Téma: transsexualita

ML - Miloslav (FtM)
MA - Martina (MtF)
PE - olomoucká sexuoložka Pavla Entnerová
P1 - 1. posluchačka - matka FtM
P2 - 2. posluchačka

Anketa mezi Olomoučany

Kdo je to transsexuál?
Žena 1: No, člověk, který se asi cítí mužem i ženou, ne?
Žena 2: Řekla bych, člověk, který je přeoperovaný z muže na ženu nebo naopak.
Starší muž: Takzvaní teplouši, ne?

Myslíte si, že tito lidé na to mají právo?
Žena 1: Tak určitě, když se necítí ve své kůži dobře, tak..
Muž 2: To je každýho osobní věc.
Starší muž: No mají, no proč ne, jestli to tak cítí, tak ať to tak cítí, to je jejich věc.

Myslíte si, že nějaké ty jejich projevy, jako například převlékání se mužů do ženských šatů je nějaké výjimečné, nějaké hodně zvláštní?
Žena 1: Jak pro koho, pro ně asi ne.
Muž 2: Pro mě to normální není, ale dneska si může každej dělat co chce snad pomalu.
Starší muž: Tož, když chce dělat šaška ze sebe, tak ať dělá, to je jeho věc. Když budou chtít chodit jen v trenýrkách po městě, tak budou běhat jen v trenýrkách, já myslím, že to na tom nic není. Když nikoho neohrožuje tím a nikomu nic nedělá, tak ať si chodí ať třeba ve vysokejch podpatkách, když se mu to líbí, to je jeho osobní věc.

Myslíte si, že jsou tito lidé nějak nebezpeční?
Žena 1: Ne, myslím že ne, spíš jsou to chudáci.
Žena 2: Tak pokud ještě není a vystupuje jako žena, tak možná to ty lidi zaskočí, ale i tak to není moc běžné, že by se lidé nechali přeoperovat, ale tak nebezpečný myslím, že ne.
Muž 2: Já myslím, že nebezpečné ne.
Starší muž: Proč by měli být nebezpečný, vždyť nikoho neohrožujou, já myslím.

Co kdyby někdo takhle z vašeho okolí chtěl i jít na operaci, že by se víc cítil tím druhým pohlavím, jak byste se na to díval?
Muž 2: Asi bych se snažil mu to každopádně rozmluvit.
Starší muž: Podle mě to normální není, je to proti přírodě.
Žena 2: Tak je to jeho rozhodnutí, tak záleží na něm, jestli ano nebo ne.

Rozhovor

Tak paní doktorko, slyšeli jsme názory některých z nás, samozřejmě není to žádný vzorek, je to prostě - jsou to - náhodní lidé, kteří se takto vyjadřovali. Tam zaznělo, teď samozřejmě se budu ptát na váš názor, zda tedy opravdu je to problém natolik známý, zda víme o čem mluvíme, jak se ukázalo v anketě, tak někteří nevědí. Ale tam zaznělo, je to proti přírodě, co vy na to?

PE: Z pohledu většiny věci, které jsou jiné, které jsou odlišné, mohou vypadat tak, že jsou proti přírodě. To, když se na to díváme z pohledu nás většiny, to znamená, že vnímáme muže, který se cítí být ženou, který se převléká do ženských šatů anebo vnímáme ženu, která se cítí být mužem, převléká se do mužských šatů, ale když se na to podíváme z pohledu těchto lidí, tak je to přesně naopak.

Jsou to vlastně ženy uvězněné v mužském těle a muži uvěznění v ženském těle. Když se na to podíváme z pohledu těchto lidí a zkusíme si na chvíli zavřít oči a představit si, procítit svoje ženství nebo mužství, potom vymazat své tělo a představit si, že máme tělo opačného pohlaví, snad nám to pomůže představit si, co tito lidé prožívají a už si rozhodně nemůžeme myslet, že je to něco proti přírodě.

Pro tyto lidi je proti přírodě zůstat jako žena nebo muž uvězněný v mužském nebo ženském těle.

