Když je tělo naruby...

29.3.1981 Praha

V tento den jsem spatřil světlo světa a protože jsem byl prvorozený, pojmenovala mě maminka na Barboru. Tatínek, jak to tak bývá - si přál syna, dokonce měl připravené jméno (Michal), nicméně poté, co spatřil mou krásnou, žloutenkou opálenou tvář :o) se začal radovat, že má zdravé dítě a fakt, že nejsem kluk mu vůbec nevadil. Mamča o mně říkala, že jsem "barbínka", vedlo jí k tomu výše uvedené zbarvení tváře, blonďaté vlásky a modrá kukadla a míry 60-90-60 :o) ba ne dělám si srandu.

V mých čtyřech se narodila sestra Tereza (do matky Terezy má zatraceně daleko), která mi z dětství udělala peklo. Vždycky jsem na ní musel dohlížet a ona dělala vše, aby mi tuto činnost, co nejvíce znepříjemnila. Když mezi námi byly rozpory - vyhrála ona. Tak už to u mladších sourozenců bývá.

V první třídě jsem měl kolem sebe spousty kamarádů. Pamatuju si do dneška, jak byly holky naštvaný, když se na tělocvik musely převlíkat společně s klukama. Mě to bylo fuk já se nestyděl. Vždycky jsem byl pro každou lumpárnu. V téhle době jsem měl ještě dlouhý vlasy a svět kolem mě byl tak nádhernej, bez problémovej. Postupem času si mě začali lidi plést s klukem a mě to nevadilo, dokonce mi to i vyhovovalo (vždycky jsem zastával názor, že to maj kluci ve všem jednodušší) pro přátele jsem byl Bára,co je takovej raubíř a každej si myslel, že je otázka času a ze mě vyroste pěkná slečna a vo no houby - léta plynula jako voda a ze mě se stával víc a víc kluk. Dokonce se mi začali líbit i holky.

V 17ti nastal zlom. Přišlo uvědomění společně s mou opozdilou pubertou :o). Začala jsem o sobě víc přemejšlet a fakt, že mě přitahuje stejné pohlaví mi pomohl objasnit i další věc související s mým chováním, stylem chůze a oblékání. Vždycky jsem měla snahu vypadat jako atraktivní kluk a sympaťák. To se mi dařilo až do chvíle než došlo na představování. Pokaždý jsem se setkala s kladnou reakcí, což bylo v pohodě. A já byla spokojená. Ale ne nadlouho. Okolí si všimlo, že jsem krapet jiná - přátelé byli zdrženliví a tak se nevyptávali. O svých pocitech jsem mohla říct jen jediné osobě, mé hodně dobré kamarádce. V tu chvíli mi přišlo, že ona jediná to pochopí a nemýlila jsem se.

Ve 20ti k tomu všemu přibylo to nejdůležitější. Přiznal jsem si, že mi vadí být holkou a že se v ženským těle cítím nesvůj. Rozhodl jsem se proto podniknout zásadní krok. Mí přátelé o něm věděli nejdříve - vyžaduji od nich, aby mi říkali Michale. A protože mě znají již dlouho, jsou ochotni mě podpořit v čemkoliv - tudíž i v tomto a já jsem jim za to vděčný.

Nyní mi je 23 ve společnosti vystupuju pod jménem Michal, přátelé mi říkají Majku. Rád se seznamuju s novými lidmi, jsem ukecanej a mám rád legraci. Reakce okolí je prozatím kladná, když nepočítám rodiče, kteří něco tuší a myslí si, že jde jen o můj rozmar. Úplnou pravdu zná jen moje mladší sestra, která je připravuje na skutečnost, že to myslím vážně. Až přijde ta správná chvíle, svolám rodinou radu a na té všechno společně probereme.

MNO A TO JE VŠE PŘÁTELÉ.............
případné dotazy pište na tento email: mysakt@centrum.cz