Impérium vrací úder: posttranssexuální manifest

Recenze eseje Sandy Stone

V tomto brilantním textu se americká transsexuální a lesbická aktivistka Sandy Stone vrací k kontroverznímu textu Janice Raymond „Transsexuální impérium" z roku 1979. Raymond v této knize vyjádřila odpor a nepřátelství, které pociťovala značná část tehdejších feministických teoretiček vůči transsexuálním lidem.
      Ačkoliv kniha Raymond obsahovala i osobní útoky na Sandy Stone, která byla v té době velmi aktivní v lesbickém hnutí, přesto se v jejím příspěvku v žádném případě nejedná o pouhé vyřizování osobních účtů.

S. Stone

Její esej je hlavně kritickým pohledem hledajícím příčiny této kontroverze, a to nejen u Janice Raymond či jiných radikálních feministek, ale také v procesu utváření transhnutí. Kořeny tohoto sporu jsou velmi hluboké a sahají až do dob prvních organizací bojujících za gay a lesbická práva. Ty se ve snaze působit dostatečně důvěryhodně mnohdy zcela distancovaly nejen od translidí, ale například i od butch leseb, přičemž tato situace se příliš nezměnila ani v sedmdesátých letech a to přes to, že se translidé aktivně účastnili nepokojů ve Stonewallu a dalších bojů za práva sexuálních minorit.

V sedmdesátých letech se naopak objevila nová vlna kritiky vůči translidem vycházející z jednoduché úvahy, že translidé jsou ve skutečnosti homosexuální muži a ženy, kteří se ze strachu ze společenského odsouzení rozhodli pro změnu pohlaví, která má sladit jejich erotické touhy se společenskými normami. Tato teorie ovšem pokulhávala na obě nohy, neboť pomíjela nejen mnohem větší míru diskriminace, které byli translidé ve společnosti vystaveni, ale i fakt, že jejich sexuální orientace může být velmi různá.

J. Raymond

Janice Raymond se proto rozhodla tuto kritiku prohloubit z pohledu radikálního feminismu a ukazovat transženy jako agenty většinové společnosti, kteří mají rozložit ženskou jednotu. Jestliže byly MtF (a translidé obecně) obvykle pronásledovány jako narušitelé statutu quo, nyní se je Raymond pokusila odkrýt jako agenty genderové konformity. Měli totiž tu drzost popírat svou existencí paradigma o genderu jako čistě společensky vnuceném omezení. Ačkoli se práce Janice Raymond snažila v duchu konstrukcionismu nalézt vysvětlení spojení mezi „zdánlivou" genderovou nonkonformitou transsexuálních žen a jejich skutečnou úlohou jako agentů falocentrického říše zla, přesto se jí tento úkol příliš nezdařil.

V konkrétních případech se spokojila s předkládáním směsice předsudků a silně emocionálně podbarvených útoků. Jeden ze základních bodů její kritiky, jímž je tvrzení, že MtF nejsou opravdové ženy a pouze „kradou" ženskou energii, nevyznívá příliš přesvědčivě, když se Raymond nemůže rozhodnout, jsou-li opravdové ženy určeny chromozomálně nebo ženskou zkušeností. Tyto a podobné nedostatky v argumentaci příliš nezachránily ani výkřiky o tom, že MtF svou existencí znásilňují ženská těla, když je přivlastňují pro svou (rozuměj mužskou a nepřátelskou) potřebu. Přesto se kniha stala u části lidí věnujících se otázkám genderu dosti populární a v roce 1994 se dokonce dočkala nového vydání, které však uvítaly mnohem skeptičtější recenze, než tomu bylo o patnáct let předtím.

Sandy Stone se však zamýšlí především nad tím, do jaké míry zavdaly transženy samy příčinu k tomuto nepřátelství. Při tomto zkoumání analyzuje například některé texty prvních veřejně známých MtF, jako byly Lilly Elbe, Christine Jorgensen, Jan Morris či Hedy Jo Star. V těchto textech stejně jako ve zkušenostech dalších transsexuálních žen nachází silnou tendenci ke stylizaci, která je obranou proti drtivému tlaku společnosti i lékařských autorit. Ve svém posttranssexuálním manifestu, proto vyhlašuje jako cíl pro translidi, aby se neomezovali pouze na obtížné dosažení změny pohlaví, ale aby se snažili také být sami sebou a nenechali si své příběhy nikým vzít. V této souvislosti mi bohužel nezbývá než se pozastavit nad pro mě nepochopitelným opomíjením života FtM translidí, kterého se Stone ve svém textu dopouští. Nezbývá mi než doufat, že se nejedná o záměrnou ignoranci či dokonce nepřátelství vůči těmto lidem, jejichž osudy bývají někdy mezi lesbickými teoretičkami shrnovány pod slovo zrada.

Tato výzva jistě stojí za zamyšlení, jakkoliv se cíle Sandy Stone mohou velké části ne- li většině translidí zdát jako příliš náročné. Jistě, být sám/sama sebou je krásný cíl, ale tváří v tvář diskriminaci a nepřátelství může být smrtelně nebezpečný, a proto se nelze divit nikomu, kdo se spokojí s již tak dosti tvrdými úkoly, které před něj staví vlastní cesta proměny. Po letech úsilí jen málokdo nezatouží po klidném, bezproblémovém životě. Nejsem si však jistá, do jaké míry skrývání vlastní minulosti a identity může takový klid poskytnout.

Esej "Impérium vrací úder: posttranssexuální manifest" publikována v Body Guards: the cultural politics of gender ambiguity, Edited by Julia Epstein and Kristina Straub, Routledge, New York and London, 1991

Recenze knihy Body Guards
Šlechtic nebo šlechtična? (další recenzovaná kapitola)