Byl to docela pěknej chlap - a teď je z něj ženská!

Ještě počátkem devadesátých let byl Miroslav Bechyně přitažlivým společenským mužem. Revoluce pro něj znamenala nejenom začátek podnikání, ve svých čtyřiačtyřiceti se konečně odhodlal stát se sám sebou. Nebylo to však nijak jednoduché, v devětaosmdesátém se otevřely hranice, ale bariéry v duších značné části naší fosilní společnosti zůstaly dodnes. Oficiálně se u nás třicet tisíc lidí hlásí k transkomunitě, ale kdo ví, kolik dalších se k ní nikdy nepřizná v obavách o ztrátu své rodiny či společenské prestiže.

Ve slovníku cizích slov se pod heslem transsexualismus dočtete o chorobné touze jedince pohlavně normálně vyvinutého žít jako osoba opačného pohlaví. Je to však definice stará a velice zjednodušená.

Zašla jsem za Miroslavem do jeho kanceláře v Teplicích. Kvůli mně se oblékl do saka a kalhot, ačkoliv už je nosí zřídka. Elegantní, usměvavý a jen vzdáleně připomínající muže z doby před deseti lety.

"Zjištění, že jste se narodil v jiném těle, je hrozné. Už od dětství jsem podvědomě tušil, že něco není v pořádku, a jak jsem rostl, moje tělo pro mě neznamenalo nic. Ale nikdy jsem se neprojevoval zženštile. Měl jsem spoustu kamarádů, hrál jsem fotbal, hokej, lyžoval. Markantně se u mě touha po změně tělesné schránky začala projevovat až v deseti letech. Vybral jsem si spolužačku, které to slušelo, pozoroval, jak prožívá svůj život a chtěl se jí podobat. Přišlo období, kdy jsem se síle té touhy nemohl ubránit a já vlezl mamince do skříně."

Tedy podobné pocity, jako má homosexuál?
Nemám nic proti homosexuálům, ale v žádném případě se k nim neřadím. Jsem heterosexuál, třicet let plním roli otce. Na holkách se mi vždycky líbilo jejich tělo, takové jsem chtěl mít. Cítil jsem, že tak jsem se měl narodit a vyrůst. Nejtěžší to bývalo ve chvílích samoty, v myšlenkách, ve snech. Intenzivně se mi v nich promítal ženský život a to procitnutí ráno bylo strašné...

Kdy jste poprvé oblékl dámské šaty na veřejnosti?
Asi v jedenácti, bylo to v zimě o prázdninách. Navrhl jsem kamarádům, že si u nás uděláme maškarní ples. Chtěl jsem, aby i moje okolí ve mně vidělo holku, tak jsem vlezl mamince do skříně a do koupelny a holčičku ze sebe udělal.

Měl jste první lásky jako jiní kluci?
Moji kamarádi dospívali a kamarádili s děvčaty a já také. Ale pak zase přišlo období, kdy jsem tu skříň otevřel. Tenkrát jsem si myslel, že se mnou není něco v pořádku, jenomže neexistovala žádná osvěta v tomto směru. A tak, jako si někdo vystřihoval z novin Gotta nebo Vondráčkovou, já si schovával kuriozity typu: Muž převlečený za ženu podvedl několik dalších mužů, kteří mu naletěli na to, že je pěkná ženská a podobné hlouposti.

Kdy se o vašem problému dozvěděli rodiče?
Bylo mi šestnáct, studoval jsem a občas chodil za školu, abych se mohl doma obléknout do ženských šatů. Úmyslně neříkám převléknout, protože v tom je velký rozdíl. Převléká se travestit, aby se uspokojil, já se oblékám. Jednou přišel otec nečekaně z práce, nachytal mě a problém vyšel na světlo. Začali jsme jej spolu řešit a on už se mě snažil připravit na to, že to bude na celý život.

Myslel tím třeba vojnu?
Vojnu jsem přečkal bez úhony. Tenkrát byla móda brzy se ženit, i já se oženil, přišlo dítě, po vojně další. Snažil jsem se vydělat peníze, zabezpečit rodinu, zaměstnával se, ale pro sebe si chvilku stejně vždycky našel. Přišla noc a já se oblékl do ženského. Jenomže mi už nestačilo dívat se na sebe do zrcadla, to mi přišlo víc úchylné, nežli vyjít jako holka mezi lidi a pozorovat, jak na mě reagují. Začal jsem chodit ven a několik let si vytvářel druhý šatník. A zjistil jsem, že mě lidi berou, až na ty paruky. Působily nepřirozeně, proto jsem si nechal narůst delší vlasy.

