Otázky na tělo ...

I ti televizní pracovníci, kteří do zákulisí viděli lépe, si i dnes, kdy dramatické události nabraly jiný vítr, kladou otázku – jak to, že se během „televizní stávky“ dalo ve velínu připravovat vysílání? Jak to, že nepřišel někdo, kdo by jednoduše otočil vypínačem a vypnul všechny počítače a bylo by po přípravě „událostí“?
Zcela utajenou, zato nepřehlédnutelnou osobností v Objektu zpravodajství se v uplynulých „televizních sporech“ paradoxně stala ing. Miluše Šubrtová. A ta o tom něco musí vědět…

Proč? Čím se v České televizi zabýváte?
Asi vším, co je v Objektu zpravodajství v oblasti výpočetní techniky potřeba provádět. Dle požadavků kolegů – uživatelů výpočetní techniky – reaguji na opravy a nastavení jednotlivých programových úloh, které jsou využívány pro potřeby provozu a vysílání ve zpravodajství. Podílím se i na implementaci a zavádění integrovaného informačního systému SAP/R3 do ČT.

Tuhle práci jsem si vybrala z důvodu rozšíření svých znalostí a získání praxe s novými prostředky informačních technologií: např. nové operační systémy a jejich správa, tvorba analýz k programovým prostředkům apod. V neposlední řadě, je to také především práce s lidmi. Provádím školení nových změn zaváděných do praxe. Je to práce s lidmi, které si vážím.


Měla jste opravdu možnost ovlivnit fungování počítačů ve velíně? Pokud ano, jak jste se k tomu dostala?
Hodač již před krizí v ČT velel zpravodajství a to způsobem, s nimž jsem nemohla souhlasit. Nejednou jsem s ním v té době přišla do styku: byl arogantní a vystupoval nepřijatelným způsobem, žádná dohoda pro něj nic neznamenala. V době, kdy byl zvolen generálním ředitelem, jsem si uvědomila, že něco není v pořádku. A když pak chtěli násilím vyklidit Newsroom, měla jsem dvě možnosti – odejít nebo zůstat. Uvědomovala jsem si současně, že prostor, v němž se nacházím, je zcela izolován od vnějšího světa. Rozhodla jsem se zůstat. Jen jsem měla na paměti, co je zapotřebí udělat, abych těm lidem byla něco platná.

A tak jsem se pokusila veškerá přístupová práva do redakčního systému izolovat a nedat tak možnost druhé straně jej využít. Určitě by nebylo správné nechat lidi bez pomoci, neboť někteří z nich tak úplně neovládali práci s výpočetní technikou, jednak narůstaly problémy se špatně vedenou elektronickou poštou, tak se správou redakčního systému, a to by se mohlo zneužít. Tyto obavy se také ukázaly jako oprávněné.

Měla jsem – na rozdíl od běžného uživatele – vyšší oprávnění (account administration) k přístupu do několika informačních systémů současně a měla jsem přehled, jak v systému probíhají veškeré procesy nutné pro chod a zachování bezpečnosti proti neoprávněnému zneužití. Kontrolovala jsem chod redakčního informačního systému v redakčních 16 regionálních studiích, tak i ve studiích v Brně a Ostravě. Ty fungují na principu dálkové správy (WAN) a taktéž využívají redakční informační systém pro zpracování svých příspěvků do zpravodajství v Praze.

Zabydlela jsem se u stolu před moderátorským pultem, a protože mi vadí světlo a nesnadno usínám, tak jsem dlouho do noci, pro případ nepředpokládaných situací, prováděla veškeré potřebné zálohy. Ještě 22. 12. 2000 měl uživatelský přístup do redakčního systému pracovní tým Jiřího Hodače. Na Štědrý den jim byl „users accounts“ do integrovaného informačního systému znemožněn.


Ovlivnilo několikatýdenní bivakování vaše soukromí?
Bohužel ano, rozešla jsem se s přítelem, neboť on mou nepřítomnost doma dost těžce nesl. A právě o Vánocích. Jeho výrok byl zcela jasný – mám si „vzít ČT“. Tak jsem zase zvedla hlavu a snažila jsem se vztahy urovnat, ale již to nebylo pro něj tzv. „zajímavé“.


Co je vaší pracovní náplní v ČT? Týden co týden jste k vidění i v pořadu Bez imunity…
Po každodenní kontrole několika systémů, vznesu dotaz na dispečerku ve zpravodajství, jaké jsou problémy, které mám za povinnost odstranit. Dále se věnuji psaní dokumentace, nastavování, programování apod. Do pořadu Bez imunity jsem se dostala náhodou, protože v diváckém ohlasu byla zmínka, že v pořadu je zastoupení většinové ze strany mužské populace a žena žádná, tak mě oslovil šéfprodukční, jestli bych to nemohla dělat a já si uvědomila, že je to příležitost, jak se dostat k politikům i na neformálnější úrovni a poznat je tak i z druhé strany. Během pořadu dbám na správnost zobrazení zpráv na tabuli zpětného projektoru, spolu s internetovou a mobilní poštovní komunikací. Po celou dobu vysílání monitoruji chod počítačů ve studiu.


