Příběhy z mého salónu: Transvestita

Transsexualita má odlišit transvestity (transvestire - převlékat se) od lidí, kteří si nejen oblékají šaty a spodní prádlo druhého pohlaví, ale chtějí v něm žít a myslet jako příslušníci opačného pohlaví. Transsexuál má psychosexualitu druhého pohlaví, jeho pohlavní identita se rozchází z jeho somatickou pohlavní příslušností. Transvestismus není identický ani s transsexualitou, ani s homosexualitou.

To uvádím pro stručné vysvětlení těchto dvou pojmů. Transvestité mají mnoho představ spojených s masochistickými sexuálními fantaziemi. Snad proto, že mají pocit, že jako ženy musejí být vždy v submisivní pozici.

Jindra je transvestita. Protože náš kontakt není založen na žádném z mých typických scénářů ve studiu, ale na pouhém povídání, rozhodla jsem se o něm napsat víc.


Lenka: Jindro, zajímalo by mě, jak často a v jakém rozsahu se u tebe projevuje přání být ženou?
Jindra: Nikdy jsem nepřemýšlel o nějaké operaci, nebo tak něco. Myslím, že dokážu fungovat i jako normální muž, ale je pravda, že čas od času, řekněme dvakrát do měsíce mám potřebu být aspoň na chvíli ženou.


Lenka: Jak se tato potřeba u tebe projevuje? Myslím například ve tvém vztahu s okolím?
Jindra: Snažím se pochopitelně nedat nic najevo. Jsem ale podrážděný a snad i málomluvný. Nedokážu se soustředit na práci, jak bych měl. Myslím, že moje chování je odlišné. Je to, jako bys byla závislá na drogách a neměla je. Samozřejmě že to je dost neadekvátní přirovnání, ale ve své podstatě to tak funguje.


Lenka: Něco jako abstinenční syndrom?
Jindra: Trochu mi to připomíná. Ale spíše jako u narkomana v počátečním stadiu závislosti. Neplazím se po zemi v křečích, ale jsem podrážděný, někdy nemohu spát, potím se.


Lenka: Pak nastupuje moje terapie?
Jindra: Ano. Je to určitá forma terapie. Netoužím po žádné erotické službě, chci mít jen pocit, že jsem žena, která jde k přítelkyni povídat si o ženských věcech. Bavit se o nové kosmetice, o účesech, o módě. Minule jsme si povídali o tom, že se chystáme na ples. Líbilo si mi, do jakých detailů jsi zacházela například při výběru toalety a ladění s make upem. Byl jsem rád, že ti mohu být nápomocen při tvých přípravách na ples. A taky to, že mě bereš jako opravdovou přítelkyni, která ti radí, co ti sluší, nebo co by sis neměla na sebe oblékat. Bylo mi skvěle.


Lenka: Nedávno jsem viděla film Ptačí klec. Myslím, že jsem pochopila o transvestismu mnohem víc, než jsem chápala dosud. Všem transvestitům film vřele doporučuju. Šlo tam o vztah dvou homosexuálů, z nichž jeden byl v roli ženy, převlékal se do dokonalých detailů a vystupoval v transvestie show jako hlavní hvězda. Fascinovalo mě na tom filmu, jak jejich vztah fungoval. Ten transvestita měl reakce jako ženská. Scény, které se tam mezi oběma partnery odehrávaly, byly opravdu jako hysterické scény žárlivé manželky, no prostě mě to vzalo. Jednou jsem dělala rozhovor do jakéhosi časopisu s majitelem klubu transvestitů. Pamatuju se, že jsem ho požádala, aby se pokusil srovnat své soužití ze ženou a s mužem. Kdysi byl ženat a měl dokonce dvě děti, ale potom si uvědomil, že ho víc přitahují muži a teď už deset let žije s mužem. On je v roli muže, jeho partner je v roli ženy a skutečně se chová do všech podrobností jako žena. Tehdy jsem mu řekla: Asi je to teď jednodušší, ne? Chlapi nedělají takové scény jako ženské, nejsou tak hysteričtí…
Jindra: Myslím, že ses tenkrát hodně spletla.