My se těch lidí zeptáme konkrétně, to už za malou chvíli, ale přeci jenom bychom si možná mohli říci, že to samozřejmě není problém posledních - já nevím - deseti let, ale že zřejmě už někde v hluboké historii bychom našli příklady.

PE: Historie ukazuje, že takzvaná transsexualita existovala vždy, jen to vždy nebylo stejné s tolerancí společnosti k těmto lidem. Ukazuje se, že dávné kultury a to už od paleolitu, v období matriarchátu, byly vůči těmto lidem velice tolerantní.

Naopak transsexuální lidé byli vysoce ceněni a váženi a dosti často vystupovali - u všech přírodních společenstvích na světě, na všech kontinentech - jako šamani a tyto kmeny, tyto přírodní společenství těmto lidem umožňovaly žít v této roli. Nijak je neodsuzovali, nijak je nekritizovali, prostě je přijímali takové jací jsou a prostě akceptovali, že tito lidé žijí v této roli. Ukazuje se, že v průběhu celé historie existovali lidé, kteří byli buď jako muži nebo ženy uvězněni v tělech opačného pohlaví a někteří z nich měli dokonce odvahu žít v dané roli.

My jsme říkali už na tom začátku - v tom úvodu - že bychom možná měli docela podrobně vymezit ty pojmy transsexualita a transvestitismus, protože tyto pojmy jsou velmi často - a já si myslím, že stále ještě, přestože se o nich velmi často už mluví v poslední době jsou stále -zaměňovány.

PE: Ano, je to tak. Většina lidí nikdy nerozlišovala, proč se muži převlékají do ženských šatů anebo proč se ženy převlékají do šatů mužských. Stejně tak dokonce i medicína až do 50. let znala jen pojem transvestitismus. Teprve v 50. letech Benjamin vymezil z transvestitismu pojem transsexualismus.

Transvestité jsou lidé, kteří se převlékají do šatů opačného pohlaví a to z různých důvodů. Například existuje takzvaný fetišistický transvestitismus, jedná se o muže, kteří se převlékají do ženských šatů z důvodu sexuálního vzrušení a takto převlečení masturbují, dosahují uspokojení a potom opět navlékají mužské šaty.

Existuje rovněž transvestitismus dvojí role. Zde se jedná o lidi, kteří se převlékají do šatů opačného pohlaví a touží se alespoň občas cítit svou identitou opačně, ale tito lidé většinou jsou ztotožněni se svým tělesným pohlavím a neusilují o změnu pohlaví.

Potom je zde ještě transvestitismus - převlékání do šatů opačného pohlaví - u feminních gayů anebo u maskulinních lesbických žen z důvodu toho, že opravdu tito lidé představují takový ten mužský nebo ženský pól, co se týče homosexuality. Tito lidé jsou rovněž buď víc žensky nebo mužsky identifikováni.

Čili vlastně ten problém, o kterém my budeme dnes večer hovořit ovšem nesouvisí pouze se změnou toho ošacení.

PE: Ano, transsexualismus je něco, co se hluboce dotýká samotného jádra lidské bytosti, osobnosti člověka. Je to vlastně naše pohlavní identita a lidé, kteří trpí takzvaným transsexualismem pochopitelně usilují a touží po změně pohlaví. To znamená po úpravě těla tak, aby odpovídalo dané roli a po úřední změně pohlaví, která jim umožní i úředně žít v dané mužské nebo ženské roli.

Telefonický rozhovor s matkou FtM

Na telefonu mám první posluchačku, přejeme dobrý večer.

P1: Dobrý večer.

Takže z jakého důvodu nám voláte?

P1: No, já vám volám z toho důvodu, aby se toho lidi nebáli. Já jsem matka, která měla dceru a nyní je to syn. A není to žádná nemoc, není to žádná úchylka, nic, jenom prostě je to takový, jaký to je. Ze začátku je to sice hrozné zjištění, jestliže 30let máte dceru, a najednou si máte zvykat na syna. Ale můžu vám říct, že to chce všecko čas a přijmout to s láskou, pochopením, to dítě to potřebuje, protože rozhodně prožilo hrozné trauma.

