen nějaký útěk před sebou samým nebo před světem . . . Vnímal jsem stále sám sebe jako velmi nevyrovnaného člověka plného dogmat, neustále se snažícího něco předstírat a už otupený a přivyklý trvalému neklidu jsem si zvykl, že to tak asi bude pořád...

Dnes jsem schopna vnímat minulý život natolik komplexně a ve vazbách , že vzpomínky na tehdejší nemohoucnost mi vhánějí slzy do očí.

Moje čím dál silnější touha po ilegální ženské existenci vyvrcholila cestou do Spojených států, kde jsem si hodlal vydělat na byt. Vrátil jsem se sice bohatší, ale jen o nějaké ty zkušenosti. Mělo to však svou cenu, protože tím obdobím skončila moje TV etapa.

Dostal jsem se poté v práci k internetu. Poprvé jsem zabrouzdal na jakýsi cizí transchat a s úžasem zjistil, kolik je takových tápajících lidí jako já. Setkal jsem se s termíny jako transgender, crossdressing, drag queens, she-males a samozřejmě s fůrou transsexuálů. Proč jsem nakoukl do ciziny, nevím, byla to náhoda. Nikdy nezapomenu na jakousi Juli, s kterou jsem se několik hodin bavil o podobném problému, který se podobal mému. To ona mě poprvé přivedla na myšlenku, že by všechno mohlo být jinak, než jsem si až dosud myslel.

Juli praktikovala crossdressing, jak se mi svěřila “teprve” od 13, 14. Bylo jí ke třiceti, měla ženu a dvě děti. Žena o její zálibě nevěděla. Juli si odjakživa myslela, že není nic než crossdresser. O transsexualitě si myslela to samé, co já. Postupem času však její záliba přerostla v nesnesitelný problém pohlavní identity, který nedovedla vysvětlit. Skrz její řádky bylo cítit, že je ve strašné depresi. Někde si přečetla, že transsexualita se může projevit až sekundárně, později a taky že nejjistější způsob, jak se přesvědčit k jakému pohlaví tíhnete, je prostě si vyzkoušet si na pár dní “ten druhý” život. Byla velmi zmatená, protože o dospělých transsexuálech slyšela poprvé. Stejně jako já.

Tehdy, ten večer jsem zůstala celou noc vzhůru a vytřeštěně zírala do zdi, s pocitem že na sebe šiju nějakou strašnou past a boudu. Převracela jsem to ze všech stran, psala jsem všechno na papír, abych mohla líp zjistit, že sama sobě kecám a odmítala jsem uvěřit, že by to po tom všem trápení mohlo být tak prosté.

V budoucích měsících jsem shromažďovala co nejvíc materálu o transsexualitě a zároveň si dovolovala “cítit se žensky”, abych přitom trošku s hrůzou a hodně s překvapením zjišťovala, co všechno je ve mně pohřbeno, potlačeno a co všechno je mi vlastní. Bylo jasné, že jediná cesta, jak si ověřit, kdo skutečně jsem, je poznat jiné takové lidi. U nás. Protože mi nešlo o pojmy a chtěla jsem především pochopit sama sebe, seznámila jsem se tedy s našimy Tv´čky. Opět díky internetu jsem poznala Lenku a následně ostatní.

Bylo to dobré. Skoro hned jsem ale zjistila, že hromadná občasná setkávání mi vůbec nestačí. S každým koncem našich setkání, kdy jsem ze sebe musela svléknout šaty a lodičky se ve mně cosi hroutilo. Což by ještě nemuselo nic znamenat, ale já si už dokázala velmi zřetelně představit, jak by bylo přirozené, kdyby mě brali jako ženu v každém okamžiku, s kýmkoliv bych mluvila, kohokoliv bych potkala. S velkou bolestí a odporem jsem se vracela zpátky do života m-u-ž-e.

