Povzbuzení outsiderům

Excentrických a podivných lidí je dnes plná televize a jiná zábavní média, tedy vlastně všechna. Je to velké poškozování lidí skutečně, hluboce a podnětně excentrických a divných, protože je pak v tom zvěřinci kreatur, které jsou při bližším ohledání banální a nudné, můžeme přehlédnout.

V tomto smyslu užitečně zasáhla porota letošního ročníku britské hudební ceny Mercury National.

Umělecká klání o ceny se mají brát právě tak nevážně jako vážně.

Mercury si za jedenáct let existence vybudovala slušnou prestiž a opakovaně ukázala na ty, jejichž tvrdohlavá verze pop-music se nejdřív zdála podivná, zanedlouho však už progresivní.

Byli mezi nimi třeba skupina Primal Scream, duo pro nový, technologický šanson Portishead, syrová písničkářka Polly Jean Harvey anebo Dizzee Rascal, první hvězda britské odpovědi na americkou hiphopovou vlnu.

Už pár let ovšem nezavládlo při vyhlašování ceny takové překvapení jako letos. Sázkaři dávali největší šanci mezi nominovanými skupině Kaiser Chiefs, hádalo se i na londýnskou Srílančanku jménem M. I. A. nebo hitmakery Coldplay.

Nakonec porota přiřkla prestižní cenu (včetně šeku na dvacet tisíc liber) newyorské skupině s britským protagnostou Antony and The Johnsons.

Je to krajní volba. Dvoumetrový zpěvák Antony Hegarty, který svou jemností připomíná mnišskou či andělskou nadpozemskost, totiž všechnu svou tvorbu přimyká k transsexualitě.

Skupina je plná androgenních bytostí, které za života vystřídaly život jako muž jako žena.

Sám Antony vystupoval dřív holohlavý, podobný mnichu nebo středověkému mučedníkovi, dnes má dlouhé havraní vlasy.

V podivném těle se ale skrývá půvabný, zřetelně harmonický hlas se soulovými odstíny, občas stoupající až do kontratenorských výšek kastrátů a chlapců na barokním kůru.

Pokud excesy se sexuálním podtextem mají přivolávat pozornost, Antony je opak kontroverznosti.

Zpívá o touze uniknout z pasti nešťastně přiděleného těla tak, že jeho zápas můžeme přijmout za svůj i my, kteří se možná pereme s něčím úplně jiným, než je příslušnost k genderu.

Antony, kterého si tak oblíbil jeho přítel a spolupracovník Lou Reed, ukazuje cosi vzácného: totiž že když se kontroverzního tématu chopí někdo zralý a s nepochybným talentem, pak my v publiku třeba ani nezaznamenáme nic kontroverzního a skandálního.

I jako vítěz promluvil Antony nezvykle: „To se asi spletli," řekl na adresu poroty, kde sedí vážení britští publicisté. „Prohlásit nás za vítěze je šílenství."

Média to vidí jinak: jako zásadní povzbuzení outsiderům. Mají-li příslušníci všech možných menšin často chuť popřít svou osobitost a radši se asimilovat, přeřadit k většině, letošní vítěz Mercury by jim mohl dodat odvahy.

Je třeba sestoupit ještě hlouběji ke své odlišnosti, najít v ní melodii a rozeznít se.