Subjektivita transgendera

Zatímco v minulém režimu nebyla žádná skupina autonomní, možnosti sebevyjádření regulovala potenciální politická "nebezpečnost" a každé MY se odvozovalo od ONI, v současné době procházejí jednotlivé společenské skupiny a vrstvy procesem sebeuvědomování a učí se sebevyjadřování. Bylo tomu tak například i ve sporu o českou televizi na přelomu roku. Novináři si kromě celorepublikové pozornosti vystávkovali právo na diskusi ohledně výkladu zákonů a nakonec "utrpěli" i relativní vítězství v souboji s politiky. Třebaže kdekdo spekuloval nad tím, nakolik byli motivováni hrozbou čistek Hodače a Bobošíkové po jejich případném nástupu do funkce a nakolik demokratickými zájmy a také nad přiměřeností jejich reakce, jedno se jim nedalo upřít: že promluvili a jednali, když to bylo potřeba.

Tito lidé se dostali do vyhrocené situace, kdy bylo nutné uplatnit právo na vlastní subjektivitu. “Vlastní subjektivita” je staronový psychologický pojem, který vyjadřuje schopnost a právo společenské skupiny, stavu nebo zájmového uskupení i celé společnosti rozpoznat vlastní potřeby a smysl a podle toho jednat – bez závislosti na někom, kdo by mohl být vnímán jako nějací oni.

Podstatou je mluvit co nejsvobodněji o sobě, vyjadřovat různé podoby našeho já, a autenticky tak střídavě jednat nejen ve svém zájmu, ale v zájmu celého kolektivu.

Pro mne jako pro transgendera je tristní sledovat, jak se tyto snahy o vyjádření pravdy – neboť ta je zde motivem, nikoliv peníze, nebo mocenské zájmy – promítají do vztahu transgender vs. medicína. Situace je v tomto směru stabilizovaná. Stejně jako muži od počátku věků teoretizují o ženách, podobně nejen lékaři, ale i genderoví teoretici vidí transgendery jako pouhý napravitelný problém.

Když nás sexuologové a psychologové připravují na nový život, říkají: “Pokud jste jako MtF schopni neviditelného začlenění do společnosti, a najdete si své místo jako žena, jste považováni za “hodné rizika.” Ztraťte se v mainstreamu společnosti a my vám zařídíme změnu vašich dokladů na ženské, váš rodný list, osvědčení o vzdělání, řidičský průkaz. Postaráme se o legalizaci vaší existence, jen když se zapřísaháte, že nebudete nabourávat náš pohled na lidstvo.”

Není se co divit, že většina transsexuálů, šťastna, že může vykazovat chování, které vede ke schválení operace, raději striktně lpí na své genderové roli. V tomto ohledu jsme ještě konzervativnější než ženy a muži. Šla jsem ale tu dlouhou cestu, ptám se sama sebe, jen abych si znovu nasadila jinou ohlávku? Za prvé se nehodlám smířit s nižším sociálním statutem ženy a za druhé po dvou desetiletích neustálé úzkosti nechci být znovu svírána pod krkem stereotypními rolemi. “JSEM HRDÁ NA TO, CO JSEM.” snažím se dnes vštěpovat si, když si s tváří andílka hlubokým hlasem objednávám pizzu.

Zjistit, že jsem jiná než běžný transsexuál (divili byste se, že to lze), nebylo jednoduché. Zpočátku zkoušíte definovat, ke kterému genderu tíhnete, což obvykle začínáte vymezením některých svých vlastností. Osobně, když např. ráno vyjdu ven a vím, že dnes nevypadám nejlíp (jako žena), není mi to lhostejné. Díkybohu mám štíhlou postavu, širokou pánev, útlé ruce, jemný obličej. Vždy jsem preferovala více tvořivosti, vnímavosti, smyslnosti na úkor výkonu, sportu, rutinního sexu. Jsem toho názoru, že často je lépe méně logicky argumentovat a více empaticky naslouchat. Odjakživa mi vadilo, že ve svém životě potlačuji důležité složky duševního života, zejména city a potřeby, které jsou považovány za nemužské (lítost, soucit, měkkosrdcatost). Mé zájmy, pravda, nelze považovat za vyhraněně ženské (nepletu, nešiju, ani se nezajímám o módu), naopak mám ráda fotbal, rock, motorky, ne však s tím spojenou obhroublou drsnost chlapáků. Atd. Atd. Nakonec ten výčet vzdáte. I kdybyste byli vzor ženskosti, cosi vás v různých situacích nutí stále o sobě přemítat: je mé “já” nyní opravdu autentické?

