inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
12.12.2018 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Jak jsem se stal pesimistou

Nedávno jsem četl příspěvek od slečny Hanuchy, který se tuším jmenoval Všichni jsme jen lidé. Musím říct, že po přečtení hlavně koncové části jsem dostal chuť se s touto dívkou s jedinečnými názory poznat. Nastínila tím obecně otázku základního nešvaru lidské společnosti, kterým je často až absolutní absence snášenlivosti.
O lidské toleranci by jistě mohl hodiny vyprávět každý z nás a někdo bohužel i z úplně jiných příčin. Proto jsem se rozhodl na toto téma poukázat krátkým příběhem ze života, ke kterému myslím není zapotřebí dalšího komentáře.

Bylo mi přibližně patnáct let a většinu června jsem trávil na povinné "návštěvě" Jižní Moravy, konkrétně jisté Brněnské periférii. Neměl jsem z toho zrovna nějakou ohromnou radost, proto jsem si krátil čas, jak se jen dalo, především jsem se coural po okolí. Jednou jsem dostal za úkol jít něco koupit do krámu. Šel jsem tehdy společně s mladším bráchou, ale ani ne v půli cesty nás čekaly nepříjemnosti v podobě asi pěti místních kluků a jedné vysoké,obtloustlé holky.

Klasicky se jim nelíbilo hlavně to, že jsme tam, kde oni nikoho jiného nechtějí. Bráchu po chvíli nesmyslného tahání propustili a na mě spustili další proud svých nesmyslů. Pořád jsem nechápal o co jim jde. „Chcete snad prachy? Stejně žádný nemám. A tuhle díru vám neberu, sám budu rád, až odsud vypadnu " Říkal jsem jim něco v tomto smyslu.

„My tady hlavně nechcem žádný žlutohnědý držky! My jsme liga bílých" „Aha, zřejmě mám zase na „vytříbený" vkus těch hňupů moc tmavý vlasy" pomyslel jsem si. Přestože nepatřím ( či alespoň o ničem takovém nevím) k žádné z oblíbených národnostních menšin, už předtím moje (ač jen trochu tmavší) vizáž pár lidem jaksi nesedla. Jednání podobného typu ( zvlášť od nějakých povrchních frajerů) mě proto nemohlo překvapit.

Nevím ani přesně, co všechno jsme si vzájemně napovídali. Napětí mezi námi pořád houstlo, když vtom jsem v dálce uviděl důchodce s holí. Takového starého pána, kterému bych bez váhání uvolnil v metru sedadlo. Pozvolna se blížil k nám a já o něj pomalu začínal dostávat strach. Doufal jsem, že snad se sklopenou hlavou projde kolem, aby se i on nestal terčem zbytečné zuřivosti. Takový ubohý dědeček, jak by se asi bránil? Vychovávali mě babička s dědou proto jsem důchodce vždycky hodně respektoval. Stařec se belhal po druhé straně chodníku a nás si zjevně příliš nevšímal. „Jen pojďte blíž, máme tady nějakýho černýho" Zavolal na něj náhle jeden z kluků. Penzista hodil pohledem naším směrem: „No jen ho pořádně stlučte kluci. Ať chcípne!"

K tomu myslím není nutno vůbec nic dodávat. Ačkoliv jsem tenkrát z té šarvátky vyšel bez fyzické úhony, od té doby jsem celý svět viděl ještě v mnohem horším světle. Nemohl jsem pochopit proč mi někdo přál pronic zanic smrt. Mnoha lidem jsem pak skutečně těžko vysvětloval můj pesimismus. Je zkrátka jasné, že člověk je bytost, která nepochopí to, co sama nikdy neprožije.

Shlédnuto: 4562x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 1    |   
Translidé 2003-2018 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License