Reakce na subjektivitu TG od Dominiky

Chtěla bych volně navázat na Dominičin článek o subjektivitě transgendera. Je to opravdu poučné a inspirativní, poznat sebe sama. Neodpustím si ale svůj pohled na věc. Za zásadní nesouhlas s autorkou považuji spekulace o jakémsi.

To je co do fyzična. Tím se ale myslím Dominika prioritně zabývat nechtěla. Transsexualita je nesoulad těla a ducha, tudíž psychika je to, o co asi jde. Dřív nebo později dojde transsexuální jedinec k úvahám o své jinakosti a následuje strastiplná pouť myšlenkových postupů, na téma: Co s tím, jak to řešit?! Dle svého případu můžu říct, že život, byť do jisté míry okolnostmi vynucený, v mužské roli na člověku nechá „stopy". Takže, říci že budu „dokonalou" ženou s plným vědomím nemůžu. Ale jak už padlo výše, jde o to „v hlavě". Tady řeknu, že jsem se narodila s chápáním, velmi podobnému ženám, stejně jako Domča. Stejně jako Domča mám ráda rock, fotbal, hokej, ale taky módu a taky svého syna. Nedá se říci o pocitu mateřství, spíš rodičovství, ale ten pocit z vlastního potomka je nepopsatelný!

Říká se, že před začátkem hormonální terapie je třeba žít naplno ve zvolené roli, u mě coby žena. Já ale nemohu žít JAKO žena. Se vší vážností si dovolím tvrdit, že ženou jsem! Není to odvážné tvrzení, je to psychická dispozice a ne situace v rozkroku. Může nazývat člověkem rozumným např. mentálně zaostalý jedinec? Může! Tak co! Jsem mužem??? Mám penis, jsem otcem, mám za sebou vojnu..... je to dostatečně určující?? Podle mě ne! Od kdy tedy můžu říct, že žiju „žensky"? Od puberty, kdy jsem si uvědomila svoji jinakost? Od prvního přístupu na Internet, kdy jsem svůj stav dokázala nazvat? Od prvních výletů „nakrásno"? Nebo snad od „comming outu" či od jiného mezníku??? Nevím...... Na rozdíl od biologických žen nemenstruuji, nenavštěvuji gynekologa......

Nejsem tedy nikým?? Podle zákona o zachování hmoty a energie jsem ale nepopiratelně tady. Nazývat se něčím „mezi" nebudu. Nesnáším škatulkování, ale někam patřit musím. Přikláním se tedy na stranu žen, jsem ovšem transsexuálního původu a osobitého jednání. Říkala mi jedna kamarádka, že mi závidí moji možnost být oběma. Kdyby to zkusila, zjistila by, že tahle výhoda je jen optická. Člověk prostě musí někam patřit.

Proto jsem okryla veřejně své JÁ! Spadl mi velký kámen ze srdce, mohla jsem se naplno projevovat, nic netajit a jako takovou mě lidé berou. Posun v jednání se mnou je také víc než zřejmý a tak mi to vyhovuje. Dávno jsem slyšela výtku, že transsexualita není o tom, oblíct si minisukni a běhat po klubech! Je to tak! Přesně!! I v teplácích je pravá žena dámou, zatímco v modelu od Versacceho je buran vždycky buranem.

Přestala jsem nosit paruky. Image mé osoby možná trochu utrpěla, nicméně já jsem free! Myšlenkově jsem dospěla do bodu, kdy mi to začlo vadit. Vadit, že mě lidé nepoznávají! Já se proboha nechci za někoho maskovat nebo skrývat. Já jsem JÁ! A chci, aby to kolemjdoucí věděli a brali to jako fair hru. A jak já na ně, tak si přeju aby oni byli ke mně. Někdy to vychází.....