Prožít si své peklo, a najít ráj

Miluše Šubrtová (32) si skutečně prožila své peklo. Jako dítě byla kluk, kterému nešel fotbal a šplhání. Hrál si s panenkou a kočárkem. Jeho kamarád později, už po operaci, řekl, že měl vždycky podezření, že s ním není něco v pořádku.

V cizím těle

V deseti letech si zahrály hormony na osud. Začala mu růst prsa jako spolužačkám a od té doby se bál tělocvikáře, který z něj strhával teplákovou soupravu. Mělo to jednu pozitivní stránku. Začal si uvědomovat, že v něm žije ženská duše.

„Měla jsem obrovské štěstí na rodiče. Navíc, oni mne ve třech letech adoptovali, takže to pro ně všechno bylo ještě těžší. Maminka byla vlastně první člověk, kterému jsem se svěřila."

Další peklo následovalo na vojně a Miluše stačila absolvovat i krátké manželství. Teprve tehdy si uvědomila, že musí něco dělat. Rozvedla se a navštívila sexuologa. Po dvou letech se podrobila operaci a dnes svůj stav označuje jako transgender - člověk, který prošel přeměnou pohlaví.

Jsi důležitější než porada

A nastal problém. Jak se se starou duší v novém těle seznámit? Protože je Miluška v jádru kurážný člověk, který se nebojí vystoupit na veřejnosti, objevila se párkrát v televizi. Naposled v Trní - v dílu, ve kterém se vybraní lidé seznamují přímo přes obrazovku.

„Doufala jsem, že se ozve muž, který ocení, že říkám věci tak, jak jsou. Byly jsme v seznamce vlastně tři, z toho dvě „normální" ženy. Bohužel pro mne dorazil jen jeden telefonát a zřejmě si to ten pán nakonec rozmyslel, i když mi říkal, že jsem pro něj důležitější než porada, na které zrovna byl..." Miluška má ráda děti, dokonce se pokoušela o adopci, ucházela se o místo v SOS vesničce. Teď pracuje jako projektant informačních technologií a je workholik. Kromě hořkosti v partnerských vztazích v sobě má i hořkost, pokud jde o začleňování do profesionálního života. Ze svého okolí podobně přeměněných lidí ví, že mají jiné podmínky k práci než „normální lidé".

Některé tlaky psychiky i okolní společnosti způsobují, že příběhy transgenderových lidí nejsou tak relativně šťastné jako ten Miluščin. Sama zná pár případů, kdy po operaci skončili na psychiatrii a dodnes se se svou rolí nevyrovnali.
P.S. Na protest proti nerovnoprávnému postavení transgenderů u nás přestala Miluše užívat hormonální přípravky.

Desítky svatebních fotografií

Sexuoložka Hanka Fifková má mezi těmito lidmi přátele a sleduje už léta jejich osudy.

"Je třeba si uvědomit, že skupiny lidí s transsexualitou FtM (z ženy na muže) a MtF (z muže na ženu) se navzájem liší v mnoha ohledech. U FtM bývá jednodušší uvědomění si toho, kým jsou. Bývá i jednodušší průběh terapie. Podáváme-li jim testosteron, dochází snadno ke zdůraznění sekundárních mužských pohlavních znaků. Rostou jim vousy, hrubne hlas, přibývají svaly. Většina z nich snadno vklouzne do mužské role a nedělá jim problém najít si partnerku. Ty jsou pak spokojeny i po sexuální stránce a říkají, že jejich partneři jsou pozorní a citliví milenci. Mohou si také pořídit dítě díky umělému oplodnění ženy. MtF jsou v podstatně složitější situaci - řeší problémy se stále rostoucími vousy, někdy i ubývajícími vlasy. V neposlední řadě: na nohu číslo 46 se špatně shánějí lodičky... I po přeměně je pro ně složitější najít si partnera. Ženská krása je v naší kultuře stále ceněna jako vysoká deviza. A tak to mají lehčí ty, které jsou lesbicky orientované a chtějí v budoucnu žít se ženou.

Mám za ty roky praxe desítky svatebních fotografií a fotografií miminek, které mi posílají klienti - většinou FtM, ale znám i příběhy MtF, které skončily šťastně. Naposledy klientka, která k přeměně dospěla až dlouho po čtyřicítce, poté, kdy jako otec vychovala své dvě děti. Dnes má hezký vztah s přítelem a je spokojená."

Kudy povede cesta? Co tedy poradit lidem, kteří se topí v depresích a neví kudy dál?

"Radit je strašně složité a černobílé, to snad ani nejde," říká Hana Fifková. „Snažím se pomoci odstranit především nejistotu, pocity nedostatečnosti, hluboké pocity viny, úzkosti a deprese. Doufám, že mnozí (a hlavně mnohé) z nich už dneska dobře vědí, že není důležité, jak velké či malé, krásné či ošklivé tělo chodí po světě, ale kdo a jakým způsobem to tělo po světě nosí. Budou-li si vykračovat zpříma, s rovnými zády, protože se nemusejí za nic stydět, pomůže jim to zcela jistě i v navazování vztahů. Ale to platí i obecně."