Syn mi říká mami nebo Petře

ilustrační foto

Všichni se těšili na prázdniny, jen já se jich vždycky děsil. Před očima nic než dívčí plavky! A své tělo, které jsem nesnášel. Léta mě bolelo každičké probuzení. Byl jsem muž v ženském těle! Posléze máma i táta! Dnes už mě nic nebolí.

Už ve školce to bylo naprosto strašlivé. Jen ta zástěrka! Nutili mi panenky a brali nákladní auta. Jak by to vypadalo, kdyby si holčička hrála pořád s náklaďákem! Prostě muka, kterým jsem se snažil vyhnout, jak se dalo. Utíkal jsem…

A pak základní škola. V tělocviku jsem se musel před ostatními převlékat a styděl se přitom za své tělo. Nenáviděl jsem ho, nesouhlasil jsem s ním! I doma byly problémy. Když jsem si měl vzít sukni, utíkal jsem na stromy a odmítal slézt. Pamatuju se na jednu fotku: stojím v sukénce pod rozkvetlým jasmínem a tvářím se přímo šíleně.

Do 10 let to však ještě šlo, ale potom se začaly projevovat ty viditelné rozdíly a já… Při každém pohledu do zrcadla jsem cítil, že jsem prohrál. Přesto jsem dlouho úpěnlivě doufal, že se jednou probudím a bude všechno jinak, že „návštěva" v cizím těle je jen zlý sen. Ale pak jsem pochopil, že se neprobudím. Že jsem chlap s tělem ženy…

Pekelné dospívání

V takových 11 letech jsem prožíval úplné peklo. Kluci mě mezi sebe už nebrali a mezi holky jsem zase nechtěl já. Nezbývalo mi než se skrývat, vyhýbat se vrstevníkům. Vzpomínám si, jak mi rodiče koupili k Vánocům panenku a jak na mně viseli pohledem a zkoumali, jestli se mi líbí. Museli něco tušit. Chodil jsem po místnosti s panenkou v náručí a schválně jí říkal: „Ty jsi hezká panenka." Ještěže existují knížky – to byl můj jediný únik.

Ve 12 letech jsem kvůli poruchám chování musel k dětské lékařce. Po psychologických testech mi s výsměchem naznačila, že bych mohl být lesba. Je sice pravda, že se mi začaly líbit holky, jen ten důvod neměl s lesbickými sklony nic společného.

A tak jsem se naučil dokonale skrývat své pocity. Nepřipadalo v úvahu, že bych někomu jen naznačil cokoli z toho, co cítím. Stal se ze mě samotář. Stranil jsem se společnosti, jakékoli zábavy – nikdy jsem například nebyl na diskotéce. Taky jsem se musel vzdát své touhy stát se automechanikem. Rozhodli za mě: „Pro holku je přece ideální ekonomická škola!"

Rodiče evidentně žili v naději, že ze svého „podivínství" vyrostu. Zatímco já přicházel o dětství, dospívání, první lásky… To mi už nikdo nevrátí…

Vdal jsem se!

V 19 letech jsem se seznámil s mým bývalým manželem, jediným mužem v mém životě. Vzali jsme se po dvouměsíční známosti. Proč? Protože jsem byl hloupý a v manželství jsem viděl východisko, možnost splynout s davem. Ač jsem nechtěl, protože představa něčeho tak ženského jako těhotenství mě ničila, po třech letech vztahu se nám narodil syn.

Celé těhotenství proběhlo bez sebemenší fyzické komplikace, ale porod jsem už neunesl a s pocitem naprostého ponížení úplně zkolaboval. Syn tedy přišel na svět císařským řezem. Doufal jsem, že když ho uvidím, něco se stane a ve mně se přece jen probudí mateřský pud – třeba je ve mně alespoň část ženy! Ale když mi syna přinesli ukázat, byl jsem jen naprosto vyděšený a ještě utvrzenější ve své beznaději.

Brzy jsem však pochopil, jak mě má „ten nahoře" přesto všechno rád. Neposlal mi dceru, které bych musel zaplétat copánky a oblékat ji do šatiček, ale syna, díky němuž jsem si mohl opožděně plnit svá dětská přání. Takže vlastně ani nevím, kdo z nás dvou měl z autíček na ovládání větší radost.

Máma-táta

Přestože jsem měl své dítě moc rád, přišla doba, kdy jsem to úplně přestal zvládat. Dělal jsem všechny mužské práce, protože jsem chtěl, ale také všechny ženské práce, protože jsem musel. Vychovával jsem syna, vařil, pral, žehlil, opravoval kohoutky, kreslil, zpíval, ale také hrál fotbal… Byl jsem máma i táta, ale nemohl jsem to snést. Bylo období, kdy jsem kouřil jako zběsilý, pil 14 šálků kávy denně a doufal, že to budu mít brzy za sebou.

