inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
24.8.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

O pohlavní (ne)pestrosti - ze života transsexuála

Ještě před několika týdny, podívala-li jsem se na svou “neutrální”občanku, udělalo se mi vždycky trochu mdlo a nevolno. Proč ?

Z fotky na mém průkazu se na svět dívá tvář ženy. Při fotografování jsem z pouhé přirozenosti toužila vypadat co nejženštěji a tak jsem použila něco šminek a paruku. Vedle této “jasné” fotky je pak vepsáno neutrální jméno i příjmení, z něj nikdo, co se týče identifikace mého pohlaví, nic nepozná. Mou snahu o toužebné vzezření ale nabourávalo třetí věc. Byl to jeden nevinně se tvářící úřední nesmysl.

O pár milimetrů vedle datumu narození se na každé občance totiž šklebí kolonka - “POHLAVÍ”- , pod níž byl v mém případě jako facka do tváře černě na růžovém vytištěn fatální verdikt: “MUŽ”.

Možná vás napadne, že je to jen přechodná legrace, která díky šikovnosti chirurgů a nově nabyté existenci pomine, tak nač se s tím nějak zabývat. Je však lehkověrné mávnout nad tím rukou – zajedno se stáváte kvůli kontroverzi mezi svým pohlavním vyjádřením a tradicí, že “co je psáno,to je dáno” předmětem úsměšků (o což by zas tak nebylo, jsme zvyklí ?) a za druhé, a to je horší, tenhle nevinný nedostatek je bohužel součástí daleko větších opatření, které zrozeny z pouhých kulturních tradic a potřeb byly povýšeny na veřejné nástroje, jimiž lze snadno vykázat menšinu transgender lidí do patřičných mezí.

Vždycky jsem si myslela, že jednotlivé položky, které jsou na občanském průkazu uvedeny, by měly mít nějaký smysl a účel, a opravdu, skoro všechny ho mají – ať už jméno, datum narození, číslo občanského průkazu, datum expirace nebo trvalý pobyt. Jenže jaký smysl a účel má pro člověka nebo pro jeho okolí > průkazem potvrzené pohlaví ?

Když nad tím takhle zauvažujete, zjistíte že jde o podezřelý nesmysl a v podstatě neužitečnou věc, která naopak ubližuje nám, kteří ze své přirozenosti ony pohlavní hranice překračujeme. Vždyť potřebuje-li mně někdo identifikovat, od toho má na průkaze fotografii a ostatní nacionále a konec konců, má pusu a může se zeptat.

Podívejte se na to jednoduše: jestliže doma tatík z pouhé přirozenosti vaří, peče, pere, smaží, vyzvedává děti ze školky atd., je to v pořádku. Jestliže ale z pouhé přirozenosti vyleze na ulici v sukni, bude za přihlížení slepé dámy s váhami, doslova a do písmene roztrhán na kusy. Myslíte, že to je v pořádku ?

Uvážíme-li okolnosti, není na místě, aby si někdo konečně položil otázku, zda není v podstatě diskriminací, že mé pohlavní vyjádření je stále striktně předurčeno vlastnictvím příslušných pohlavních orgánů ? Proč spíše a logicky nemám možnost dle svobodného pocitu sounáležitosti s jedním nebo s druhým pohlavím zvolit si pohlavní vyjádření, s jakým se ztotožňuji ?

Pro nahodilé čtenáře to jsou zcela jistě futuristické, snílkovské a řečnické otázky. Odpovědi na ně opravdu nejsou jednoduché a na několika stránkách bychom se museli blíže podívat přinejmenším na úlohu pojmů jako je genderová identita, genderová role, pohlavní identita a sexuální role.

Jistě se i na to dostane, mám to nachystané a to z povolanější hlavy, než je ta moje, ale dnes se zatím na výše uvedené otázky mrkněme polopatičtěji ve světle srovnání. Tak třeba. Mám-li černou kůži, předurčuje mně to zůstat do smrti Afričankou ? Mohu si přece svobodně zvolit svou národnost, místo, kde chci žít, kulturní návyky a všechno ostatní, jak chci a kolikrát to za život stihnu. Překročit hranice dané pohlavím bez toho, abych je totálně a drasticky změnila, ale nemohu ? Jakým právem, čí vůbec právem ? Může mi někdo vysvětlit, z jakého důvodu je vlastně otázka kategorizace pohlaví stanovena zákonem ? Proč to má všechno na starosti policie, úřady ? Copak je jiné pohlavní vyjádření, než to, které patří k našemu originálního pohlaví, nebezpečné, závadné a tudíž – trestně postižitelné ?

Jestliže ne, nevyplývá z výše uvedeného, že v mnoha bodech života jsme oběťmi pohlavní diskriminace a to dokonce diskriminace řízené “státem” ?