Já bych se zeptala vás jako rodiče, protože to je teď opravdu obrovská příležitost mít vás na telefonu. Vy říkáte 30let vlastně jste měla dceru, teď máte syna, přišlo to tak z ničeho nic nebo jak se to vlastně utváří, jak se to vyvíjí všechno?

P1: No tak vyvíjelo se to vlastně mimo mě, protože to dítě to pociťovalo snad odmalička, ale nedokázalo to definovat. Když jdu zpětně pamětí a ujasňuji si některé situace, tak ono to do sebe zapadá, jenomže víte, dřív se o tom nemluvilo, takže jsem neměla možnost si třeba s lékařem o tom promluvit, nebo prostě ani to dítě nemělo tu odvahu mi to říct, protože prostě to bylo tabu za dřívější doby, že až teprve nyní se to všecko otvírá. Možná dneska jestli maminky hlavně že, by pozorovali u svých dětí něco takového, doporučovala bych kontaktovat se s patřičným lékařem a poradit se, aby se tomu dítěti pomohlo a nenechalo je traumatizovat až do dospělého věku.

Říkáte něco takového, co to konkrétně bylo?

P1: No třeba u toho děvčete se vyvíjely už od malinka nejenom chlapecké zájmy, ale třeba taková drobnost – kočárek s panenkou – panenku vyhodila, ona má traktor. Prostě nechtěla šaty na sebe, její nejlepší oblečení byly kalhoty dlouhé, prostě „neříkejte mi jako holce, kluci by se mnou nehráli fotbal, kluci by se mnou nehráli hokej". Ale prostě my jsem to brali tak, jak se řikává, no tak má chlapecký zájmy. Ale možná, že kdybych už někdy dřív o tom něco věděla, takže třeba by se to už zachytilo dřív a nemuselo až do dospělého věku.

Kdy jste to začali brát opravdu tak nějak vážně?

P1: No až se mě dcera svěřila, že prostě je to takhle a že už dál nemůže a že už na tom se dohodla s lékaři a že prostě bude tím synem, tím mužem.

PE: Já bych se ráda zeptala maminky člověka, který měl problém, o kterém dnes mluvíme, jaké to pro ni bylo vyrovnávat se s tímto faktem, jak vlastně dokázala zůstat plná lásky, tolerovat svoje dítě. Dosti často se v praxi setkávám s odsouzením ze strany rodičů, s nepochopením a to jsou vlastně pro tyto lidi ti nejbližší lidé, kteří by měly tohoto člověka přijmout, podpořit.

P1: Ano, přece matka, hlavně matka, musí přijmout dítě takové, jaké je. A jestliže ti rodiče skutečně to svoje dítě mají rádi, tak já myslím, že to je jedno, jestli to je chlapec, nebo děvče a pro ty rodiče, nebo hlavně pro tu matku, která si myslím má víc toho citu, je největším štěstím, když vidí to dítě šťastné a to dítě není šťastné, to dřív nebylo šťastné a to je pro mě největší štěstí ho vidět spokojené, šťastné.

Co třeba vám - jestli se mohu takto dost osobně zeptat - co vám třeba působilo takovou největší bolest, nebo co vám dalo nejvíce práce, vyrovnat se - s jakým faktem?

P1: Myslet na to dítě jako na syna, protože jsem byla zvyklá, že to je dcera a byla jsem strašně ráda, protože mám ještě dva syny, tak jsem měla velikou radost, že je ta dcera. Ale i když jsme si myslím rozuměli, tak teď si rozumíme daleko víc. Je to obohacení i pro mě.

Já vám mnohokrát děkuji za váš názor, myslím, že je to velmi vzácné slyšet takovéto vyznání maminky.Moc a moc děkujeme a držíme vám palce.

P1: Mějte se moc hezky a přeji vám hodně zdraví.

Pokračování rozhovoru

Takže pane Miloslave, vy jste tady slyšel takové opravdu krásné - bych řekla - lidské vyznání. Vy jste s podobným problémem vlastně také bojoval, jestli to tak – dá se, dá se říct - že bojoval?

