inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
20.9.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Postoj církve k transsexualismu


Vzhledem k faktu, že neexistuje jednoznačný oficiální postoj katolické církve – a zřejmě ani ostatních církví – k otázkám spojeným se syndromem transsexualismu, nejsem ani já oprávněna postulovat jednoznačné závěry. Tento fakt je zřejmě zapříčiněn tím, že transsexualismus byl vydělen jako samostatná diagnostická kategorie z transvestitismu Harry Benjaminem teprve v roce 1951. Jedná se o úzkou problematiku, četnost této poruchy v populaci je nízká. Rovněž tak řešení tohoto problému psychologicko medicínskou cestou, které přináší díky hormonální a operační léčbě co největší připodobnění těla kýženému pohlaví, nemá dlouhou historii.

V katechismu se uvádí, že „muž i žena má uznat a přijmout vlastní pohlavní totožnost", není zde ovšem pochopitelně rozlišena pohlavní totožnost tělesná a psychická. Domnívám se, že transsexualismus se vyskytoval vždy a že část jedinců převlékajících se do šatů opačného pohlaví tak i v minulosti činila z důvodu psychického se ztotožnění s opačným pohlavím. V historii transvestitismu v souvislosti s náboženstvím nacházíme zmínky o mužských šamanech, kteří často vystupovali v ženském obleku a rituální změna pohlaví prostřednictvím výměny šatů zde sehrávala velkou roli. U severoamerických indiánů výměna oblečení sledovala doplnění mužské potence ženskou s cílem stát se bisexuální bytostí. U Čukčů docházelo ke kultovní přeměně v ženskou bytost z nařízení ducha Kaleta. V „ženu" proměněný šaman si vybírá „manžela" pro „manželství" ve kterém přebírá pohlavní úlohu ženy. V judaismu deuteronomium v 39. a 40. zákazu zapovídá také výměnu šatů mezi mužem a ženou.

Z pohledu církevního práva se mi za pomoci některých katolických kněží a studentů teologie rovněž nepodařilo zjistit jednoznačné postoje k této problematice včetně možnosti církevního sňatku po úřední změně pohlaví. Od kolegů sexuologů vím, že ve dvou případech došlo k církevnímu sňatku těchto jedinců po úřední změně pohlaví, tzn. že kněz v těchto případech akceptoval nejen psychickou pohlavní identitu těchto lidí, ale i výsledek medicínského řešení s následnou úřední změnou pohlaví. Zdá se, že postoje kněží ve vztahu k transsexualitě včetně partnerských vztahů a event. možnosti církevního sňatku jsou tolerantnější a více akceptující než např. ve vztahu k homosexualitě. Nejspíše je jimi akceptována psychická sexuální identifikace transsexuálů a tedy i výsledná „tělesná změna pohlaví" příslušně této identifikaci. Pak jsou respektovány i jejich „heterosexuální" partnerské vztahy.

Nebyla jsem úspěšná ani v pátrání po literárních zdrojích k této problematice v rámci informačního centra lékařské, filosofické a teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Na internetu se podařilo objevit zajímavou výpověď presbyteriánského duchovního reverenda Erina Swensena z Atlanty ve státě Georgia, transsexuála typu „male to female". Tento kněz řadu let svoji poruchu tajil před svým okolím, snažil se v sobě svoji identitu potlačit a podstoupil dlouhodobou psychoterapii v rámci snahy přizpůsobit svou psychickou sexuální identifikaci tělesnému pohlaví, samozřejmě že neúspěšně. Nakonec ventiloval svůj problém duchovnímu poradnímu sboru v rámci své církve.

Tento sbor mu mimo jiné položil tuto zásadní otázku: „Jak zodpovíte otázku viny, že žijete životem, který je v rozporu a klamáním veřejnosti i písma svatého i zákonných zvyklostí? Že vaše chování je klamáním, přetvářkou a popřením vaší přirozenosti? Že vaše chování je hanbou církve a pohoršující většinu věřících?" Z jeho odpovědi vyjímám její podstatnou část: „Jak jsem zkoumal svůj stav ze všech eventualit, ve skutečnosti jsem nikdy nebyl mužem a vím, že ve skutečnosti nikdy nemohu být ani pravou ženou. Jsem transsexuál a vždy tím budu poznamenán, Chci doufat, že také círktev bude schopna přijmout vlastní transsexuální skutečnost a otevřít plněji boží lásku pro nás lidi, ať už jsme muži či ženy (nebo něco mezi tím) zejména proto, že všichni jsme dětmi božími." Sbor nakonec hlasováním rozhodl o prodloužení ordinariátu presbyteriánského duchovního.