Píšete básně, ve svém volnu vykonáváte ještě jedno povolání…Jakou školu jste vlastně vystudovala?
Vystudovala jsem elektrotechnickou fakultu ČVUT, obor komunikační a sdělovací technika. Mimo ČT se ve volném čase věnuji ještě řízení integrovaného informačního systému na transfúzním oddělení jedné pražské nemocnice. Mám tam na starosti značný počet počítačů a uživatelů, jimž připravuji podmínky pro správné vyhodnocení laboratorních výsledků, pro evidenci dárců, skladování, expedici a výrobu krevních přípravků pro potřeby jiných nemocnic.

Myšlenka pomoci se ve mně začala rozvíjet v dobách, kdy jsem zvažovala podstoupit svou vlastní operaci. Říkala jsem si, co to stojí námahy a vynaložených prostředků, aby se taková operace provedla. Uvažovala jsem, jak mohu kolosu, jakým je zdravotnictví, prospět. A básně? Ty přeci psal v mládí každý, já je pro sebe začala psát teprve nedávno – zřejmě mi pomáhají vyrovnat se s celodenním zatížením jedním druhem činnosti technického charakteru.


Jste transsexuál a nestydíte se to nahlas a veřejně přiznat. Chcete nám o sobě prozradit víc?
Já si vás dovolím poopravit, transsexuál je slovo, které nemá nic společného s lidskou sexualitou a proto oblast, ve které se já nacházím, bych přirovnala raději k anglickému výrazu „TransGender“ tedy přeměna pohlavní identity. Identita, totožnost, je to vědomí, jak sám sebe člověk vnímá, narozdíl od toho, jak vypadá a jak ho ostatní berou.

Tak se, pod touto rouškou výrazů, schovává můj docela obyčejný život, pravda, pro někoho zvláštní, pro někoho k smíchu a pro někoho je nepřekonatelnou překážkou. Jedno jsem věděla jistě, pro mě jiný svět, než svět, který mi byl upírán, neexistoval. A pokud se k této operativní změně neodhodlám – v době, kdy jsem prodělala operaci vedoucí k přeměně pohlaví mi bylo 23 let – nemá smysl dále žít.

Co jsem zažila, bych nikomu nepřála, a přesto bylo v mém životě plno humorných scén. A naštěstí, pro přátelé a známé jsem zůstala i po zákroku stejná. Jsem ráda, že dnes je přístup společnosti, a to i díky médiím, k těmto lidem již na vyšší kulturní úrovni. Přesto se vyskytují problémy, jak v oblasti pracovně-právní, tak i sociální. V odborných kruzích se vede neustálý boj vědy biologie s bojem identity duše. A vše by bylo lepší, kdyby se média daleko víc zapojila do role vzdělávací, odborné i kulturní a pro společnost tak touto cestou odhalovala tajemství „Gender identity“.

Když jsem pak v roce 1998 vstoupila do občanského sdružení TRANSFORUM, které jsme založili spolu s lidmi, kteří se chtěli touto problematikou zabývat, jsem si začala klást otázku, proč společnost nedokáže přijmout i jiné varianty lidské identity? Výraz „normální“ zní pro mě zcela nepřirozeně. To by se měli stát jiní, kteří vybočují z řady tzv. normálu, postrachem pro majoritní společnost?


Víte o jiných transsexuálech a jejich pozicích v ČR či v zahraničí?
Stejně, jako jinde ve světě, přestože některé země přijaly zákony, které přesně stanovují podmínky, za nichž lze takovou změnu provést, je u nás obtížné nechat si udělat operativní změnu pohlaví.

V zahraničí, třeba v Anglii, je dodnes nemožné získat po operaci do zápisu v osobních dokladech změněné pohlaví. Transgenderům zůstává to původní, jméno si mohou zvolit podle svého a za jaké zaplatí. V Německu, na poli pracovních příležitostí, 80% transsexuálů nemá využití ve svých oborech a podle svého vzdělání.

U nás dosud neexistuje žádný zákon, a dokud společnost nepřijme transgendery za spolutvůrce a partnery při jeho vytváření, snad aby raději ani neexistoval. Ovšem, absence přesně stanovených pravidel vede k tomu, že lékaři se stávají sociálními inženýry – jen jejich názor (podpořený výchovou, společenskými normami, tolerancí a dalšími osobními vlastnostmi) rozhodne o dalším životě nás, utrápených bytostí.

Dle mně dostupných statistik, poskytovaných sexuologickým ústavem v Praze, mohu uvést, že v naší republice je u transgenderů většina operací (tyto operace jsou u nás prováděny již od roku 1960) prováděna z ženy na muže (female to male) a v menšinovém zastoupení z muže na ženu.


Zpět k televizi…Jste v ČT krátce, jak se vám spolupracovalo se zpravodajci? Jak vás přijímají televizní spolupracovníci?
Bylo to pro mne zajímavé setkání lidí na různé profesní i lidské úrovni. Donedávna jsem většinu z nich osobně neznala. V oněch inkriminovaných týdnech jsem přesto měla pocit pospolitosti a štěstí z toho, že kolegové kolem mě nebyli jen televizní pracovníci, ale stali se víc lidmi. Bylo to krásné a vedlo to k daleko většímu vzájemnému pochopení a snaze společně stát za svým přesvědčením a za názorem.

A to, co potom zaznívalo, bylo pro mě vysvobozením ze strachu, jak mě vezmou a co na mou přítomnost řeknou. Byla jsem vzata do kolektivu s plným uznáním. A spolupráce s kolegy není nijak jiná než v oněch inkriminovaných týdnech – je dodnes výborná.