Ono to vypadá nevinně, ale je to velice důmyslně zařízeno. Transgender chování mimo přijímaný rámec sice u nás není trestné z pohledu zákona, o to vychytraleji je však připisováno k chorobám a sexuálním deviacím (ač často má se sexem společný jen název)- ale co hůř – v důsledku je dál nepsaně považováno za nebezpečné z pohledu establishmentu a mocenských struktur.

Tím chci říct, že se bere jako nebezpečné pro zavedený obecný “pořádek”, jehož účelem je udržet “přehled ve stádě” a nedopustit v něm netransparentnost, která by tyto mocenské struktury možná ani ne reálně, ale už z principu mohla ohrozit. Zdá se vám to nadnesené ?

Ouha. Jen vzpomeňme na boj indiánů: “Bílý Otec” přece nepotřeboval na dobytém území rozdrobené a svéhlavé kmeny, jejichž zvyky a chování byly pro něj nepochopitelné a na obtíž a proto všemi prostředky vytvářel a udržoval iluzi, že CELÝ národ, jemuž vládne, je a bude jednolitá a snadno čitelná bezkmenová masa.

A podobné je to s transgender projevy. Dnes už nás sice nikdo nestřílí ani nevěší, krvavé války ,za jednolitost poddanstva´ však pokračují studenou formou. Máme tu neviditelnou, o to více však cítitelnou “pohlavní policii”, jejíž chapadla důrazně odsunují vše, co se nehodí ( tedy i trans lidi), na okraj společnosti. Nejsou nyní nevědomými vykonavateli této soudní praxe mnozí lékaři, a nejsou zároveň i obětmi této odvěké křesťanské praxe ?

Nehledě na to, jak hluboce zakořenila a jak je brána za normu, je stále jen pouhým zvykem, který nemá jiné opodstatnění, než strach z neznámého. Není divu, že jsme již přivykli těmto omezujícím definicím bez toho, abychom uzřeli, jaké hry jsme slepou součástí, když je nám ono zjednodušující většinové pohlavní dělení podsouváno takto dlouhodobě a systematicky. Není divu, že jsme tyto normy i my sami převzali a považujeme je za dané a neměnné. Mnoha dřívějšími národy uznávaná a odvěká pohlavní pestrost je v dnešní západní, více či méně křesťanské ( tedy i naší ) společnosti okleštěna a pošlapána a nelze se divit, že dnes si zatím jen nesměle několik málo lidí troufne vzpomenout myšlenku, že by bylo na místě začít prosazovat svobodné sociokulturní projevy pohlavního vyjádření zase zpátky do života.

Přes všechny překážky soudím, že začít se zabývat touto otázkou je podstatou všeho. Nebude to vůbec jednoduché a většina z nás si nebude chtít pálit prsty něčím tak “nerozumným.” Ano, souhlasím, že v pořadí tu čekají mnohem palčivější problémy, jako je především nedořešená nebo vůbec chybějící legislativa pro transsexuální rodiče, potažmo jejich děti anebo snaha o otevřenější a spíše partnerskou komunikaci mezi pacienty (jak Tv, tak Ts) a odborníky, lékaři.

Jsem si naprosto vědoma, že tohle všechno má přednost a že názory publikované v tomto článku jsou podobné šafránovým loukám, bohužel pohled na ně nemá stejný uklidňující účinek, spíše naopak. Jsem si vědoma, že např. nadcházející brněnská konference, kam se chystaj i zástupci Transfora v čele s Hankou, bude nejspíš důležitým přelomem v tom, jak na nás bude lékařská obec dál pohlížet. Situace si vyžaduje velmi citlivý přístup a všichni jistě budeme moc držet palce a doufat, že se první oficiální (?) reprezentace povede bez jakýchkoliv hysteričtějších výstřelků.

Důležité je to hlavně proto, abychom podpořili “naši” Hanku, kterou se díky jejímu “odlišnému” přístupu k transsexualitě snaží kdosi dostat do průšvihu. (Když říkám všichni, tak myslím všichni, jak Tv i Ts a moc prosím, zahoďte pro tuhle chvíli jakékoli předsudky proti těm druhým a myšlenky “na svou samostatnost a nezávislost.”)

V souvislosti s tímto a dalšími články však nemohu přijmout tvrzení, že i tyto “kacířské” názory, které zde prezentuji, jsou pouhým výstřelkem. Říkám, že v nich je jen pouhá nadčasovost a že přijdou doby, kdy si tohle všechno začne uvědomovat stále víc a víc lidí. Píšu-li o tom, není to ze snahy o nějaké zviditelnění, ale z upřímného pocitu, že se zde děje cosi nespravedlivého a věřím, že až budou “drakovi useknuty ty hlavy, které nejvíc chrlí oheň a síru, přijde řada i na ty ostatní.”