V rámci pracovního semináře o transsexualismu jsem se dozvěděla od jednoho z pražských kolegů, že jeden z jeho pacientů, transsexuál „female to male" po léčbě a úřední změně pohlaví byl se souhlasem biskupa při znalosti dané problematiky vysvěcen za kněze. Tedy i zde byla církví respektována a akceptována psychická pohlavní identita a „mužské pohlaví" coby výsledek hormonální a operační „léčby" a následné úřední změny pohlaví u daného jedince.

Dále bych chtěla uvést své konkrétní zkušenosti s konkrétními kněžími ve vztahu ke konkrétním transsexuálům, pacientům naší sexuologické ambulance. První kazuistika se týká 38letého transsexuála „female to male" žijícího ve větším městě, který byl ve svém adolescentním věku a věku rané dospělosti považován svou rodinou, knězem a komunitou mladých věřících za lesbickou ženu a byl nabádán k tomu, aby „žil v souladu se svou přirozeností" a v rámci „heterosexuální adaptace" byl posléze až dotlačen k církevnímu sňatku s mužem. Tento vztah byl na základě oboustranné domluvy a souhlasu obou zúčastněných pouze formální.

Záhy po sňatku došlo zřejmě k rozvoji disociativní poruchy hybnosti coby úniku z této situace, jak se z dnešního pohledu jeví, neboť tento pacient, paraplegik, vozíčkář, ani z pohledu neurologů nejeví typické známky této poruchy. Nedošlo u něj ani po letech k atrofii svalstva DKK a poslední měsíce začíná volně ovládat některé svalové skupiny jedné postižené končetiny. Žije již několik let ve spokojeném partnerském vztahu s heterosexuálně orientovanou ženou a vychovávají společně syna z prvního manželství partnerky. Tento člověk je v současné době akceptován ve své identitě svým knězem a tento zjišťuje poslední měsíce možnosti zneplatnění církevního sňatku ze zdravotní indikace a event. možnost nového církevního sňatku z pohledu církevního práva.

Další kazuistika se týká t.č. 32letého transsexuála typu „male to female", již po úřední změně pohlaví, žijícího v malém městě. Tento člověk již jako „žena" pobýval nějakou dobu v ženském klášteře jako novicka, osazenstvo kláštera bylo informováno o pravém stavu věcí a akceptovalo pohlavní identitu tohoto člověka. Po uvědomění si skutečnosti, že není schopna žít v celibátu, žije tato žena nyní v daném městě, akceptována svým knězem ve své identitě, tento však neakceptuje „nepřirozený zásah" do organismu naší pacientky hormonální a operační léčbou.

Komunitou mladých věřících je přijímán tento člověk i po úřední změně pohlaví rozporuplně. Někteří odmítají přijímat jeho nynější identitu, oslovují ho i nadále přes jednoznačně ženský vzhled v mužském rodě a jeho původním jménem, protože „Bůh ho stvořil jako muže". Rovněž tak nyní tato část komunity neakceptuje partnerský vztah tohoto člověka s heterosexuálně orientovaným mužem a považuje tento za homosexuální.

Třetí pacient, t.č. 36letý transsexuál „female to male", rovněž již po úřední změně pohlaví, byl a je po celou dobu daného procesu akceptován a podporován svým knězem v rámci malého města po seznámení se s danou problematikou. Tento kněz mně několikrát navštívil společně s naším pacientem a zajímal se o otázky související se sy transsexualismu, rovněž tak i o nejvhodnější způsoby psychoterapeutické pomoci a vedení. Tento pacient má velké problémy se svou sebeakceptací a řadu let je u něj přítomna psychosomatická symptomatika v oblasti GIT, sklon k depresivním rozladám se suicidálními úvahami a porucha sebehodnocení. Přístup kněze zde sehrál pozitivní úlohu.

Poslední kazuistika se dotýká 26leté identifikující se s mužským pohlavím, u které prozatím z medicínského aspektu nebyl dokončen diferenciálně diagnostický proces a tím pádem nebyla prozatím započata ani příslušná léčba. Nicméně už v této fázi je jednoznačně přijímána knězem i komunitou věřících jako muž a podporována jimi v usilování o „změnu pohlaví".

Výše uvedená fakta mne na závěr vedou k úvaze o tom, že celospolečensky probíhající proces postupného odtabuizování otázek spojených s lidskou sexualitou přinášející s sebou větší informovanost a více tolerantní a akceptující postoje vede i k postupné transformaci postojů k lidské sexualitě uvnitř církve samotné. To podle mého názoru povede časem k odbourání některých církevních dogmat týkajících se úlohy lidské sexuality z pohledu víry. Rozhovory s některým studenty teologie v rámci mého pátrání mne v tomto přesvědčení jen posílily.

Shlédnuto: 3238x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 1    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License