inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
17.10.2018 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Pohlavní štvanci z druhé strany


Před čtrnácti dny jsem dostala pozvánku na křest knížky Pohlavní štvanci od Leslie Feinberga, vydanou u nás nakladatelstvím GplusG. O co v ní běží, Vám napoví místo, kde se tato spíše komorní oslava konala. Byla jsem nasměrována do PIANO baru v Milešovské ulici v Praze 2. Vzala jsem sebou, jak už bývá dobrým zvykem svou kamarádku, dceru Míšu naštěstí nechala doma. Zas by měla o čem mluvit! Pár schodů nás zavedlo do suterénních prostor. Příjemné prostředí s dominantním biliárem a sezením na dřevěných lavicích u dřevěných stolů, kterým slouží za nohy oblíbené spodky starých singrovek. Stěny jsou zaplněny fotkami, pohlednicemi a nejrůznějšími předměty z dob našich prababiček. Kde jste se ocitli, Vám řekne světelná reklama nad barem, hlásající, že jsou zde v prodeji vstupenky na Gay Boy 2000. Jestli jste jí nevěnovali pozornost, rychle dostavivší se obsluha Vás, přes svou nenápadnost, nenechá na pochybách. Kamarádce se líbil barman: "Takovej milej a příjemnej kluk, škoda." Vítaná změna partnera tu neměla živnou půdu.

Přiznávám, že do baru pro transsexuály jsem se ještě nedostala, i když snad se všemi formami transsexuality jsem se běžně setkala, kamarádka na tom nebyla se zkušenostmi líp a tak jsme se trochu víc rozhlížely. Publikum, které se tu na křestu sešlo, bylo velmi různorodé (Od heterosexuálních párů, přes transvestity oblečené v ženských šatech a namalované, až po dvouletou holčičku, která jsem přišla s maminkou, jejíž zaměření si netroufám odhadnout.), ale jednotné v tom, že přišlo popřát knížce šťastnou cestu ke čtenáři.

Úvodní slovo měl producent Joachim Dvořák, po něm promluvil Fedor Gál, spolumajitel nakladatelství GplusG, známý slovenský politik, sociolog a spisovatel. O své práci na překladu promluvila Tereza Spencerová, hovořila také o tom, jak jí knížka pomohla vyznat se sama v sobě, protože se dosud potýkala, stejně jako autor knihy, se svou identitou, dnes může říct jen tolik, že translidé jsou stejní jako ostatní, najdou se mezi nimi dobří, špatní, chytří i hloupí. Kulturním doprovodem byla "Genderová kompozice pro dvě piana a dvě pohlaví" v podání Anny Vaniček a Mirky (úředně Mirka) Vodrážkové.



Kdo jsou pohlavní štvanci

Knížka svým obsahem u nás ojedinělá, by měla sloužit jako vodítko k pochopení různých lidských individualit i společenství. Klade si prvotně za cíl klidný a spokojený život všech lidí, bez rozdílu pohlaví, rasy, vyznání, vzdělání či společenské třídy. Věc je to rozhodně záslužná, leč způsob jakým je podána, je místy rozporuplný a diskutabilní. Tlak, který tu na čtenáře z řad "normálních" (takto nás označuje autor knihy), tedy heterosexuálních, působí, může někdy vést až k nepochopení nebo nepřijetí výkladu.

Knihu napsal americký novinář a politický aktivista, šéfredaktor týdeníku Workers World, nositel cen American Library Association Gay&Lesbian Book Award a Lambda Library Award.

Při psaní vycházel ze svých vlastních zkušeností maskulinní židovky z velmi chudé rodiny. Prvním paradoxem je, že ač pohrdá americkým způsobem myšlení, je jeho kniha naprosto americká. Způsob podání informací má místy až reklamní styl, podpořený asertivním podáním, doplněný citově zabarvenými výkřiky typu: "Až mě přeběhl mráz po zádech!" Amerika si nejspíš toho žádá, jinak by obsah propadl. Evropský a myslím, že český čtenář zvlášť, je vnímavější, protože má stále zakořeněno číst mezi řádky, nepotřebuje takové "vtloukání" informací do hlavy. Asi by mu víc vyhovovalo, kdyby kniha zůstala u popisu způsobu utlačování a nesvobody a u svědectví o duševním strádání, obsahovala více historických informací, podaných dokumentaristickou formou bez citových výlevů a glorifikace, náš čtenář by si to přebral a byl by podle mého myšlenkám transhnutí přístupnější.

