Názor transčlověka: "Taky jsem byla blondýna."

...přiznává se Tereza Spencerová a žádá, aby Češi uznávali víc pohlaví než obstarožní dvě. Proč provokuje?

Tohle je RuPaul. Pracuje jako modelka. Je to chlap. Po práci sundá paruku a jde domů k ženě.

Zastavila jsem se nedávno ve své oblíbené vinárně. Ve zšeřelé místnosti seděla jen barmanka a její kamarádka; obě kolem třicítky, povídaly si. Připojila jsem se k hovoru, nechala si nalít dvojku bílého a přitom je pozorovala. Obě blonďaté, výrazně namalované, v upnutých tričkách a džínách, že se sotva mohly nadechnout, a tak jsem se zeptala: „Jdete po šichtě na diskotéku balit chlapy?“

„Ne, proč?“ „Že jste tak nafajnovo.“ „To my jsme pořád,“ ujistily mě. „A proč?“ napadlo mě. Zadívaly se, jako kdybych spadla z višně. „Ženský to přece takhle dělají.“ „A proč?“ Ta otázka mi začala připadat čím dál zajímavější. „Kdybyste nebyly takhle namalované a načesané, tak nejste ženy?“ „Mě tak vychovali rodiče,“ odpověděla jedna. „Ráno se namaluju, učešu, oholím chlupy v podpaží. Jinak by ze mě byla cuchta.“ „A kdyby tě tak nevychovali?“ „To si neumím představit.“ „A zkusila jsi někdy vyjít ven jen tak v uválených džínách a bez make-upu?“ „Ne.“ „A proč ne?“ „Protože to správné ženy nedělají.“

Zaplatila jsem a odešla. V jejich pohledech, kterými mě doprovázely ke dveřím, se jasně zračilo, že jsem se svými názory úplně mimo, zatímco mně se v hlavě pořád honilo spojení „správné ženy“. Pokud takové existují, musejí logicky existovat i ty nesprávné. Jak je rozlišit? Podle toho, jestli čtou Cosmo, nebo ne? A kam patří ty, které se ráno nelíčí? A co třeba kulturistky; jsou to ještě vůbec ženy? A jak se má společnost dívat na týpky, které se nechají operovat z jednoho pohlaví na druhé? Mohou se malovat a nosit minisukně, ale znamená to, že jsou to opravdu ženy?

„Jsi žena, padej dolů.“

Sama jsem se nechala „předělat“ před šesti roky a v letech před operací i nějakou dobu po ní bych si podobné otázky vůbec nekladla, protože by mě to prostě nenapadlo. Žila jsem pod vlivem společnosti i sexuologů, kteří tvrdili, že operací se z muže stává žena a obráceně. A tak jsem chodila v sukních a vstávala o hodinku dřív, abych stihla nanést příslušné vrstvy make-upu. Žila jsem v přesvědčení, že odstraněním penisu a vytvořením vaginy se ze mě stala ženská.

Každé oslovení v ženském rodě mě hřálo u srdce a po každém úsměvu, kterým mě obdařil nějaký chlap, jsem měla našlápnuto na matriku dojednat datum svatby. Za tuto naivitu mi budiž omluvou, že jsem byla blondýna. Jediné, co mi trochu vrtalo hlavou, bylo chování mužů. Ještě týden před operací jsem s nimi mohla intelektuálsky žvanit, týden po zákroku mi otvírali dveře a pomáhali do kabátu, nicméně k debatám o hladomoru v Somálsku už mě nepřibírali.

Najednou jsem pro ně byla žena, a tak jsem jakoby spadla o společenský stupínek níž. Mnohé se ale změnilo v okamžiku, kdy mi jeden kluk takhle jednou po ránu sdělil, že s „holkama je to stejně lepší“. Mírně mě to rozhodilo; když nejsem žena ani muž, kdo tedy jsem? Jakmile jsem se probrala z depky, začala jsem na tuhle otázku hledat odpověď. Záhy se mi na webu podařilo najít články a odkazy na knihy, které se transsexualitou zabývají jinak, než je u nás zvykem. A nestačila jsem kulit oči, otevřel se mi úplně nový svět.

„Měli jsme třicet pohlaví.“

A tak jsem zjistila, že to, co tady u nás považujeme za sexuální poruchu – a přidáváme k tomu náležitý podtext společenského „fuj“ –, je ve zbytku světa zcela přirozené. Zatímco druhá kniha Mojžíšova hrozí božím trestem každému, kdo si prohodí svou pohlavní roli, v Nigérii bych se s tímto „darem“ mohla stát kněžkou. V Thajsku bych se vůbec nemusela zabývat otázkou, zda jsem žena, nebo ne, protože bych zcela přirozeně vklouzla do škatulky katoey, kterou tam vyčleňují pro lidi, kteří svým chováním překračují hranice vytyčené pro muže a ženy.

