Dobrodružství Priscilly, královny pouště
Dva hrdinové tohoto snímku, Tick a Adam, řečený Felicia, jsou homosexuálové, živící se transvestitskými vystoupeními v nočních klubech. Tato docela populární zábava spočívá především v atraktivních ženských kostýmech, které oblečené na mužských tělech poskytují barevnou slupku pro z playbacku pouštěné hity nejrůznějších zpěvaček. V Sydney, kde Tick s Felicií své vystoupení provozují, však obyvatelstvo umění tohoto druhu - a že jde o umění, o tom není pochyb - už nedokáže docenit.
Oba přátelé se tedy rozhodují změnit vzduch a projet australskou poušť do hornického městečka Alice Springs. K tomu potřebují vhodný dopravní prostředek a partnera. Korábem pouště se stává ojetý autobus a jeho kormidla se chápe starší transsexuál Bernadette. Hory kostýmů jsou naloženy, s nimi další hory transvestitské kosmetiky, kterou Tick na vedlejší úvazek také prodává. Stačí už jen láhev sektu pro pokřtění autobusu na Priscillu, královnu pouště a může se jet.
Už v prvním městečku se však ukazuje, že všechno nepůjde tak lehce. Venkované nejsou zvyklí na odlišnost a Bernadette jako žena získá respekt u místní železné dámy teprve tím, že ji přepije v kořalce. Přesto se zdá, že naše přátele nemůže na jejich cestě pouští nic zaskočit - nápis "Táhněte, přenašeči AIDS", který se ráno objeví na autobuse, se dá přeci přemalovat růžovou barvou...
Stephan Elliot debutoval filmem Frauds, v němž hrál hlavní roli známý zpěvák Phil Collins. Už na něm si bylo možné všimnout toho, co v Priscille nelze přehlédnout - Elliotovy barvité vizuální fantazie a záliby v kostýmech, rekvizitách a neotřelých pohledech kamery. Jeho film je totiž zrovna taková hostina pro oči, jakou bývají kostýmy a představení transvestitů. Taneční vystoupení v poušti či pohled na růžový autobus, brázdící pustinu za zvuků hudby, s rozevlátým Felicií na střeše a barevným dýmem za výfukem, to všechno už samo o sobě zaručuje, že se při tomto filmu nikdo nemůže nudit.
Dobrodružství Priscilly však rozhodně není jenom provokující bizarní podívanou. Je to především film o lidech, o tom, že při všech odlišnostech máme všichni cosi společného - trápení, radost, touhu po lásce a přátelství i touhu po rodině. Tři hrdinové musejí na svých zastávkácvh často překonávat odpor a netoleranci lidí, kteří nedokážou snést nic, co se odlišuje od nich samých. Potkávají také ty, pro něž zevnějšek, pohlaví, barva pleti či sexuální orientace nejsou faktorem, rozhodujícím o kvalitách člověka.
Tak se nejkrásnějším vystoupením stává tanec před nezakomplexovanými australskými domorodci, tak se také na palubu autobusu naloďuje mechanik Bob, jemuž je pobyt s nezvyklými přáteli přijemnější než neutěšená domácnost a samota. Jak se sluší na road movie (film na cestě), jíž tento snímek bezpochybně je, finále nespočívá ani tak v úspěšném představení před nadšeným poubkikme na jiném místě Austrálie, jako v poznámí, k němuž musí "dojet" každý z hrdinů. Pro Ticka je cesta také putováním za synem, kterého si kdysi pořídil se sympatizující kamarádkou a teď musí překonat strach z jeho reakce na tatínkovu profesi. Adam-Felicia, zprvu pobouřený tím, že se jeho kamarád zahodil s ženou, musí zase překročit vlastní netoleranci vůči heterosexuálům a pochopit Tickovu touhu po rodině. Bob se dokáže postavit proti svým kumpánům, napadnuvším Adama, a přinést květiny Bernadette, s níž si tolik rozumí a jež je o tolik ženštější než jeho sice krásná, ale vulgární manželka.
A Bernadette, zkušený transsexuál, zvyklý čelit posměškům a fyzickým útokům a pojídající k snídani hormonální tabletky místo musli? Tato decentní dáma, jež si navykla chránit svoji identitu a čerpat z ní sílu (kostým a rtěnka je pro ní na pochodu pouští důležitější než láhev s vodou), dokáže ještě jednou svolat všechny ztracené naděje a zůstat - s Bobem. "Jsi si jistá"", zeptá se jí přítel Tick. "Nejsem, zní odpověď, "ale když to nezkusím, nikdy nebudu".
Cesta růžového autobusu může být možná cestou k poznání i pro diváky - k pochopení, že ve filmu o lásce mohou vystupovat i homosexuálové, a že možná právě díky nim lze i vyčerpaným konvencím milostných citů dát novou svěžest a přesvědčivost. A není důvod, proč by růžovými autobusy nemohli jezdit i heterosexuálové...