Když byl syn v první třídě, rozhodl jsem se svůj život ukončit ráznější cestou. Vidím to jako dnes: nachystal jsem mu svačinu do školy, rozloučil se s ním, připravil si léky…Naštěstí mi včas došlo, že ho tady jen tak nemůžu nechat, že ho musím vychovat, počkat, až bude dospělý.

A tak jsem dál žil svůj vyčerpávající a smutný život, ve kterém jsem se cítil úplně sám. Copak jsem mohl někomu říct, že když jdeme s manželem po ulici, dívám se po ženských víc než on? Kdo by to pochopil? Když jsem se to partnerovi snažil po šesti letech vtahu vysvětlit, řekl mi, ať teda nosím pořád džíny. Netušil, co jsem mu vlastně sdělil.

Až ve svých 33 letech jsem poprvé v životě poznal lékařku, která mě respektovala takového, jaký jsem, a věděla o čem mluvím. Začal jsem věřit, že má beznaděj nemusí být konečný stav. Pochopil i můj manžel a rozhodl se mě podporovat. Mému synovi bylo třináct, když jsem mu řekl pravdu. Nepopírám, že i když jsem mu říkal, že pro mě vždycky zůstane nejdůležitější člověk na světě, nechtěl o mém problému ani slyšet. Rozplakal se…

Bráchové

ilustrační foto

Od té doby uplynuly více než tři roky. Když dnes se synem někam jdeme, lidé si myslí, že jsme bráchové. S požehnáním dětského psychologa, po řadě vyšetření, terapií, otázek a ne vždy jednoznačných odpovědí jsem se rozhodl pro pravdu: být tím, kým jsem. Vnitřně i zvenku. Chtěl jsem se jednou provždy zbavit toho ustrašeného jedince, který se bojí říct, co cítí. Následovala hormonální léčba, operace…

Dnes jsem konečně muž i vizuálně. Dokonce věřím, že si jednou najdu partnerku. A má rodina? Rodiče ani sestra samozřejmě nejásali, ale bezpochyby jsem v nich našel oporu a porozumění. Táta mi řekl, že kdyby byl celý svět proti mně, bude on vždycky se mnou. Máma občas žertuje, že pořídit si v sedmdesáti syna, je vlastně vzácnost. Sestra přiznává, že jsem se jako kluk projevoval vždycky. S manželem jsem se rozvedl a jsme kamarádi. Nikdy mě nikdo z rodiny nezesměšňoval, nikdy mě neshodili před známými. Říkají mi mužským jménem a bez ostychu o mně hovoří jako o svém synovi, bratrovi, kamarádovi. I když jim nemohlo uniknout, že pro naši malou vesnici bylo odhalení mého problému a následná proměna tak trochu show. S otevřeným nepřátelstvím jsem se však nikdy u nikoho nesetkal. Díky!!

Jsem rád, že jsem se k tomu kroku odhodlal. I když musím přiznat, že mám občas výčitky vůči synovi. Je mi líto, že jsem mu nemohl dopřát náruč krásné maminky, která by se voněla…Nikdy mě neviděl ani namalovaného, vždyť já ani pod závojem nebyl přikrášlený. Pevně však věřím, že jsem ho nijak výrazně negativně nepoznamenal. Je skoro dospělý, má hezké děvče. Sice nevím, kdo ho povede k oltáři, když jeho máma je teď muž, a jak budeme vnoučkům vysvětlovat, jak je to s tou jejich babičkou, ale snad to všechno zvládneme.

Není to jednoduché. I když syn tvrdí, že je v pohodě a na veřejnosti mi už bez problémů říká Petře, doma jsem pro něj stále máma. Jsem jeho máma…
Petr
(připravila hata)

Slovo psycholožky

PhDr. Alice Vondrová

Existenciální základ pro každého člověka je jeho identita a základní kámen každé identity je příslušnost k pohlaví. Většina z nás to má neproblematicky vyřešeno tím, že stavba tělesné schránky odpovídá vyprodukovaným pohlavním hormonům a specifickým psychickým vlastnostem daného pohlaví.

Transsexuálům však cestu k identitě příroda značně zproblematizovala. Naštěstí je však již společnost natolik ovlivněna osvětou, že se tito lidé nemusejí obávat masového odsudku, ba naopk je okolí chápe a jejich problém toleruje. Vědecký pokrok jim dokonce umožňuje, aby mohli žít tak jako ostatní.

