Passing, ano či ne?

Referát přednesen na semináři "Transgenders - žijeme mezi vámi"

Nedávno se mi zase stala taková vcelku už běžná věc. Byla jsem ráno s naším pejskem Macíkem na procházce a protože trafika, kam chodíme každý den, byla zavřená, vydali jsme se do jedné vzdálenější, kde jsem ještě nebyla. Na sobě jsem měla obvyklé džíny, tričko, džínovou bundu. Stojím ve frontě a když na mě přišla řada, prodavačka se zeptala: "A co vy si přejete, paní?" Řekla jsem: "Kamelky a mladou frontu." Prodavačka mírně zrudla: "Ehm, promiňte, pane, sem si vás spletla..."

Zasmála jsem se. Jsou to už čtyři roky od operace a tohle je můj život. Zvládám ho dobře nebo špatně? Jsem tedy žena nebo muž? Mám se opravdu stavět jednoznačně do ženské role jen proto, aby prodavačka v trafice měla jistotu, s kým, respektive s příslušníkem jakého pohlaví zrovna mluví?

Comingoutovala jsem v zaměstnání a zůstala jsem v něm i po operaci. Všichni mě tu znají, mnozí přitom i "z dřívějška", všichni vědí, jak se můj život odvíjel. Proto mi představa, že musím být za každé situace v zaměstnání jednoznačně "čitelná"jako žena se vším všudy, nepřišla nikdy nijak akutní, spíš vcelku zbytečná. Naopak, namísto abych kolegy vlastně ze dne na den omráčila "náhlým zženštěním", jsem jim spíš vděčná za jejich podporu i za to, že mě berou takovou, jaká jsem, a že mi svou akceptací usnadnili život. Ostatně, mezi přáteli nebo v převážné části rodiny je to stejné. Jak mě berou lidé v autobuse nebo v tramvaji je mi vcelku jedno - nemůžu a vlastně ani nechci se zavděčit vkusu a představám všech - ale nejspíš mě berou podle principu prodavačky z té trafiky: nepromluvím-li, jsem žena, promluvím-li, jsem muž, třetí variantou bývá už jen zděšeně zdvižené obočí.

Řekla-li jsem před chvílí, že mě dokonalé procházení v ženské roli nepřipadá až tolik důležité, zkouším tím zpochybnit doposud často doporučovanou lékařskou radu, aby se transsexuál po operaci přestěhoval, změnil místo, vyměnil přátele a známé, našel si nové a žil bezvýhradně v nové roli.

Čím více času od mé operace uplynulo, tím více totiž tomuto příkazu k "mimikrům" nerozumím. Jejich cílem je-v našem případě-prokazovat příslušnost k pohlaví, slušelo by se nejspíš říct "k aktuálnímu pohlaví". Jak to ale udělat? Problém ale je, že zatímco třeba skinheada dokážu definovat podle vzhledu, s pohlavím se mi to tak jednoznačně nedaří. Pokud budu ženskost pojímat jako nošení bílé halenky a černé minisukně (u tranďáků obzvlášť oblíbená kombinace), vymezím se oproti těm ženám, jejichž nohy minisukni nesnesou, nebo těm, které moderní dobu berou jako příležitost k ústupu od zaběhnutých stereotypů ženskosti a nic takového by na sebe prostě nevzaly.

Jen v oblečení tedy ta ženskost nebude (nehledě na to, že ženské šaty si s chutí obléká i poměrně vysoké procento mužů), mám si tedy vybrat spíš povahově? Mám smazat svůj dosavadní život a stát se mateřským typem? Mladou úspěšnou podnikatelkou? Ženou v domácnosti, která svému manželovi každý den neopomene koupit k večeři pár piv? Nebo třeba kulturistkou, která tráví v posilovně každou volnou chvilku a kochá se svými svaly? Co žena, to úplně jiná bytost. Jakou si vybrat? Otázka by ale měla spíš znít, proč si vůbec nějaký vzor, nějaké šaty, nějakou filozofii vybírat, proč se vůbec zneviditelňovat. Není na ženství něco mnohem důležitějšího, než vzezření nebo styl života, něco, čemu se já s vlastně jen "povrchovou úpravou" těla stejně nemůžu vůbec přiblížit?

Když se navíc na celý svůj život podívám z jiného úhlu, není to vlastně ani tak dávno, kdy jsem se i před těmi nejbližšími styděla přiznat, že jsem transsexuální. Snažit se dnes procházet v jednoznačně ženské roli - a přejímat nějaký ženský vzor, protože mé curiculum vitae nic moc svébytně ženského, o co bych se mohla opřít nenabízí-mi znovu nabízí možnost stydět se za sebe, tentokrát za to, že jsem transsexuální.