Manželka nic netušila?
Ne, byl jsem pro ni chlap, choval jsem se tak k ní i k dětem.

Taková rozpolcenost, to musel být hrozný život...
Byl jsem ve věčném střehu a ještě dvakrát prodělal radikální zlom. Řekl jsem si, narodil ses jako kluk, tak jím budeš a všechnu dámskou výbavu vzal a i s těmi parukami hodil do kontejneru. V devětaosmdesátém jsme jeli s kamarády surfovat na Thassos. Tam jsem si nechal narůst vousy, rozhodl se být chlap a tvrdě si na něj hrál. Vzápětí přišla revoluce, otevřely se hranice a já se chtěl podívat do Rakouska. Na fotce v pasu jsem vousy neměl, takže jsem je oholil a po návratu už si je narůst nenechal. A naopak jsem si znovu začal obnovovat druhý šatník.

Kdy jste začal přemýšlet o tom, udělat ze sebe holku?
Když v Blesku začala vycházet rubrika doktorky Fifkové. Byla první, kdo o nás začal veřejně mluvit. Díky ní jsem nabýval sebevědomí a na svých procházkách se už projevoval jako žena. Bylo to ale hrozně zamotané, vlastně jsem nepatřil nikam. Podnikal jsem, potřeboval se na práci soustředit, a to já kolikrát nedokázal. Celou noc se mi zdálo, že jsem holka, a probudil se jako chlap. Následovaly deprese a s nikým jsem o tom nemohl mluvit.

Oblékání do ženských šatů vám už asi nemohlo stačit?
První fáze, obléci se a kouknout se na sebe do zrcadla, mi připadala přiblblá. Druhá fáze, vyjít ven už docela sebevědomě, ale bez cíle, mi už také připadala přiblblá. Takže jsem začal hledat nějaké cíle a našel si travesti show. Řekl jsem si, že by to mohlo být ono, asi půl roku jsem se snažil zahákovat v jednom pražském klubu, nakonec jsem se prosadil a dnes funguji jako manažer.

Nepomohl vám při tom váš mužský mozek?
Na jednom vejšlapu v Praze jsem se setkal s velice sympatickým pánem, ze kterého se vyklubal profesor z Vysoké školy báňské v Ostravě. Proklábosili jsme celou noc a on se mi pak při loučení v žertu svěřil, že si to vždycky přál, mít vedle sebe ženskou s mužským mozkem.

Kdy jste se rozhodl říci to manželce a dětem?
Po každé travesti show na mně ulpěl jiný parfém a ona pojala podezření, že střídám ženský. Dlouho jsem řešil dilema, jak jí říci pravdu. Viděl jsem, jak se trápí, a to rozhodlo. Tehdy jsme vystupovali v Plzni, zavolal jsem jí, že jí musím něco důležitého říci. Hned ji napadlo, že chci opustit rodinu. Byly tři hodiny ráno, když jsem přijel, nespala a já jí to konečně vyklopil. Nevím, jestli byla víc vyděšená nebo zmatená, chvíli to trvalo, nežli tu informaci zpracovala. Nebylo to lehké, mluvili jsme o tom celé dny. Dvacet pět let jsem s ní žil jako chlap a najednou se dozvěděla, že jsem vlastně holka, transsexuál. Chvíli se mnou soucítila, vzápětí byla můj odpůrce a po třech měsících mě definitivně odmítla. Měla hrůzu z problémů, které nastanou, až se to lidé dozví. Samozřejmě, nejjednodušší by bylo rozvést se. Děti máme dospělé, majetek bychom si rozdělili. Ale já jsem v žádném případě nechtěl rodinu rozbít. Mám ji rád, nebyl k tomu žádný důvod. Jediné řešení bylo zveřejnit to. Jakmile mě okolí přijme takového, jaký skutečně jsem, manželka se uklidní. Vsadil jsem všechno na jednu kartu, ale vyšlo to. Využil jsem travesti show a vystoupil v Teplicích jako host. Tím se to hodně našich známých dozvědělo. Neříkám, že ohlasy byly pozitivní, ale rozhodně jsem nepocítil negativní reakce. A v komunikaci s manželkou mi hodně pomohly. O tom problému mluvíme pořád, ale už je to dialog. Trvalo to několik let, přestala se za mě stydět a letos jsme spolu zase byli na dovolené. Žijeme vedle sebe jako dvě kamarádky. Poradí mi, co koupit na sebe, jak se obléknout.