Uvědomovala jsem si už, jakou “cenu” bych musela zaplatit, kdybych se rozhodla řešit svůj problém identity přeměnou pohlaví. Jenže od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že taková možnost existuje, jsem nemyslela na nic jiného. Chtěla jsem to, ať ztratím co ztratím a to už nebylo těžké zjistit, kdo je u nás z odborníků v tomhle oboru nejlepší. Kontaktovala jsem ji a Hanka Fifková mě dokonale překvapila svým neuvěřitelně věcným a přesto přátelským přístupem. Přestože jsem podvědomě čekala házení klacků pod nohy a nedůvěru, nic z toho se nekonalo. Její kolegové ji možná můžou kritizovat za přílišnou vstřícnost, ale to jen dokazuje jejich trapnou konzervativnost a neochotu nebo zbytečný strach akceptovat některé zásadní věci. Tak např., co si mám myslet o lékaři, který se hrozně diví, když se Ts male to female nechá ostříhat nakrátko nebo nechce doporučit jiného k SRS jenom proto, že dotyčný nemá stálého partnera a navykazuje tak sociální a společenskou stabilitu ?

Myslím, že Hančin přístup byl ke mě velice férový. Vezmu-li to kolem a kolem, dá se shrnout do jediné věty: Když ukážeš, že to myslíš vážně, otevřeš se okolí se a zkusíš žít nějaký čas tak, jak toužíš - pak – v rozumném časovém horizontu - dostaneš, co potřebuješ. Na tohle jsem slyšela.

Dál už se píše jiná kapitola. Mohu říci, že to nebyla a není idyla, zvlášť v poslední době, kdy jsem přišla o práci a o zázemí v podobě bydlení a musela jsem se odstěhovat, ale věřím, že se všechno v dobré obrátí a najdu svůj klid a relativní štěstí. Jsem ráda, jen když mám kolem sebe lidi mě podobné a to je pro mně moc důležité. Jsem dokonce hrdá na to, že jsem dokázala udělat ten krok. Existovat jako žena je (by bylo) pro mě přirozené, navzdory tomu, že nejsem někdy jejich typickou představitelkou – to asi proto, že jsem tak emancipovaná. -)))

Navzdory tomu doufám, že jednou najdu přítelkyni ( Ts ?), která tohle všechno pochopí, zaujmou ji moje lepší stránky a bude nám spolu fajn .(wow – Vlasti, je v tomhle plátku povolena neplacená inzerce -? Jestli jo, příště napíšu něco o zálibách atd. - ju ?))))

Abych to nezamluvila, udělejme si teď takové filozofické suma sumárum. “Přeměna z TV na TS” není vůbec neznámá věc, jen na západě, např. v USA jsou tyto “přeměny” daleko častější. Kromě jiného je to dáno daleko větší provázaností a propojením Ts a Tv táborů, než u nás - společně se tam vejdou pod slůvko transgender. Častější pokec, opozice, více možností se setkávat a kontaktovat s jinými, eventuálně život v opačné roli nanečisto – to všechno vede k tomu, že přešlapující T- človíček má tu nejlepší šanci si na sobě i na okolí ověřit, co vlastně chce. Jestli mu stačí občasný crossdressing nebo touží po radikálnějším řešení. Čímž netvrdím, že tam jsou na tom T-lidi v reálném životě bůhvíjak lépe, to se nedá srovnávat.

Po předchozím tedy už nemusím asi vysvětlovat, že v podstatě to je především o vývoji osobnosti a v něm že může hrát roli spousta věcí. Byl by to tedy snad konec, kdyby – ale o tom už si přečtěte dále.

Dodatek k článku

Na předchozích stránkách jsem cosi konstatovala a zdálo by se, že můžeme zavřít krám, všechno jasné, tečka, puntík. Až potud rovné a přehledné jako v pohádce. Ale copak může být život takhle prostý a šmytec a už nikdy žádné otázky? Jak bych byla ráda, kdyby to tak bylo!

Některé věci prostě nepochopíte, dokud do nich neproniknete trochu hloub. Táž oficiální řeč, kterou na nás mluví autority, nemusí vždycky vyjadřovat skutečnost. Zajímá –li vás tato problematika hlouběji, zjistíte, že mnoho se toho o T -lidech pořád ignoruje, nebere na vědomí a skutečnost o nich se zkresluje nebo prostě není tak docela jasná. Řekla jsem přece na začátku, že tu jsou jistá “ale.” No jasně !