Znám pár transsexuálek, které jsou do roztrhání těla ochotné bazírovat na tom, že jsou ženy, protože se tak cítí a protože se s pocitem ženství sžily. Opravdu? Kdo z nás ví, jak se cítí žena? Dobře známe pocity průměrného transsexuála, ale pocity ženy? Pokud by tomu tak bylo, musela by vzájemná vazba platit i obráceně, tedy průměrná žena by nejspíš měla chápat i pocity transsexuálů. Absurdnost tohoto postoje je patrná v okamžiku, kdy poodstoupíme od problému transsexuality a podíváme se na nějaké srovnatelné varianty. Když někdo tvrdí, že se cítí být papežem, skončí v blázinci, když se Michael Jackson snaží vybělit si kůži, nikdo mu nevěří, že se z něho stane běloch. Prostě, cítit se můžeme všelijak, ale to nic nemění na faktech. To by byl život opravdu až moc krásný.

Otázkou také je, jestli vizuální sounáležitost s nějakou skupinou opravdu znamená, že jsem členkou té skupiny. A má o mě ta skupina zájem jen proto, že vypadám jako jedna z jejich členek? Nedávno se mě na jedné diskusi jakási postarší paní zeptala: "Když vy jste žena, kdo jsem pak já?" Takhle na rovinu se mě předtím zatím nikdo nezeptal a ve mně zatrnulo. "Vy jste taky žena," řekla jsem nepřesvědčivě, a ta paní na to nevěřícně zavrtěla hlavou: "Opravdu jsme stejné?"

V poslední době jsem mnohokrát četla a slyšela názor, že transsexualita je postmoderní jev a jako takový také za čas s příchodem nových filozofických trendů zanikne. Pohled do historie i do přítomnosti napovídá, že o žádnou postmodernu nejde, postmoderní na celé věci je jen snaha udržet tento jev v limitech bipolárního pohlavního systému. Pokud budu uznávat, že existují jen muži a ženy, musím pak logicky tvrdit, že i člověk, který se narodí s penisem, může být za určitých okolností žena (a obráceně samozřejmě). Nesmyslně a podle mého zcela zbytečně tím zamlžuji hranice toho, co si lze vůbec pod pojmem žena či muž představit, nemluvě už o tom, že v nezanedbatelné části obyvatelstva vyvolávám panický strach ze zpochybnění její vlastní identity. Pokud bychom se ale vrátili o několik set let zpátky, zjistíme, že bipolární pohlavní systém neexistoval, některé kultury znaly, resp. uznávaly takřka 40 pohlaví - a světe div se prosperovaly. Je asi nereálné žádat moderní společnost k návratu k pohlavní pestrosti - už jen výměna všemožných formulářů, které obsahují kolonky "žena" "muž" by leckterý stát přivedla k bankrotu - reálné ale je, chtít po společnosti větší toleranci k odlišnosti, toleranci, která by vystřídala dnešní ponižující nálepkování sexuálními úchylkami.

Přiznám se, že je pro mě jednodušší žít otevřeně s transidentitou, -- která alespoň mě v ničem neomezuje a nevyvolává v mém okolí nereálné představy-než v roli ženy nebo muže (i když ta ženská je mi z těch dvou mnohem blíž), protože bych na sebe musela znovu a zcela uměle přejímat spoustu kulturních konstrukcí, které jsou s tím či oním pohlavím spojovány a které do té či oné míry omezují či vymezují "životní prostor" jedince. Je načase přístup k transsexualitě i transidentitě změnit, a to především proto, že už je jiná doba. Sexuologové u nás dodnes vycházejí z pouček, které spatřily světlo světa v padesátých letech v USA, tedy v době, kdy katolickým fundamentalismem ovládaná společnost "léčila" homosexualitu elektrickými šoky a trepanací lebky. Je načase konstatovat, že každý člověk má právo na svobodu vyjádření své identity, bez toho, že by si z něj kdejaký doktor utahoval, nebo že by riskoval nezadržitelný pád na okraj "slušné" společnosti. Svoboda dělat si se svým tělem, co uznám za vhodné v souvislosti s potřebou vyjádření svého já, musí být nezadatelná. Nemusím toho práva využít, ale budu žít s vědomím, že když se proto rozhodnu, můžu. Je to jako se svobodou pohybu. Nevím, kdo z přítomných byl někdy na Tahiti, ale nejdůležitější je vědomí, že máte svobodu se k té cestě rozhodnout - a jet.

Děkuji za pozornost.