inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
22.8.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Příběh

Popsat můj životní příběh mi dlouho připadalo jako téměř neproveditelný úkol, a proto jsem dlouho odolávala prosbám o jeho sepsání pro tuto rubriku. Přesto se mi nakonec podařilo sebrat odvahu a pokusím se jej zde stručně povyprávět. Doufám, že laskaví čtenáři mi prominou, pokud bude moje povídání v některých bodech poněkud zamlžené. Nejsem bohužel nebo naštěstí člověk, který by měl velké potěšení z cizích pohledů do svého života.

Moje dětství není zrovna období, na které bych ráda vzpomínala. Neměla jsem sice ještě představu, co mi přinese zbytek života, ale od začátku se mi zdálo, že na tomto světě není všechno v pořádku. Škola mě příliš nebavila a se spolužáky jsem vycházela všelijak, většinou však špatně. Pamatuji si, že jsem řadu let doufala, že až dospěji, přijdu na to, co je na světě špatně a změním to. V dospívání to ale šlo se mnou čím dál víc z kopce. Svět pohlaví a sexuálních vztahů mi připadal stále více nepochopitelný. Několik let jsem o sobě tvrdila, že jsem bisexuální, ale neměla jsem za tu dobu žádný vztah, neboť moje tělo se zdálo jakési nevhodné pro navazování takových vztahů. V té době jsem taky začala mít nesnesitelné deprese, na které nepomáhal ani chlast ani pozitivní myšlení.

Hodně jsem v té době uvažovala o sebevraždě. Ani dnes, kdy se cítím o mnoho lépe, bych si netroufla odsoudit nikoho, kdo ze zoufalství ukončí život vlastní rukou. Od té doby také chápu, že sebevražda může být pro okolí naprostou hádankou a že ani nejbližší lidé nemusí tušit, co se děje v duši člověka, který účtuje se životem. V mém případě mi myšlenky na sebevraždu nakonec posloužily jako dobrý startovní bod směrem k životu. Dospěla jsem k názoru, že život si můžu vzít i později, ale že by byla hrozná škoda alespoň nezkusit v něm najít svoje místo.

Ve své sexuální identitě jsem ale měla nadále šílený zmatek a i když mi bylo jasné, že být ženou je to, co je pro mě nejdůležitější, přesto jsem doufala, že je to jenom blud, který s věkem zmizí anebo se utlumí jeho naléhavost. Kolem dvacítky jsem se rozhodla, že už to tak nejde dál a pokusila jsem se alespoň trochu integrovat mezi lidi, v daném případě mezi gaye. Tato několikaletá epizoda byla sice zajímavá, ale zjistila jsem, že sex s muži je sice zajímavý, ale co s tím, když se já sama necítím jako muž. Můj dlouhodobý přítel se sice snažil moje trans tendence tolerovat, ale bylo zjevné, že příliš nechápal, co se mnou je. Náš vztah nakonec skončil rozchodem, on jím byl zasažen - obávám se - více než já. V té době už jsem chodila k jedné sexuoložce a snažila jsem se ujasnit si, co vlastně můžu ve své situaci dělat a na co z toho mám dost odvahy.

Moje zkušenosti se sexuology, psychiatry a psychology jsou dosti nejednoznačné. Na straně jedné jsem potkala lidi, kteří se mi snažili pomoci, i když sami v tomto pro ně složitém tématu tápali. Na straně druhé jsem potkala i takové, pro které jsem byla pouze zajímavý případ, který byl pro ně další možností dokazovat si svou nadřazenost a moc. V každém případě myslím, že by bylo chybou zcela odmítat pomoc odborníků, ale řešit svůj život si člověk musí sám a někdo jiný mu to může pouze ulehčit nebo ztížit. Já jsem se takhle rozmýšlela zhruba dva roky. Chodila jsem po světě a zoufala si z toho, že mě všichni přátelé opustí a já se stanu největším a nejosamělejším úchylem (úchylkou :-) na celém světě. Moje tělo se mi ale hnusilo čím dál víc. Občas se mi na něj dařilo na chvíli zapomenout, ale za okamžik se opět přihlásilo a táhlo mě se sebou někam do temnoty.

Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu do změny, ať mě to bude stát cokoliv, i když jsem se bála, že cena bude možná vyšší než dokážu unést. Nejdříve jsem se svěřila svým přátelům, kteří mě ve velké většině příjemně překvapili svou snahou mi porozumět a pomoci. Některým (zejména chlapům) to ovšem trvalo poněkud déle a našli se i takoví, kteří se s mou tělesnou a sociální proměnou nesmířili dodnes. Těm posledním jsem se už ale poděkovala a nechala je žít s jejich předsudky ale bez mého přátelství.