ML: Dá se říct, že bojoval, protože tak jak to říkala maminka v telefonu, člověk to ví odjakživa, odmalička, s tím už se narodíte, že se nějakým způsobem cítíte a identifikujete se s tím. Já jsem měl problémy jako malý dítě ve školce, že jsem pořád říkal, že „jsem někde byl, že jsem někam šel", a paní učitelky mě opravovaly, ale to není pravda, tys tam byla a já jsem to ňák nevnímal, že bych měl mluvit jinak. Byly s tím trošičku problémy potom, jak člověk bere už rozum, už je mu třeba 12 – 13, přichází puberta, přichází první lásky a teď, teď samozřejmě, že se mi líbily holky, ale když je ten člověk uvězněnej v dívčím těle, tak najednou jsou takový pochybnosti, jestli třeba nejsem homosexuál a už je to takový nepříjemný pocit, protože lidi se na vás dívají jinak než vy to vnímáte.

Jak se v tom člověk potom teda zorientuje, opravdu teda co to vlastně je, kam inklinuje?

ML: No, já jsem to věděl odjakživa, odjakživa mně bylo jasné.. Tak jak každý člověk v sobě sám, když si mluví sám se sebou, třeba večer, když něco probírá, tak si se sebou mluví že, tamto musím udělat, tamto jsem to špatně udělal nebo tak.. Já jsem vždycky v sobě jsem si sám mluvil se sebou, jako že jsem muž. Ale teď to okolí na mě mluvilo jako na dívku, jako na ženu a to je hrozně nepříjemné. Takže já, jako já za svoji osobu jsem to věděl hned, ale jsou někteří, kteří se tím prokousávají a třeba až v té pubertě se s tím srovnají, já jsem toto měl o to lehčí, že jsem o tomto věděl odjakživa a vždycky.

Dobře, ale přesto tedy došlo určitě k nějakému posunu, že .. Věděl jste to ale pak teda, v určitém tom momentu se něco muselo stát, co se stane?

ML: No, stane se to, že čím dál víc toužíte po tom, aby teda.. Když jste dítě, tak toužíte po tom, aby přišel nějakej kouzelník a měl Arabelin prsten a udělal ťuk,ťuk a bylo to tak správně a potom, jak se už bere víc rozum, tak se snažíte dopátrat toho, jak co nejrychleji z toho těla zmizet a tu změnu uskutečnit, tak aby to bylo tak, jak je to správně.

Že je to reálné, to v této době už víme. Ale věděl jste to vy?

ML: Já jsem trochu starší a u mě změna vlastně proběhla až po třicítce, takže já jsem si v minulosti taky ledacos ještě zažil, než se vůbec mohlo k tomu přistoupit, k té změně. Ale tak jak se setkávám, lidi říkají „jé, kdyby mi bylo takových krásných 18, 19, 20" – já bych to vůbec nechtěl, mně je teď hrozně dobře za ty poslední roky, co mám změnu za sebou a já už bych prostě se do toho věku nikdy nevracel.

Posledním hostem, který se ještě nedostal ke slovu, je Martina. Dobrý večer.

MA: Dobrý večer.

Tak, my už jsme tady slyšeli, jak se cítí muž v ženském těle a teď vlastně je ta situace obráceně. Jak se cítí žena v mužském těle?

MA: Žena v mužském těle, no tak jako je to skoro úplně podobný, ale trošku z opačnýho hlediska. No tak jako ke všemu mi pomohla vlastní babička, která když jsem přišla za ní a začla se jí s tady s tím problémem svěřovat, tak se tak na mě podívala a řekla: To mě tak jako neříkej, to musíš jít na nějaké odborné vyšetření a musíš něco prodělat.

V kolika letech to bylo, Martino?

MA: No, to bylo v 16-ti. Já jsem začala, protože to bylo v pubertálním věku, u mě se to projevovalo strašně brzo, já nevím.. Vlastně odmalička, abych to upřesnila, protože babička ona měla šatník a ona tam má strašně krásný věci, a to mě strašně fascinovalo a ona tam měla takový ty kombinačky, měl to krajkový, to byly ty pod šaty, tak já jsem se tím vždycky navlíkla, spoustu kolem sebe šátků, no a hrála jsem si tak na princezny a babička tomu tak nevěnovala ňákou velkou pozornost, ale pak si jako časem říkala prej, proč ona se furt tak jaksi oblíká do ňákých těch ženských šatů, jako něco tam asi nebude v pořádku, no.

