Petula - poezie

Ženatá

Poprvé jsem se potkala,
to v útlém bylo věku
Ve snu zástěrku dostala…
To bylo pláče, jeku!

Ne, že bych ji snad nechtěla,
však ve školce – co řeknou kluci –
no, prostě jsem se styděla,
vždyť v tepláčcích tam chlapci musí!

Proběhla školní docházka
a čí to byla vina –
mne netrápila otázka –
byla jsem prostě jiná

A jak puberta sílila,
já stále více čouhala
a z obleku jsem šílela,
když měla jsem jít do „gala“

Mně líbily se dívky
a líbí se mi dosud
Buď za to Bohu díky,
že v tom mám dobrý osud!

Já zapřela se pro rodinu,
kterou jsem tolik chtěla
Teď jako žena jistě zhynu
a budu mužem – celá!

Nějaký čas mi fungovalo
to amatérské divadlo;
ženu stále víc trápívalo…
Až konečně ji napadlo,

že s bláznem tráví svoje žití
a už s ním dále nechce být
Mně nechá holé živobytí,
vezme si dceru, kočku, byt

Když naši dceru měla s lesbou,
teď pravdu říct už můžem,
zda zamyslela se nad sebou,
měla-li by jí s mužem…

Sama má „mužské“ rozhodnosti,
sžíravě věcné myšlení
Žít s chlapem v „ženské“ oddanosti
to pro mou ženu moc není

Tak v pokrytecké společnosti,
která nás nutí od mala
podrobit duši fyzičnosti,
rodina na frak dostala


(24.4.02)