Rozhovor se Swankovou 3

Když Hilary Swanková poprvé četla scénář filmu „Boys don't cry" ještě netušila, že příběh o tragickém konci Brandona Teeny na venkovském maloměstě je skutečný. Avšak neobyčejná reakce na tento film a získání několika cen pro Swankovou a Chloë Savignyovou (vedlejší role) dokazuje, že příběh v Brandonově životě je nezkreslená realita současnosti, která způsobila velkou odezvu překračující hranice pouhé identity a sexuality. Rozhovor byl uskutečněn krátce po zprávě o nominování Hilary Swankové na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon.

Co právě děláte?
Právě teď hraji ve filmu „Gift", který se natáčí v Savannah, ve státě Georgia.

Sledujete televizi? Ptám se proto, jestli už víte o té velké zprávě o vás, o nominaci na Oscara?
(Smích) Já už to vím.

Oh. Já si myslela, že budu první, která vám tu zprávu oznámí.
(Smích) Zjistila jsem to hned, jakmile jsem přišla do svého hotelového pokoje, který byl plný květin. Jak ovlivnil váš život film „Boys don't cry" a také odezva na něj? Pravděpodobně jste asi tak hodně nečekala od tohoto skutečného příběhu mladé dívky, která žila jako kluk a která po příjezdu do malého venkovského města, prožije milostný poměr s dívkou a kde se setká i s tragickým koncem. Teď mám v mém životě mnohem méně času. Potřebovala bych, aby den trval alespoň o dvě hodiny déle. To je s profesionálního hlediska. Z mého osobního hlediska mě překvapilo to, že mne lidé na ulici poznávají, zastavují a upřímně říkají: „Oh, to je ta dívka co hrála Brandona Teenu. Děkujeme vám, že jste natočila tento film."

V jakých filmových rolí jsme vás mohli vidět před „Boys don't cry"?
Byly čtyři. V tuto chvíli nepočítám televizní seriály. Moji kariéru jsem začínala v show „Camp Wilder", byla to půlhodinová situační komedie. Tenkrát jsem tam pracovala z Jayem Mohrem a Jerry O'Connellem. Moji první filmovou roli jsem dostala v roce 1992 ve filmu „Buffy, The Vampire Slayer". Hrála jsem tam Kimberly, Buffy nejlepší přítelkyni. To byl můj opravdový start ve filmu. Byla to pro mne opravdu dobrá zkušenost. Pak jsem dostala možnost účinkovat ve známém seriálu „Beverly Hills 90210", kde jsem účinkovala tři roky.
Život herce není lehký, jednou jste nahoře a jednou zase dole. Pak berete vše co se naskytne a snažíte se zdokonalit, aby až přijde ta pravá příležitost, jste na ni byli připravení. Já vím, že všechny mé zkušenosti přispěly ke ztvárnění role Brandona Teena. Když ta role přišla, věděla jsem, že jsem na ni připravená. Musím však říci, že při prvním čtení scénáře, ještě jsem nevěděla, že se jedná o skutečný příběh.

Jak se k vám scénář dostal?
Teď řeknu něco, co vás opravdu zaujme. Narodila jsem se ve stejné nemocnici jako Brandon Teena, to je v Lincolnu, ve státě Nebraska. Dál, jak již bylo řečeno, hrála jsem ve filmu „Buffy, The Vampire Slayer" roli Kimberly. Moje další role ve filmu „Next Karate Kid" (1992) se příjmením jmenovala Peirceová.

A Kimberly Pierceová je scenáristka a také režisérka filmu „Boys don't cry".
Ano. (Smích) Není to zajímavé? Já jsem docela pověrčivá osoba a věřím na taková malá znamení.

Řekla jste si někdy před filmem „Boys don't cry" a po těžkých úsilích uspět, že byste chtěla dělat něco jiného?
Nikdy. Jsem mladá a velmi, velmi optimistická. Vždy jsem chtěla hrát. Už v osmi letech jsem řekla mé mamince, že chci být herečkou.

Odkud tedy vlastně pocházíte?
Pocházím z Bellinghamu, stát Washington. A pamatuji si slova mé maminky, když jsem jako malá hrála v místních hrách, kdy říkala „Oh, jak nádherně hraje, to naše zlatíčko."