Mluvím o "normálním" čtenáři, jaký názor na knihu zastávají členové tohoto hnutí musí vyjádřit sami. Samozřejmě čtenář, samostatně uvažující. Ne ten, který si musí počkat na reklamu, aby věděl, že si k snídani na svou Šumavu, ještě stále může mazat Ramu a nádobí že umyje novým Purem, takovému čtenáři bude styl knihy vyhovovat, bude přesně vědět, co se od něj žádá.

Autor v knize říká, že prostudoval tisíce knih, článků, starých textů, které pojednávaly o transsexuálech, lesbičkách, a dalších, není proč mu nevěřit. Je proto škoda, že je faktografie rozmělněna v textu, a důraz je kladen na její opakování, které má zajistit zapamatování hlavních myšlenek. Opakování je matkou moudrosti, ale nejsme ve škole. Druhá věc je, že autor je snílek, především v sociálních otázkách. Problémy kapitalismu vykresluje ve svých studiích velmi dobře, ale tam, kde vidí řešení těchto problémů vznikem beztřídní společnosti, je skutečně vedle. Tak a teď si knížku probereme popořadě:


Obsah

Obsahově se skládá ze tří částí: zpovědi autora a dalších transsexuálů uvedených v portrétní galerii, z historie a současného boje za jejich práva. Obsahuje slovníček, který se snaží vyložit pojmy, pro které nejsou v češtině žádné ekvivalenty. Poslední kapitolu připsala překladatelka a hovoří v ní o životě a problémech translidí u nás. Zasloužila by si širší prostor, pro svou aktuálnost v době, kdy se jedná o zákonech ohledně registrovaného partnerství transsexuálů a homosexuálů, něčeho, o co tito lidé stále marně žádají, třebaže je zakotven v Mezinárodním zákonu o právech pohlaví. Nemají snad právo na dědictví po partnerovi, se kterým žili ve společné domácnosti často mnoho let? Nemají právo být u pacienta v nemocnici, co by nejbližší členové rodiny? Musí se zříct rodičovství, chtějí-li změnit pohlaví, když si po změně mohou požádat o adopci? Nejsme náhodou v Absurdistánu?

Autor se narodil v roce 1949 jako dcera židovských rodičů, dětství prožil v Buffalu, v domkářské kolonii patřící továrně, kde většina obyvatel pracovala. Zpočátku si zažil ústrky ohledně své rasy a neustálý rasismus děsil i jeho rodiče. Když se začaly množit dotazy typu "Je to kluk nebo holka?" jejich strach, že na sebe upozorní se stupňoval. O tomto období píše: "Když jsem viděl postavy v seriálech, čím dál víc jsem se utvrzoval v tom, že s největší pravděpodobností nejsem nic jiného než Marťan!" Sugestivně je tu popsán zmatek dítěte, které neví, kdo je a co se s ním děje. Proč vypadá stále víc jako kluk, hlavně když si vezme kalhoty? Proč v holčičích šatech vypadá hrozně, když sestře to sluší v obojím? Proč se dívá po holkách?

Dotěrné dotazy, zmatek z vlastního těla a k tomu zákon, který platí v Buffalu dodnes: Ženy nesmí nosit kalhoty s poklopcem, dlouhé pánské kabáty, kravaty, ani tričko není vhodné. Nechce-li tam být někdo zatčen, musí být oblečen tak, že muž má na sobě nejméně tři prokazatelně mužské části oděvu a žena zase ženské. Platit to u nás, tak stačím sotva překročit práh a se mnou spousta ostatních, Praha by připomínala brzy Hirošimu - město bez života. S dospělostí přišel fakt, že čím více se snažil oblékat jako žena, tím víc lidí ho považovalo za muže převlečeného za ženu. Nakonec přestal skrývat své vyjádření. Najednou ho všichni považovali za muže, byli k němu přátelštější, neměl problém získat práci. To ho utvrdilo v tom, že jedná správně a dodalo mu odvahu hledat lidi podobného zaměření. Začal se intenzívně zajímat o historii a došel k překvapivým objevům o postavení translidí v nejrůznějších světových kulturách. Poznání, že tito lidé byli uctíváni, často plnili funkce šamanů, kněžek a podobně, mu dodalo odvahu i potřebné argumenty k boji za jejich svobodu a rovnoprávnost.