Ostatně Thajci se svými třemi pohlavími jsou ještě vcelku skromní, protože třeba severoameričtí indiáni jich uznávali víc než třicet. Používám tady záměrně minulý čas, bílí „osvícení“ misionáři totiž tento jev násilně potlačili. Návrat k původnímu systému by nám prospěl, protože dvoupohlavnost s sebou nese spoustu záporů. Lidé s různými povahami a zájmy jsou nuceni chovat se jen dvěma způsoby. Kluci nesmějí zabrečet, musejí sportovat; holčičky plakat smějí, mají být slabé, poddajné, podřízené.

U všech zúčastněných mohou – samozřejmě nemusejí, ale mohou – vznikat stresy a frustrace, neboť jsou všichni nuceni hrát hru, jejíž pravidla nestanovili a o nichž se nedá příliš diskutovat. Umíte si představit, že by muži byli jemní a citliví, aniž by za to sklízeli posměch od svých víc macho kolegáčků? Lidí, kteří překračují pohlavní stereotypy, je opravdu spousta, počínaje prezidentem Klausem s jeho zženštilým projevem, přes zpěváka Korna, který si maluje nehty, až třeba po kulturistky, jež vozí medaile ze světových šampionátů, ale nevyvolávají nadšení jako hokejisté, spíš jen zavrtění hlavou. Tohle všechno by najednou bylo normální. A to už ani nemluvím o feministkách – pokud by muži směli jednat jinak, než je jim přisouzeno výchovou a tradicí, přišly by bojovnice za ženská práva rychle o chleba.

„Hraj, tady máš roli.“

Když jsem začala víc poznávat naši planetu, kde náš dvoupohlavní systém živoří v menšině, přehodnotila jsem celý svůj dosavadní život. Zkoumala jsem, proč se chovám, jak se chovám, a zjistila jsem, že vlastně nevím. Asi proto, že se to tak v naší společnosti dělá. Po operaci jsem bezmyšlenkovitě vstoupila do biologicky podmíněné soutěže, v níž ženy chtějí ukořistit toho nejlepšího chlapa, aby zajistily své potomstvo, a já přitom žádné děti mít nemůžu, a to ani ze zkumavky. Chodila jsem ke kadeřnici, abych upoutala muže, který by mě hmotně zajistil, a přitom jsem finančně nezávislá. Hrála jsem hru, která pro mě měla prvořadý význam, aniž jsem pro ni byla vybavená nebo motivovaná. Sportovci by prohlásili, že nesplňuju kvalifikační limity. Tak proč jsem to dělala?

Kdysi jsem četla o jedné egyptské transsexuálce, jejímž snem bylo stát se jednou ze čtyř manželek významného muže, chodit zahalená a ocitnout se mimo dům jen třikrát v životě – při narození (což už nemohla stihnout), při svatbě a potřetí, když ji budou vynášet na pohřeb. Přesně, jak si to žádá tradice islámského ženství. Kdybych se tedy narodila v Káhiře, vůbec bych nechtěla ukazovat nohy ani blonďaté vlasy, nechtěla bych ukazovat vůbec nic. Je tedy nošení podpatků a sukní projevem ženství, nebo jde jen o kulturní stereotyp? A je moje transsexualita touhou po změně pohlaví, nebo jde o hru na kulturní stereotypy?

Najednou jsem jasně věděla, že už nechci hrát role, které mi předepisuje společnost jen proto, že mám v občance stvrzeno pohlaví „žena“. Zjistila jsem, že se v ženské roli, jak je u nás definována, cítím stejně nesvobodně jako v té předchozí mužské. Postavila jsem se mimo pohlavní stereotypy a splynula sama se sebou. Tento na první pohled šílený krok mi kupodivu pomohl, přinejmenším ve vztahu k mužům. Díky své otevřenosti jsem poznala, že existují chlapi, kteří touží po transsexuálkách. Příroda prostě vytvořila mě a mně podobné a k tomu dodala muže, kterým se líbíme. Kdybych tohle věděla dřív, nehrála bych si na heterosexuální ženu a mohla jsem si ušetřit nepříjemné zkušenosti s muži, kteří propadli silné nevolnosti poté, co odhalili mou minulost. A proto dnes mohu s klidem prohlásit, že jsem tou nejlepší „ženou“, jakou jako bývalý muž mohu být, aniž přitom nějak omezuji své ego. A taky už nejsem blondýna.

Ostré genderové názory Terezy Spencerové najdete v její knize Jsem tranďák, která právě vyšla v nakladatelství G + G.