Necítila jste jako dítě, méněcenná?
Nemyslím si, že jsem byla nejšťastnější dítě. Cítila jsem se osamělá.
To, že jsem jako malá hrála, mně nejspíš dávalo jistý pocit pozornosti. Žili jsme v přívěsu a děti, které se mnou chodily do školy, vypadaly spíše z vyšší společnosti. Když jsem chodila do osmé třídy, stala se mi nepříjemná věc, o které jsem ještě nikdy s nikým nemluvila. Šla jsem ze školy a najednou mě předběhla skupinka dětí, o kterých jsem si myslela, že to jsou moji přátelé, a hodili po mě zmačkaný kus papíru. Udeřil mne zezadu do hlavy, takže jsem se pěkně lekla. Když s chichotem utekli, papír jsem sebrala. Vlastně to byl nějaký dopis. Ve školním autobuse jsem ho otevřela a tam bylo napsáno: „Myslíte si o sobě, že jste správní, ale nejste. Myslíte si o sobě, že jste oblíbení, ale jste nepříjemní. Myslíte si o sobě, že jste něco umíte, ale jste burani." Nesla jsem to velmi těžce a vůbec nevím proč se to stalo. Myslí si, že jsem neudělala nic takového, čím bych si tohle zasloužila.

Kdy nastal ten moment, kdy jste se na plno chtěla věnovat herectví?
Během mého studia v druhém ročníku střední školy, se má mamka dostala na jistou životní křižovatku. A já jsem se rozhodla, že herectví je to, v čem chci něco dosáhnout. Ona mě řekla: „Necháme toho obě a jedeme do Kalifornie!" Tak jsme se sbalili se 75 dolary v kapse a odjeli naším autem, byl to Oldsmobile Cutlass Supreme, do Kalifornie. S naší jedinou mobil-kartou jsme mohli jíst jen u benzínových pump. Měli jsme sice slíbené nějaké bydlení, ale bylo to v domě, který byl na prodej a my jsme se v něm měli chovat tak, aby nikdo nepoznal, že ho někdo obývá. Víceméně jsme bydleli v autě. Nebylo to jednoduché.

Dokončila jste střední školu?
Ano. Přes instruktory a e-mailový program.

Jak jste se setkala s Chadem? (současný manžel)
On pracoval na (ABC-TV sérii) „Life Goes On" Potkali jsme se na after-party rock-and-jock ball games. Já vím, může to znít omšele, ale byla to láska na první pohled. Potom už jsme byli spolu pořád. Nikdy by mne napadlo, že někoho takového najdu tak brzo. Byla jsem nezávislá, protože jsem vyrůstala sama a zároveň jsem byla i osamocená. S Chadem se známe již sedm let a před dvěma lety jsme měli svatbu. Dnes si život bez něj vůbec neumím představit. Je to opravdu velká láska. Je hezké sdílet váš život s někým, s kým víte, že rozumí tomu, čím zrovna procházíte.

Je to jistě zvlášť důležité ve vaší práci.
Ano. Setkáváte se s mnoha novými lidmi kteří jdou zrovna nahoru i ty kteří padají dolů. Někdy je těžké odhadnout člověka, kterému záleží na vás nebo spíš na vaší kariéře.

Chad také spolu s vámi sdílí lásku ke zvířatům a v příštím rozhovoru pro náš časopis Issue uvidí naši čtenáři všechny vaše členy domácnosti. Budeme ještě potřebovat pár otázek. Takže pokud ještě budete točit tento film, když vám zavoláme, bude je muset Chad dávat k telefonu.
Rozhovor již náš pták potvrdil. (obě se smějí)

Stejně mě ještě něco povězte o filmu Kluci nepláčou (Boys don't cry), proč vás nadchl.
Dobře, byl to úžasný příběh. A když jsem slyšela, ze ten příběh je skutečný... Měla jsem o něj zájem ještě více. Uvědomovala jsem si, že jeho význam bude sdílet celý svět.

Setkala jste se s lidmi, kteří by vám říkali: „Hilary, neber tuto roli."?
Ne. Teď vám řeknu pár příhod. Poté co mne viděli producenti a režisérka na pásce, řekli, že chtějí abych se z L.A. dostavila do New Yorku. Moje agentka nepřišla ke mně s tím, tak jak to dělají ostatní agenti, že když chtějí abych okamžitě přiletěla, tak to musí zaplatit. Naopak řekla: „Jestli ještě dnes nebudeš sedět v letadle a neporveš se o tu roli, tak ti nakopu zadek!"
A poté, co jsem tu roli dostala, jsem to řekla mému dědečkovi, který se narodil a žije v Iowě, dvě hodiny od Falls City, Nebrasky, kde se celý příběh Teeny odehrál. Vždy když dostanu nějakou roli ve filmu jeho první otázka zní: „Vyjde vůbec ten film?". Řekla jsem mu, že jde o nezávislý film u kterého není nikdy jisté zda se vůbec začne natáčet a už vůbec jsem si nebyla jistá, zda by ho chtěl vidět. Pak jsem mu popsala intenzivní příběh a postavu, kterou nebude lehké ztvárnit. Jeho slova mne překvapila: „Já ten příběh znám a nemohu se dočkat až ho uvidím. Jdi a dej to té postavy to nejlepší co v tobě je!"

