Dopis spolupracovníkům

Vážené kolegyně, kolegové, přátelé,
Asi se divíte, proč vám všem píši. Je to z jednoho prostého důvodu. V nejbližší době mě čekají určité životní změny, které se týkají nejen mě, mé rodiny, příbuzných, známých a mých přátel, ale které ovlivní i mé okolí, a tím pádem i vás. Proto vás chci s těmito změnami seznámit a některé otázky, které vás určitě napadnou, touto cestou předem zodpovědět. Formu dopisu volím také proto, že nejsem žádný velký řečník a ve psaném projevu bude toto sdělení, jak pevně doufám, pro vás snad trošku srozumitelnější.

Při mém narození doktoři pohlédli mezi mé nohy a prohlásili: "Je to kluk!", a tím předurčili můj další život, ale jak už to tak někdy bývá, příroda si občas s osudem pěkně pohraje…

Jsem žena a chci tak i žít. Jinými slovy jsem transsexuální osoba (žena narozená do mužského těla nebo muž v těle ženském, bez ohledu na sexuální orientaci) a připravuji se na změnu pohlaví. Teď se asi někteří podivíte, někteří možná ledacos pochopí a někteří třeba už i ví. Možná si řeknete: "Aha, tak on je transsexuál", a budou vás napadat nejrůznější důvody, proč mě zrovna tohle teď napadlo a jestli mi nepřeskočilo a budete v tom hledat bůhvíjakou senzaci.

A právě proto, aby se z toho žádná senzace nestala, aspoň co se lidí v mém okolí týká, jsem se rozhodla, že vám pojem „transsexualita" trošku přiblížím. Senzace totiž vznikají z pouhé nevědomosti. Musím se přiznat, že i já jsem se dříve na podobná témata dívala jako na senzaci, ale pouze do té doby, než jsem si plně uvědomila, že se mě to také týká. Přečetla jsem na toto téma spoustu článků a kdejakou knihu a tím se mi otevřel nový pohled na svět a jeho různorodost, a myslím, že je to pohled více tolerantní a chápající.

Ale to odbočuji od pojmu transsexualita. Jednou jsem slyšela názor, že tento český termín, kterým se označuje problém pohlavní identity, je trošku zavádějící. Každý, kdo ho slyší, si totiž hned vybaví slovíčko „sex", které tento termín obsahuje, ovšem v praxi transsexualita se sexem má pramálo společného. Transsexualita je vedena jako nemoc se kterou jedinec již přichází na svět. Není to žádný výmysl poslední doby, zmínky o ní sahají do dávných věků. Jde vlastně o to, že vaše myšlení, chování, cítění sebe sama (a nevím co ještě) se neslučuje s vaším tělem.

V mém případě již v dětství, kdy jsem začala rozlišovat dívky a chlapce, jsem si začala uvědomovat, že se mnou není něco v pořádku, věděla jsem, že jsem dívka a strašně jsem si přála, ať i moje tělo tomu odpovídá. Ale to dostávalo jiné příkazy a vyvíjelo se mužským směrem. Bohužel v té době se s problémem transsexuality nikdo nezabýval, nikdo ani pořádně nevěděl, co to je, a každý doufal, že z toho jednoduše vyrostu. Stále jsem věřila, že se stane nějaký zázrak, ale stále se nic nedělo, tak jsem se začala chovat nenápadně, zbytečně na sebe neupozorňovat a proplouvat životem v poklidném středním proudu.

Přistoupila jsem na tlak okolí a začala jsem hrát (díky mému tělu) mužskou roli. Ale myšlenka na to, že jsem žena, se mi neustále vracela, a já nad ní musela neustále přemýšlet. Všechny pokusy, kdy si člověk myslí, že to nějak překousne, že se s tím naučí žít, se míjely účinkem. Stále jsem narážela na stejnou křižovatku se dvěma cestami a rozhodovala se, zda jít po cestě přetvářky a hrát si na „chlapa", anebo vyzkoušet druhou cestu, cestu přeměny (více možností snad ani není, i když ještě jedna je – pár lidí zvolilo i sebevraždu). Dlouhou dobu jsem vždycky odbočovala na cestu přetvářky, ale myšlenka přeměny mě stále neopouštěla. Zatím jsem získávala nové informace, které mi posouvaly k tomu, abych se jednou touto cestou dala. A tahle situace právě nastala.