V popsaném příběhu mě však více zaujal problém dospívajícího chlapce, jehož matka se změnila v muže. Naše identita a z ní vyplývající role a chování totiž nejsou pouze naše osobní záležitost, mají vliv na celé okolí, především na lidi blízké. U dětí je to pak vliv naprosto fatální, protože rodič je předobrazem plnění mužské či ženské role, působí na dítě jako vtisk, který – pokud je nějak narušen či mimo normu- silně zkomplikuje dítěti vlastní identitu, přijetí budoucích rolí i sebevědomí.

V tomto případě mám pocit, že matka řešením problému vlastní sexuální identity zproblematizovala totéž svému synovi. Kladu si otázku, jak se asi cítí dítě, které do 13 let vyrůstalo ve své jistotě úplné rodiny: s otcem a matkou vizuálně podobnou maminkám kamarádů – a pak náhle přijde rozvod a k tomu se mu jeho máma začne před očima měnit v muže.

V jaké rozpolcenosti asi chlapec žije, když na veřejnosti se má k matce chovat jako k muži a říkat mu Petře a doma témuž muži může říkat mami. Jak asi on prožívá konfrontaci s životem vrstevníků, když víme, že pro dospívajícího je velmi důležité, aby se od ostatních příliš nelišil, a je to právě neproblematické rodinné zázemí, které mu pomáhá k pocitům jistoty a sebevědomí…

Co radí Chytrá sova?

Milý Petře, tvůj syn ti říká mámo, protože ty jsi jeho máma! Kdybys byl malíř, namaloval krásný obraz a potom přišel o obě ruce, nebyl bys přece o nic méně jeho autorem, nebo ano? A tak i když už nejsi žena, svého syna jsi porodil. Jsi prostě pro něho ten máma!

Přes všechen zdánlivý zmatek si myslím, že máš v životě velké štěstí. Jsi obklopen tolerantními a chápajícími lidmi. Tvoji rodiče tě mají rádi a přijali proměnu dcery v syna statečně. Tvoje sestra tě respektuje a z bývalého manžela se stal kamarád. Se synem máš hezký vztah, jste si blízcí a máte se rádi…

Tak proč dumat o malichernostech, zda tě syn někdy viděl namalovaného. Hezky se oblékat a vonět se přece můžeš i jako chlap! Nyní, po letech trápení, máš naději na normální a klidný život se všemi blízkými. Co si ještě přát? Snad jen víc tolerance a respektu nás ostatních ke všem, co se trochu odlišují.
Hodně štěstí přeje Sova
www.chytrasova.cz

Anketa

Domníváte se, že je správné, když si transsexuálové nechají operativně změnit pohlaví?

	Heidi Janků, zpěvačka
	Podle toho, co jsem kdy četla, jsou to vězni ve svém těle. Pokud se budou cítit lépe, nevidím důvod proč operaci nepodstoupit. Je to stejné, jako když jde žena na plastickou operaci, aby si zvedla sebevědomí.

	Aleš Háma, moderátor
	Zaplaťbůh, že je taková doba, kdy se můžeme svobodně rozhodovat, jak naložíme se svým tělem. Jestli se transsexuál bude po takové operaci cítit lépe, tak jen do toho.

	Jiří Krampol, herec
	U někoho je touha změnit pohlaví tak silná, že už mu nic jiného ani nezbývá. Nejsem v jejich kůži a nevím, jak se cítí, ale myslím si, že něco jako převýchova je nesmysl.

	Milan Drobný, zpěvák
	Jednou jsem potkal chlapa a chvíli se s ním bavil. Vyklubala se z něj moje bývalá spolužačka. Vůbec jsem to nepoznal. Stejně si myslím, že je to nepřirozené, velký zásah do přírody.

	Jaroslav Svěcený, houslista
	Měl by zvážit všechny okolnosti a nemyslet jen na sebe. Život je i v jiných kvalitách.

	Patrik Barna, skladatel
	Záleží na tom, čím se cítí být víc. Záleží také na penězích. Navíc by měl zvážit i jiné aspekty, například, že když se změní v ženu, bude mít jiné společenské postavení.

	Věra Svrčková, v důchodu
	Když to chce, léta to plánuje a najde sílu takovou operaci podstoupit, nevidím důvod mu v tom bránit.

	Martin Petrásek, student
	Je to jeho věc.

	Petra Svobodová, studentka
	To je věc každého člověka, on sám se musí rozhodnout, co je správné.