Řekněte nám něco o vašich přípravách na tuto roli.
Věděla jsem, že pokud chci dostat tuto roli, musím vypadat jako skutečný chlapec. Pochopila jsem i důležitost správného ztvárnění skutečné osoby. Věděla jsem také, že se musím vcítit do postavy, která se cítí osamělá a ve které je ukrytá silná osobnost a která prožívá radost z toho, že jde svou cestou a chová se tak jak sama cítí. Je to krásný milostný příběh. A já si myslím, že na lidi zapůsobí ta skutečnost osoby, která našla odvahu žít život tak, jak ona chce. Toto si přeje určitě každý. Proto jsem čtyři týdny žila jako kluk. Ostříhané vlasy nakrátko, chlapecké šaty a také srolovaná ponožka do kalhot. Musím vám říci, že pokud si toto nevyzkoušíte, asi nepochopíte, jak to mají tito lidé těžké. Skoro každý den jsem zaznamenala divné chování lidí, kteří nevěděli zda hovoří s mužem či ženou. Někdy to byl tak hrozný rozdíl v chování jako den a noc. Nemohu uvěřit jak jsou tito lidé ohrožováni.

Co znamená „ohrožováni"? Ohrožováni proto, že ač jste dívka oblékáte se jako kluk?
Jestliže někteří lidé si nebyli jistí, zda mluví s dívkou či chlapcem, tak se mnou nechtěli nic mít. Zažila jsem to jak přímo, tak také jsem si hodně přečetla publikací o trassexuálech.
Byla jsem dojatá reakcí Lany, kterou hrála Chloë Sevigny, k Brandonovi. Ona skutečně milovala Brandona, aniž by se starala zda je to chlapec či dívka.

Víte co je se skutečnou Lanou?
Je zde a má dítě.

Setkala jste se s ní?
Ne. Po celou dobu natáčení bylo pro ní těžké, zabývat se ještě těmi událostmi. Ona stále žije ve Falls City. Kim Pierce (režisérka) byla jediná, která s ní mluvila, protože pro Lanu je to stále živé. Já ji mám natočenou na videu, které mi pomáhalo na přípravu role. Kim také mluvila s Laninou matkou.

Když jste sledovala rozhovor Kimberly s Lanou, sdělíte nám, jak moc Lana Brandona milovala?
Když Kim zaklepala v den kdy měly domluvenou schůzku u dveří Lany, Lana otevřela a řekla: „Dnes nemohu s váma mluvit. Můžete přijít zítra?" Kimberly řekla „Ano" a vrátila se následující den, kdy Lana vysvětlila: „připomínáte mi Brandona, proto jsem s váma nemohla udělat ten rozhovor". Kim měla také krátce střižené vlasy a určitý chlapecký vzhled. Tam byla cítit ta opravdová láska k Brandonovi, kterou Lana sdílela.

Myslíte si, že úspěch u diváků je náznak změny pohledu na určité sexuální odlišnosti nebo je pouze zaujal tento konkrétní příběh?
Já si myslím, že určitá změna tu nastává. Tento film neřeší jen sexuální odlišnosti, ale jde mnohem dál. Pro mne je to milostný příběh a hrozný popis nenávisti. Část Brandonovi tragédie byla ale také v tom, že nebylo místo, na kterém by našel určité zázemí. To je také důvod, proč existence míst jako je Hetrick-Martin Institute v New Yorku jsou hodně důležitá. Nachází se tam hodně dětí, které byly odmítnuty jak jejich rodinami tak společností.* Já jsem navštívila tento Institut a setkala se s těmi dětmi. Je jich tam plno z ulice na které se museli sami živit. Je ohromné, jak kladný účinek, toto azylové místo má.

Brandonův život - popis někoho, kdo přes svoji přitažlivost cítil, že je izolovaný a osamocený - dojal tolik lidí, že jeho filmová verze byla korunována cenou nejcennější - Oscarem. Co si myslíte, že by na to Brandon řekl?
Já cítím, že ať je nyní Brandon kdekoli, ví, že jeho život opravdu něco znamenal.