Narozdíl od jiných transsexuálů jsem už od počátku přeměny cítila, že mým hlavním problémem není odstranit penis a nahradit jej pochvou. Věděla jsem, že k dosažení duševní rovnováhy potřebuji účinky ženských hormonů a odstranění pohlavních žláz, produkujících testosteron. Pouze do této míry ale svůj problém vnímám jako poruchu, dále už to je spíše sociálně-kulturně-politická otázka. Jak společnost akceptuje fakt, že můj gender je směsice vlastností a charakteristik, náležících oběma rolím? To je podle mého názoru důsledek mé extrémní zkušenosti pobytu v mužském světě a nuceného přijetí jejich ,kultury´. Téměř každý ví, že být mužem, má své výhody. Proč bych se jich měla, jsouc ženou, zbavovat? Tuším, že kdybych se narodila v ženském těle, navzdory jakékoliv výchově bych se stala silně emancipovanou ženou. Mou představou vždy bude být sama sebou, bytostí, která snad tímto usiluje o dokonalost ... a kým tedy vlastně je?

Když jsem se narodila, řekli, je to kluk. Trvalo věky, než jsem se prožila k vědomí, že jsem něco jiného. Jediné jiné, co nám společnost nabízí, je žena, kterou do značné míry jsem. Jako žena vystupuji, protože je to mnohem bližší mému naturelu. To však podle mého cítění ze mne ženu nedělá o nic víc, než jsem tehdy byla mužem. Pro lovce naprosté korektnosti – nejsem opravdová lesbička (zamilovávám se do žen, ale nenarodila jsem se jako žena), nejsem opravdový transsexuál (protože si myslím, že vzhled genitálií neurčuje něčí pohlaví, natož gender)a jak jsem řekla, netroufám si zajít ani tak daleko, abych si nárokovala, že jsem žena. Co vím, je to, že nejsem muž – v tom mám naprosto jasno. Došla jsem však k závěru, že nejsem ani žena, alespoň ne podle toho, jak na ženy většina lidí nahlíží. Problém je, že žijeme ve světě, který trvá na tom, že musíme být buď jedno nebo druhé …ve světě, který nám není schopen říci, co to jedno, nebo druhé je.

Proto snad s trochou pýchy v hlase prohlašuji, že jsem cosi jako genderový partyzán. V tom spočívá moje subjektivita. Označíte mě možná za nekonformní, nekonvenční, nebo dokonce bláznivou. Ale já nechci být jako dospělá permanentně nucena k tomu chovat se jako malé dítě s tajemstvím, které musí zůstat skryto. Ono se někdy dost těžko vyjadřuje, že jste žena a že máte jinou zkušenost než ostatní ženy. Nač se za to omlouvat? Jsem přesvědčena, že pohlaví je více tvárné fluidum a považuji za škodlivou pohodlnost, aby rozsah individualit od muže se zbytky femininních rysů k ženě se zbytkem maskulinních fyzických charakteristik a skoro nekonečné směsi vnitřních (intelektuálních a emocionálních) charakteristik byl v naší společnosti nesmyslně snížen na to, jestli jsme se narodili s penisem nebo s vagínou.

Z gender dysforie je tu gender euforie – již nejde o rozdělení, nýbrž o propojení obou genderů, mých zkušeností z bytí ne-mužem a ne-ženou. Cítím, že mou podstatou je spíše kruh a ne dva protipóly. Být transgenderem znamená žít uprostřed ve všeobjímajícím statutu duše, která by byla naprosto spokojena, kdyby nebylo vnějších tlaků na zařazení. Není to tudíž o nejistotě, kam patřit, ale o vědění, že jste dostali rovným dílem z toho nejlepšího, co gender muže i ženy pojímá.