Například v otázce z nadpisu z předchozího článku se vyskytly dvě nejrozšířenější škatulky, což znamená že skoro dva extrémy. Abych to upřesnila, v transgender světě jimi jsou sváteční crossdresser oproti naprosto jasnému případu transsexuality.

Ale copak mezi kterýmikoliv dvěma póly může existovat vzduchoprázdno ? Mnoho lidí přece žije v opačné roli, než se narodili, bez operace. Takoví lidé nikdy nedojdou k lékaři a tak se jejich počet dá jenom těžko odhadovat. Mnoho lidí prostě překračuje z různých důvodů a motivů hranice pohlaví dané společností a pak vyvstane jedovatá otázka – kam tyhle lidi narvat ? Do jaké škatulky ? A proč vůbec ?

Zkrátka ti nejnešťastnější, kteří nemohou jinak a prostě musí svůj problém řešit současnými metodami, tj. chirurgickou konverzí, tvoří jenom špičku ledovce, hrstku z obrovského moře lidí, různě zasažených T- myšlením a chováním. Jenže u nich už nejde o nálepkování, jakkoli je potřebné. Tady jde o mnohem víc, o životy těch mnoha diskriminovaných lidí a o jejich štěstí.

Z pohledu současného učení o transgender světě by se zdálo, že tady musím skončit, jestliže nechci ovšem psát o tom, jak nás lidé neberou a jak na nás koukaj přes prsty. Zdálo by se, že tady musím skončit, jestli chci dojít klidu a jakž takž žít – měla bych si možná hledět svého.

Ale to nemůžu, protože nejsem lhostejná k svému okolí a ostatně, výše uvedené je i můj zájem. Můj, váš, všech ! Protože za našimi hranicemi se totiž “dějou věci”, které, mám pocit, my v naší malé zemi jsme trochu zaspali a zde se o nich nesměle zmiňuje jen pár umělců nebo intelektuálů.

Mám teď na mysli výpovědi některých odvážných transgender a jiných lidí, kteří nastiňují dalekosáhlý záměr, nad nímž se doslova tají dech. Tito lidé hovoří nejen o různorodosti T - projevů a chování a o současném zjednodušujícím, zkresleném a pohodlném nahlížení jak odborné obce, tak veřejnosti, na klasifikaci T – lidí, ale i o konkrétním a reálném cíli, za nějž stojí za to bojovat, o cíli, jenž by nás nerozděloval jako doposud, nýbrž pevně spojoval !

Jde o metu, která sice na první pohled sice vypadá jako nedosažitelná, ale při podrobném prozkoumání zjistíme, že je to velmi smysluplný cíl, ba možná jediný, který v sobě zahrnuje všechno, o co se snažíme !

Tímto cílem se rozumí zvážit, jestli bychom neměli mezi základní lidská práva ustanovit i právo člověka na volbu pohlaví jako rodu, a to bez ohledu na jeho biologické znaky.

A současně zvážit i právo jedince ponechat si pohlavní neurčitost nebo androgynnost.

Ano, toto se zdá šílené a možná naivní a než se to stane pouhou otázkou do seriozní diskuse, uplyne mnoho (desítek) let. Není jisté, zda se vůbec podaří změnit takovým převratným způsobem s tak dalekosáhlými následky hluboce zakořeněné myšlení normálních lidí. Jenže exotickým se takový názor může zdát jen vzhledem k šedivé scéně, na níž byl vysloven.

Dřív, než si uvědomíme, že je nutné se spojit a ne na sebe kašlat nebo dokonce sami se sebou válčit, ještě mnoho transgenders z touhy po tom být sama/sám sebou se bude skrývat, trpět nebo prostě vezme zavděk těmi chatrnými možnostmi, které jsou dnes k dispozici. Ale po nás přijdou další a jednou jistě někoho z nich omrzí mít na slušný život podobnou šanci jako sněhová koule v pekle. Proč bychom tedy neměli začít zrovna my s tím, abychom jim to trochu ulehčili ?

O právu na volbu pohlaví a o dalším, co je s tím spojeno a co se pod tím skrývá, chystám článek do příštího čísla. Těšte se !

Shlédnuto: 4695x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 1    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License