Lenka: Máš pravdu. Ten majitel klubu se jen usmál a řekl: „Paní redaktorko, transvestiti jsou daleko emotivnější, daleko žárlivější a daleko hysteričtější, než ženský.“ Tenkrát mě to překvapilo. Dnes, když se denně stýkám s lidmi takto zaměřenými, tomu začínám rozumět.
Jindra: Vždyť je to logické. Transvestité, pokud jsou zároveň homosexuály, a žijí tedy v homosexuálním partnerském vztahu, jsou na sobě mnohem závislejší, než ostatní. Protože je zde menší možnost najít k sobě partnera, jsou na sebe hodně fixováni a při sebemenším pocitu, že ten druhý ho zanedbává, dělají scény, jako by šlo o život. Myslím, že to chápu. Představ si, kdyby na světě existovalo jen pár mužů a tisíce žen a tys složitě konečně sehnala toho pravého. Jak by ses k němu potom chovala ? Kdyby se na tebe teď vykašlal tvůj přítel, co bys dělala? Brečela, dělala scény, ale jak dlouho? Týden, měsíc? A potom by sis našla někoho jiného. Ale co kdyby byl problém ho najít?


Lenka: Myslím ale, že u sadomasochistů je to podobné, ne?
Jindra: Jistě, u čistých sadomasochistů ano. Ti, kterým to stačí jako mně, párkrát do měsíce, ti si zajdou do speciálních bordelů.


Lenka: No, dovol!
Jindra: Nechtěl jsem tě urazit, ale kupují si přece erotickou službu. Je úplně jedno, jestli se při ní souloží, nebo ho nahá, jen v kozačkách, bičuješ.


Lenka: Myslím, že nemáš úplně pravdu, ale nebudu ti to vyvracet. Víš dobře, že mám jen stálé klienty, kteří mi sice platí, ale jsou u mně jak dlouho chtějí a je mezi námi vztah. Není to jen vztah zákazníka, který zaplatí, aby se odreagoval. Volají mi i mimo službu, radí se se mnou, když je jim zle a tak. Myslíš, že tohle by mohlo vzniknout v bordelu?
Jindra: Tak promiň. Ale takhle to děláš ty a snad madam Daniela, ale to jste výjimky.


Lenka: No, myslím, že jsme trochu odbočili.
Jindra: Ale vůbec ne. Nikdy bych nešel někam do sadomasochistického salonu, kde se nabízejí ještě další tři děvky na šoustání, aby si se mnou nějaká ta domina povídala. Zkrátka protože bych si opravdu připadal jako v bordelu. Asi víš o čem mluvím, když jsi utekla ze studia Hollywood a nemusíš se dívat na hodinky, kdy ti pasáci zabouchají na dveře, abych vypadl.


Lenka: To nechme být. Mě by spíš zajímalo, co se ti nejvíc líbí na tvé roli ženy.
Jindra: Všechno. Učíš mě gestikulovat jako žena, opravuješ mě, když si sednu jako muž, s roztaženýma nohama a ne jako dáma, kritizuješ mi mé neženské způsoby. Nejvíc se těším, až spolu půjdeme na večeři jako dvě přítelkyně a nikdo nepozná, že jsem muž. Vím, že to chce ještě měsíce učení, protože musím být jako žena dokonalá, ale už se nemohu dočkat. A kdybys s sebou vzala svého přítele a on mi například otevřel dveře, nebo mi svlékal kabát a zapaloval cigarety, myslím, že bych byl úplně na vrcholu blaha. To je můj největší sen. Ale musela bys mu předem říct, o co jde, aby mě náhodou nezačal obtěžovat.


Lenka: Fajn. Až budeš mít narozeniny. To je, myslím, za tři měsíce. Oslavíme je jako kamarádky v nějaké vinárně.
Jindra: Slibuješ mi to na papíře a co je psáno, to je dáno!


Lenka: Jistě. Nikdy neberu zpět svůj slib.