Syn vaše přiznání nepřijal?
Na rozdíl od dcery, které tehdy bylo osmnáct a vyrovnala se s tím zdánlivě snadno. Klukovi bylo třiadvacet, bál se, že se mu budou kamarádi smát a že se s ním jeho dívka rozejde. Vysvětloval jsem mu, že nejde o převlékání, že podstata problému je v něčem jiném. Chtěl jsem, aby to té dívence řekl sám, a kdyby odmítl, byl jsem rozhodnut udělat to za něj. Nakonec se odhodlal a ona to přijala velice dobře. Už čtvrtý rok spolu žijí.

Co vašemu problému říkal sexuolog?
To bylo snad nejtěžší rozhodnutí v mém životě. Někdy v pětadevadesátém jsem si řekl, že takhle se žít nedá. Dvakrát jsem jel za ním do Ústí, půl hodiny seděl v autě před ordinací, otočil se a jel zpátky. Odhodlal jsem se až na potřetí a od té chvíle jsem k němu chodil na konzultace každý měsíc. Po roce a půl určil diagnózu "transsexuál" a další psychologická vyšetření ji potvrdila. Jenomže hormonální léčbě předcházelo interní vyšetření a to ukázalo, že časy, kdy jsem si hrál na tvrdýho chlapa, zanechaly stopy na mých játrech. Léčil jsem si je dalších osmnáct měsíců a konečně před rokem a půl mohl zahájit hormonální léčbu. Cítím, že se moje tělo znatelně změnilo, jenom mozek zůstává stejný. Za rok mě čeká operace, která spočívá ve změně pohlaví. Je to prý hrozně bolestivé, ale já se přesto těším.

Stát se to před dvaceti lety, co by vás čekalo?
Bylo by to neuskutečnitelné. Tenkrát se ty černé ovce posílaly rovnou na jatka. Dnes jsem právoplatným občanem této republiky. V legislativě je to ošetřeno tak, že po dobu hormonální léčby bych měl mít změněné jméno na nějaké neutrální. Já jsem to odmítl, jsem někdo, nikoliv něco. Navíc bych musel měnit všechny doklady týkající se mého podnikání a za necelý rok, kdy podstoupím operativní změnu pohlaví, bych celé to martýrium musel absolvovat znovu. Mám doložku k občanskému průkazu, kde je uvedena diagnóza i to, že jsem v hormonální léčbě. Na obchodní jednání s novým zákazníkem jezdím už jako žena a vždycky řeknu, oč jde. Většinou na chvíli z obchodního jednání sejde, protože to lidi docela zajímá. Nestalo se mi, že by se mnou zákazník po zjištění, že jsem transsexuál, nechtěl komunikovat.

Máte tolik zájmů, budete nebezpečná ženská...
Je pravda, že jsem se ničemu nevyhýbal. Kromě všemožných sportů jsem ve škole hrál divadlo, když k nám přišlo surfování, postavil jsem si podle nákresu v časopise první prkno. Po revoluci jsem v restituci zdědil koně a nějakou dobu fungoval v jezdeckém oddíle v Doubravicích. Mám spoustu kamarádů z nejrůznějších prostředí, to je veliká výhoda. Pro člověka s takovým problémem je hrozně důležité, v jakém prostředí se narodí, vyrůstá a jakými lidmi je obklopen. Být to jinak, zbláznil bych se.

Jak na vás jako na ženskou reagují chlapi?
Nechci se dostat do černé kroniky ani z mužů dělat blbce. Řeknu jim, že jsem kluk, že jsem transsexuál a většinou se mi nestalo, že by někdo utekl. Prostě se bavíme dál o normálních problémech, buď na pracovní téma nebo o nějakých koníčcích.

A co vaši kamarádi, jak oni přijali vaši proměnu?
Mám dobré kamarády. Probíral jsem je jednoho po druhém, uvědomil si, jaký mají vztah k sexu a ženským a řekl si, že mě určitě nepřijmou. Myslel jsem, že se naučím žít bez nich, a přerušil s nimi kontakt. Ale na to, co jsme spolu prožili, se zapomenout nedá. Nakonec jsem se rozhodl, že přiznám barvu. Oni už to stejně věděli, a když prý je to tak, je to v pořádku a kamarádíme spolu dál. Jenom mě štve, že už mě nechtějí brát na pánské jízdy.