Stejně jako našel mnoho zmínek o kladném vztahu k translidem, našel také spousty nenávistných a odsuzujících textů. Asi nejstarší je z Páté knihy Mojžíše, tedy z Bible, nejdříve ho vyděsilo poznání, že za prvotní nenávistí stojí jeho židovští předci, brzy zjistil, že počátkem této nenávisti byl vzrůstající patriarchát, který se však rozvíjel po celém světě. Středověk pak přinesl největší hony na translidi, byli spojováni s čarodějnictvím, vražděni, upalováni, protože byli připomínkou pohanských dob, kdy byli akceptováni, kdy existovala řada svátků na počest intersexuálních bohů, to nemohla katolická církev překousnout, zvláště když chudší část obyvatelstva se oslav nechtěla vzdát, důvěřovala transsexuálům a stavěla se za tyto lidi i v bitvách - nejznámější je vojsko Johanky z Arcu. Vznikaly vzpoury proti daním, které vedli většinou muži převlečení do ženských šatů.


Další otázkou, kterou si autor klade, je právě převlékání do šatů druhého pohlaví, dělaly to ženy proto, že jako muži měli snadnější uplatnění, bylo v tom ještě něco jiného?

Diskutabilní bude pro většinu čtenářů teorie, že rozdělení lidí do dvou pohlaví je jen kulturní konstrukcí a je v rozporu s přírodou. Myslím si, že právě v přírodě vidíme jasné fyzické rozdělení na dvě pohlaví, na samce a samici, výjimku tvoří hermafroditi, kteří se sice vyskytují i u lidského druhu, ale to je zas o něčem jiném. Fyzicky jsme skutečně rozděleni na dvě pohlaví, která (jak je všeobecně známo) do sebe zapadají při pohlavním styku, který je základem další reprodukce. Duševní, pocitová stránka už je jistě složitější, nemusíte patřit ještě k transsexuálům, přesto můžete mít zálibu v koníčcích či práci, kde dominuje druhé pohlaví. Známe také hysterické chlapy (Říká se třeba, že vyvádí jak prvnička.) a známe rázné ženské, od kterých by facku nikdo držet nechtěl nebo se o nich říká, že mají koule, přesto je nikdy nenapadlo hlásit se k druhému "fyzickému" pohlaví. Pravdu má jistě Sky Retro, jeden z portrétovaných: "Věřím, že můj život dvounožce se podobá všem ostatním životům, tedy že existuje v jakémsi kruhu. Koncept podle něhož je na jednom konci čáry mužnost, na druhém ženskost, a my všichni jsme kdesi uprostřed, je pro mě příliš složitý. Podle mého jsou si muž a žena velmi blízko, na kruhu života hned vedle sebe. Pokud bychom se nebáli říct, že i když jsem muž, tak rád háčkuju, pokud bychom se nebáli zesměšnění a dali volnost svému já, určitě bychom zjistili, že jsme všichni tak trochu pohlavně variabilní."

Od toho se odvíjí další téma a tím je rozdělení translidí do různých skupin, rozhodně běžný názor, že je někdo gay nebo lesbička, případně transvestita, nepopisuje všechny tyto skupiny, existují gayové, lesbičky, ale také intersexuálové, transgendeři, female to male, male to female a další. Přiznávám, že o tolika nuancích pohlavní identity, jsem se dozvěděla až z této knihy a určitě to považuji za poučné pro všechny.

Další a velmi závažnou otázkou je v knize téma intersexuálů (hermafroditů), má být narozené dítě ihned operativně přetvořeno na holčičku nebo chlapečka či se mu má nechat možnost vybrat si pohlaví až dospěje?