Největší problém mě ovšem teprve čekal doma. Moji rodiče jsou již postarší a říkala jsem si, že tohle asi pochopí jen těžko. Odhodlat se ke coming outu doma byla pro mě asi největší hrůza. Nejdříve jsem se svěřila matce, která byla trochu zaskočená, i když prý už dlouho vnímala, že něco se mnou není úplně v pořádku. Domnívala se však, že nejspíš budu gay anebo prostě tichá voda, která se špatně seznamuje. S mou novinkou se vyrovnávala několik měsíců, ale musím říci, že se s ní vyrovnala velmi dobře a snad i beze zbytku. O něco později jsem s novinkami ve svém životě seznámila i svého otce. Byl v té době docela dost nemocný a já se bála, že by mu tyhle zprávy nemusely udělat právě dobře. Kupodivu bral všechno v pohodě, až jsem si chvílemi nebyla jistá, jestli vůbec chápe, co se děje. Konce mojí tělesné proměny se už nedočkal, ale až do poslední chvíle svého života se tvářil, že mi drží palce, ať mi vyjde, co si přeji. Jsem moc ráda, že jsem si s ním stačila promluvit, dokud byl ještě naživu, i když ještě teď se otřesu při představě, jak by mi bylo, kdyby ho chudáka ze mne ranila mrtvice nebo by mě proklel na smrtelné posteli.

Pak už šlo všechno ráz na ráz. Úspěšně jsem absolvovala dvě komise u naprosto nechutné Dr. Hajnové v Brně. Po první jsem dostala hormony a musím říct, že mi od začátku skvěle sedly fyzicky i psychicky. Až do té doby jsem měla pořád v hloubi duše nějaké pochybnosti o tom, jestli jdu opravdu správným směrem. Po pár týdnech na hormonech mi bylo jasné, že ano a toužila jsem pokračovat co nejdříve operací. I tu mi kupodivu Dr. Hajnová celkem bez průtahů schválila. Pokud jste z Moravy a uvažuje zda jít či nejít do Brna, pak vězte, že přežít se to dá, ale pokud se můžete Dr. Hajnové vyhnout, potom je lepší to udělat.

Na operaci jsem šla rovněž do Brna (což není u brněnské komise podmínka) a musím říct, že mi pobyt v nemocnici dal pěkně zabrat. Lidi na oddělení popáleninové a rekonstrukční chirurgie byli sice docela milí, ale takovou bolest jsem ještě nezažila a doufám, že už ani nezažiji. Zásobování prášky proti bolesti nebylo tak plynulé, jak by mělo být a proto všem doporučuji vzít si s sebou vlastní zásobičku. Užívejte ji ale se zdravým rozumem – otrava léky nebo závislost také nejsou nic příjemného. V nemocnici jsem ležela dva týdny a ještě dost dlouho potom jsem měla všelijaké problémy s hojením. Za rok jsem šla tamtéž ještě na jednu operaci, která leccos - avšak ne všechno - vylepšila. S výsledky práce mých operatérů jsem spokojená tak na padesát procent – mohlo to být lepší i horší.

Momentálně jsem tři roky po operaci a musím říct, že se cítím lépe než kdy předtím. V relativně pozdním věku jsem ještě stihla vystudovat vysokou školu, čímž jsem se mimo jiné vyhnula problémům v zaměstnání, avšak nikoliv problémům s nedostatkem peněz, neboť brigády nejsou zrovna moc spolehlivý zdroj příjmů, zvlášť když člověk vypadá trochu nestandardně. Momentálně práci teprve hledám a jsem moc zvědavá, jak moc se setkám nebo nesetkám s diskriminací a pomluvami.

Co mě po operaci nejvíce překvapilo, byl vývoj mého citového života. Donedávna jsem si myslela, že jsem čistě heterosexuálka, i když jsem měla v pubertě nějaké úlety i ve směru k holkám. Před časem jsem ale prožila docela dlouhý a hlavně hrozně intenzivní vztah s jednou slečnou, která si do té doby taky myslela, že je čistá heterosexuálka. Od té doby jsme se sice už rozešly, ale trocha zmatku ve mně zůstala. Někdy si říkám, že je to fakt psycho být transka a bisexuálka k tomu. Na druhé straně sex pro mě nebyl nikdy to hlavní a tak si říkám, že jsem prostě člověk, který hledá blízkého člověka bez ohledu na pohlaví a na tom není myslím nic špatného. Tím můj příběh zatím končí. Doufám, že to nejhorší už mám za sebou a dál to bude čím dál lepší a pokud ne, i tak to stálo za to.

Shlédnuto: 8517x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 8    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License