Passing

To jsem si jednou zašel po přednášce z filosofie se svým spolužákem do hospody a tam jsme si popovídali o svých soukromých záležitostech. On mi řekl o svém feminním cítění (které se odráží v tom, že touží porodit a vychovat dítě) a já mu o svém maskulinním.

Od té doby jsme se hodně sblížili a začali jsme společně objevovat kouzlo seznamek přes internet. Hledal jsem holky z druhého konce republiky a naivně jsem se domníval, že pokud se s nima někdy sejdu, tak za hodně dlouhou dobu. Jaké bylo moje překvapení, když mi jedna z nich napsala, že jezdí spolu se svou kamarádkou do Ostravy na přípravné kurzy k přijímačkám na naši univerzitu a obě by se rády se mnou sešly.

Chvíli jsem panikařil a chtěl napsat, že to nepřichází v úvahu, ale můj spolužák mě přemluvil, abych souhlasil, že on půjde taky. Bude to teda takové setkání ve čtyřech - dva kluci, dvě holky. Dal jsem tedy nakonec na něj a přibral ho sebou.

Zpočátku to vypadalo jako pěkné fiasko. Sešli jsme se s nima v čajovně.

"Ale já jsem si chtěla zakouřit," řekla jedna z dívek znechuceně.

"Já netušil, že budeš chtít hned kouřit," odpověděl jsem a podařilo se mi je rozesmát, napjatou atmosféru to však neuvolnilo.

"Myslíte, že si budeme mít co říct?" zeptala se kuřačka.

Na mě ani na mého spolužáka obě dívky zrovna dvakrát dobře nezapůsobily a daly nám dokonce možnost zbaběle zdrhnout. Nevím však proč, nějak jsme se stále k útěku neměli, tož jsme potichu došli až k nejbližší hospodě. Tam po nás chtěli občanky a já byl vděčný za to, že se holky urazily a z podniku vyrazily rychlým krokem, jelikož jsem sebou občanku samozřejmě neměl, ani žádný jiný doklad se svým úředním jménem.

Po několika neúspěšných pokusech jsme přece jenom nakonec našli prostory, kde se dalo seděl, mluvit a pít. Terorizovali nás tam sice hlasitou hudbou, takže jsem musel zvedat hlas, což jsem dělal zpočátku jen velice nerad, po dvou pivech jsem se však vyloženě rozkecal a všechno mi bylo jedno.

Když jsme holky doprovodily zpátky na ubytovnu, utíkal jsem raketovou rychlostí do nejbližšího křoví, protože jsem nebyl schopný najít na pánských záchodech kabinky. Přece jenom už je nejvyšší čas na to, abych si pořídil brýle.

V autobuse na cestě domů jsem pak ale prožíval hotovou euforii.

Jak jsem se později dozvěděl, jedna z dívek si dala pět a pět dohromady a napadlo ji, že ještě nejsem stoprocentní kluk (protože prý už poznala takového člověka), nevěřila však, že ještě neberu hormony. Ta druhá ani netušila, že něco takového vůbec může existovat a kdyby se to nedozvěděla od své kamarádky, myslela by si zřejmě dodnes, že jsem chlap se vším všudy.