V Americe se transhnutí spojilo s ženským hnutím za rovnoprávnost. Pro některé jejich požadavky však, podle mě, čas ještě neuzrál. Právo zvolit si pohlaví, by mělo být v demokratické společnosti samozřejmostí. Záludnější je požadavek na to, aby se nikdo nedozvěděl, zda jste či byla jste ženou a naopak. Policistovi, co Vás zastavil pro dopravní přestupek nebo vašemu zaměstnavateli je do toho houby, co ale s budoucím partnerem. Má právo se dozvědět o vaší minulosti nebo je to vaše věc? Tady už ten požadavek tak jednoznačně nevidím. Co se tají, se většinou neutají a představte si, že jdete s partnerem třeba navštívit vaše rodiče, skoro každý se v začátcích vztahu, díky enormnímu zájmu o toho druhého, snaží o něm dozvědět co nejvíc. Budoucí tchýně jistě s radostí přinese ukázat rodinné album a ouha, ten kudrnatý chlapeček na motorce je prý jeho nynější vyvolená! Partner bude určitě v šoku, jak s tou informací naloží až se uklidní, to se uvidí, přesto si myslím, že většina lidí by to nezkousla nebo v nich přinejlepším zůstane pocit, že mu ten druhý nedůvěřuje natolik, aby se svěřil. Takových požadavků je v knize víc, a myslím si, že zatím nemají šanci se uchytit.


Rozhodnete-li se knihu číst, dozvíte se v ní mnoho zajímavého, ale především ji berte jako výpověď autora o americkém nazírání na problémy z jedné i druhé strany, protože americký občan je vidí často tam, kde nás ani nenapadnou a obráceně, znáte přece jejich obvyklé soudní spory o tom, že cigaretový průmysl zabil dědečka, který padesát let kouřil jejich cigarety a teď chtějí milionové odškodné, že se Pamela Andersonová soudila s leteckou společností, která podávala v letadle horký čaj a její dítě se jím polilo. Někdy i tak vypadají požadavky amerického transhnutí. Nevím, kdo by se v Evropě zabýval a prorazil např. s bojem o sjednocení veřejných toalet, aby se již nedělily na dámské a pánské.

Tato kniha by se mohla stát jakousi "biblí" transsexuálů, protože jim ukazuje historické souvislosti, díky autentickým zpovědím se snáz budou orientovat ve svých pocitech a myšlenkách na správné zařazení do té či oné skupiny, dodá jim odvahu k požadování uzákonění jejich práv.

A nám ostatním jeden z klíčů k pochopení široké škály transsexuálních variant a k pochopení jejich práva na sebeurčení.

Berme věci tak jak jsou, chovejme se podle hesla "Žít a nechat žít." a nenechme zaznít ono heslo "Kdo nejde s námi, jde proti nám!" ani na jedné straně. Mluvím o dvou stranách záměrně, protože dvě strany tu zatím stále jsou a jen budoucnost ukáže, jestli se ujme teorie Ondřeje Neffa, že v jednadvacátém století nebudou dvě rozdílná pohlaví, protože zásahy do tělesné konstrukce budou na takové výši a tak běžné, že nakonec vznikne unifikovaná bytost jménem člověk, jejíž rozplozovací funkce bude oddělena od sexuálních aktivit a s nimi zmizí i idea ženského a mužského principu. Možné to je. Naši předkové si jen stěží mohli představit, že si ženy budou dnes poměrně běžně nechávat upravovat těla, takže by je vlastní matka nepoznala, nebylo pro ně téměř myslitelné, aby se žena oblékala do oděvů pánského střihu, aby se při tanci lidé tiskli k sobě atd. atd. To všechno je pro civilizovaný svět samozřejmostí, ale pro africkou či asijskou ženu je to zatím jen nesplnitelný sen. Kde končí sny a nastává realita ukáže čas.

Ještě trochu technických informací: Knihu vydalo nakladatelství GplusG, které se zabývá především dokumentaristickou literaturou a projekty vedoucími k bližšímu seznámení veřejnosti s různými minoritami, ve spolupráci s Knižním klubem. Překlad Tereza Spencerová. Obálka a grafická úprava Juraj Horváth. Produkce Joachim Dvořák. Kniha je doplněna čtyřmi desítkami černobílých fotografií a několika kresbami. Vychází v kartonovaném vydání. 10% z prodeje jde na občanské sdružení TransForum.

Shlédnuto: 5688x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 0    |   
Translidé 2003-2018 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License