Myslím si, že tato opatření, o kterých zde mluvím a které budu příště blíže specifikovat, nejsou jen věc cd´s, tv´s apod. Jde i o záležitost týkající se mnoha transsexuálů, jejichž touhou zůstává stát se tím vytouženým/nou, a žít dál už v klidu a pokojně svůj nový život. Transsexuality se to totiž netýká jen zdánlivě, poněvadž i tito nejvíce nešťastní lidé trpí touhle hrou – a ne kvůli samotné existenci těch ostatních (méně akutních transprojevů) - ale kvůli nesprávnému pohledu, jakým je na ně nahlíženo.

Dokud budou totiž převažovat snahy o dělení na ty, co tkzv. “jen buzerují”a na ty, co “za to nemůžou”, není možné úplně vymítit nejčastější mínění, že kdokoliv podobný (třeba by to byl chudák transsexuál) je zkrátka méněcenný. Je totiž nedosažitelným přáním chtít naučit společnost vidět a rozlišovat tímto způsobem, a ač to tak nevypadá, důsledkem bude stále jen nový strach a nové obavy, protože z dělení vzniká zase jen nové dělení a nové obavy, abychom nebyli hozeni k “těm druhým.” Jinak řečeno, aby dosáhli klidu ti, co vybočují jen nepatrně, je nezbytné, aby byla nejen tolerována ale i patřičně oceněna i přítomnost těch, kteří se liší podobně a výrazněji.

O čem bych se ještě chtěla zmínit. Je nesporné, že 99 % lékařů stále praktikuje, mohu-li to tak nazvat, “Benjaminovský” náhled na transsexualitu. Je to náhled, který se dá v podstatě charakterizovat slovy “nemocný kontra vyléčený” a který vlastně dělí lidi na Transsexuály a ty ostatní – Netranssexuály. Velmi dobře to vystihla Dr. Dallas Deny (MtF), jejíž článek se objevil v Téčku č. 0, str. 9,10. (mám dojem, že to přeložila Terka) . . .

Tato nejčastěji používaná optika spolu s nepochopením některých zásadních faktů (jako např. co je skutečně sexuální a co je pouze genderové) velmi ubližuje vysokému procentu těch z nás, kteří se navzdory hormonům, SRS a nové občance mezi ,normální lidi´ nikdy nezařadíme úplně, jelikož máme další důležité hendikepy (hlas, tělesný vzrůst, adamovo jablíčko atd.) Samozřejmě, že do druhé skupiny jsou takto zahrnuty i crossdresseři a transvestité, jejichž potřeb si už opravdu vlivem tohohle uvažování nikdo ani nevšimne. A to je možná to nejsprostější.

Ačkoliv vidět věci takhle, znamená hledět hluboko do budoucnosti a být připraven na to, že k dosažení nějakého osvobozujícího cíle nebude stačit snad ani jeden dlouhý lidský život, mám zato, že je to sice velmi strastiplná, ale proveditelná a v konečném důsledku definitivní cesta ze dvou možných k vydobytí ztracené slávy transgender projevů a hlavně - naší bývalé hrdosti na to, co jsme.

Na závěr bych dodala jedno – začala jsem tím, že má občanka mluví řečí, jakou já vůbec nepoužívám a nechci používat. Strčím-li ji však někomu cizímu do ruky, podle osudné kolonky “muž” mě okamžitě šoupne mezi ně a ač se snažím jak chci, vzezření spanilé královny mně bude v tu chvíli houby platné. Vím, že to je jen drobný flíček, ale vedle něj stojí řada dlouho nepraných obrovských fleků. Na vině je samozřejmě zkreslené myšlení; a tvrdím a stále budu tvrdit, že většinový dvoupohlavní kastovní systém tu určuje prioritu a před několika lety přijatý zákon o nepostižitelnosti občana za jeho rasové nebo pohlavní vyjádření se vztahuje jen na tu situaci, rozhodnete-li se totálně vystoupit z jedné koleje a vstoupit do druhé. V prostoru mezi nimi vás ochraňuj leda tak pánbůh.

Sama jsem tedy zatím udělala jedno soukromé provizorní opatření. Místo nenáviděné kolonky se teď na případného zvědavce usmívá jedno malé, hezké, samolepicí červené srdíčko. Bohužel jsem zatím neměla příležitost se o oprávněnosti tohoto kroku pohádat s nějakým “představitelem zákona v uniformě”, ale “navrhuji lepit na ta místa srdíčka všem, kdož nesouhlasí s údajem, na ondech místech uvedeným.” Bylo by to rozhodně méně hloupé než dosavadní ponižující pohlavně policejní péče.

Shlédnuto: 5343x    |    Komentáře: 1    |    Tipů: 1    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License