Musím říct, že mi to dalo dost práce a přemýšlení, než jsem se dopracovala k tomuto rozhodnutí a změnila směr mé další cesty. Jsou i tací, kteří se na tuto cestu vydali podstatně dříve, ale i ti, kteří i o dost později (např. s ohledem na své děti, které v mládí zplodili). Myslím, že moje životní etapa, kdy si má člověk ujasnit svojí pohlavní identitu, zařadit se, kam vlastně patří a uvědomit si, co vlastně chce, se touto přeměnou konečně uzavře a já se budu moci soustředit na další životní cíle.

A co mě tedy teď čeká? V naší republice probíhá léčba asi následovně. Když se člověk konečně odhodlá k prvnímu kroku a navštíví nějakého psychologa nebo sexuologa začne série sezení a různých vyšetření, při kterých se má potvrdit nebo také vyvrátit tato diagnóza (někdo si o sobě třeba myslí, že je Napoleon a takovéhle případy se právě musí podchytit hned na začátku, ty spadají do jiné škatulky).

Pak následuje fáze, kdy se začnou brát hormonální přípravky, které začnou dorovnávat popř. snižovat hladinu hormonů v těle na úroveň, jakou má většinová ženská/mužská populace. Tím se trošku přizpůsobí postava a různé jiné tělesné znaky. Mezitím musí také transsexuální osoba minimálně rok žít ve své „nové" roli. Nechá si změnit jméno na neutrální tvar (např. Saša, Míša, Nikola…) a začne žít život druhého pohlaví ve všech oblastech života. Tato fáze je i vlastně takový test, který ukáže, zda je tento jedinec schopen se s touto životní změnou vyrovnat a vrátit se ke své přirozenosti. V mém případě to např. znamená i nošení ženského (popř. unisex) oblečení, používání ženského rodu…

Tím vás chci požádat, zda mě můžete oslovovat také v ženském rodě. Asi vám to bude zpočátku dělat problémy, ale věřte, že ani pro mě to zatím není nic jednoduchého, vždyť přes třicet let si hraji na kluka a změnit to ze dne na den není tak jednoduché. I já se teprve budu učit žít v mé znovu nalezené roli a vaším přístupem mi to (jak pevně věřím) jen ulehčíte. Sice to asi z počátku nebude ladit s mojí vizáží a hlasem, ale i v tomhle směru plánuji nápravu.

Poté následuje předstoupení před komisi, která rozhodne o dalším osudu schválením nebo zamítnutím operativního zákroku. Po operaci dochází ke konečné změně jména a k vydání veškerých nových dokladů, vysvědčení apod. Mé konečné jméno bude Tamara Menclová, takže až se příště potkáme, klidně použijte toto jméno a říkejte mi Tamaro apod. Ještě musím předeslat, že ani dnešní zdravotnictví nedokáže zázraky, a tak někdy i výsledky jsou pro okolí nepřijatelné. Ale pro mě je teď důležitější, abych se konečně ztotožnila se svým tělem.

Podstata každého jedince je v jeho myšlení a v tom, čím se cítí být on sám, jak si uvědomuje sám sebe. Dnešní věda nedokáže změnit myšlení a cítění sebe sama (a asi by byla škoda kdyby to dovedla, protože to už by byl výsledkem úplně jiný člověk) a tak se musí přizpůsobit a upravit tělo. Kdyby to bylo jako ve filmu „Pane, vy jste vdova", bylo by to asi jednodušší…

Doufám, že jsem vám moje životní rozhodnutí trošku vysvětlila a nezamotala vám moc hlavu. Pokud budete mít někdo jakýkoliv dotaz, klidně se na mě obraťte a já se ho pokusím zodpovědět, případně, pokud by měl někdo zájem, mohu zapůjčit i odbornou literaturu nebo nějaké články.

Děkuji, že jste dočetli až sem. Na další spolupráci s vámi se těší

Tamara