Nakonec když už mi bylo v té pubertě, tak jsem jí to řekla, shodou náhod dědeček je doktor, tak se to zařídilo u jednoho pana psychologa. Tak jsme šli na nejmenovanou nemocnici a tam mi udělali veškeré vyšetření, no a samozřejmě k ničemu to nevedlo a já jsem řekla, budu to muset asi vzít do svých vlastních rukou. Tak jsem navštívila fakultní nemocnici v Olomouci a konkrétně paní doktorku Entnerovou, která mi k tomu pomohla a za to jí prostřednictvím tady tohohle rádia strašně moc děkuju, že mi k tomu pomohla, čím jsem teďka a rozjela se celá ta éra, kdy jsem konečně taková, jaká jsem chtěla vždycky být.

Jó, samozřejmě to než člověk vůbec vstoupí na operaci obnáší strašně moc vyšetření, takže to není procházka zas růžovým sadem.

Ta operace, to je takový – už jsme vlastně došli k takovému finálnímu řešení, bych řekla. Ale dojdou všichni opravdu až tam? Dojdou tedy k tomu, že se vším všudy se můžou cítit v tom, být v tom jiném těle? Na čem všem to opravdu záleží, aby se člověk opravdu rozhodl a definitivně. Protože pak už je to definitivní.

PE: Ne všichni lidé touží po tom projít všemi kroky, které vedou ke změně pohlaví. Důvodem je někdy i strach, jak budou přijímány společností, strach udělat ten rozhodný krok a vyhranit se. Například ve své péči mám pacienta – je to vlastně žena uvězněná v mužském těle – ví to o sobě už dávno, od dětství, ale nemá stále odvahu udělat závěrečný krok a odhodlat se začít žít v ženské roli. Bojí se toho, jak jí budou lidé přijímat. Bojí se posměchu, bojí se nepochopení a říká, že raději zůstane tak, jak je.

Tam je otázka toho strachu – na tu vlastně narážíme pořád.. Já bych se zeptala Martiny, která je velmi mladá, takže to rozhodnutí podstoupit něco, co bude zřejmě po té stránce fyzické velmi bolestivé, velmi nepříjemné – jak se člověk srovná s tím strachem?

MA: No s tím strachem se člověk srovnává velmi těžko, ale když je člověk odhodlanej, tak prostě do toho pude. Jen pro představu - bolesti jsem měla dvakrát větší než je běžné při normálním, takže to nebyla procházka růžovým sadem. Těch operací je samozřejmě několik – napoprvé je to jen nahrubo…

Jste spokojená?

MA: No určitě. (smích) Já jsem se vždycky bála, že se kvůli tomu ke mně nebudou muži nachylovat, ale opak je pravdou a nemůžu si stěžovat na nedostatek mužské přízně.

No, bohužel vás naši posluchači nemohou vidět, ale kdyby vás viděli tak samozřejmě budou věřit každému slovu ...a nejeden muž by se toužil dostat do té přízně (smích).. Stále si myslím, že je pořád ještě spousta lidí, kteří si řeknou „je to nějaký rozmar, rozmar, který vede lidi k tomu, aby hazardoval se svým zdravím, možná dokonce i životem. Je to opravdu hazard, nebo co vlastně člověk cítí potom, když podstoupí všechny ty jednotlivé fáze?

MA: Cítí, co chtěl vždycky cítit. Má tam to tělo, které si vždycky přál.

ML: Je to úleva, že nemusíte hrát jinou roli, protože ta společnost – to okolí - vás nutí hrát role podle toho, jaké máte tělo. A to nejde – to se prostě neslučuje s tím, jak my myslíme, jak jednáme, jak cítíme, protože jsme lidi s city a se vším, co k tomu patří, takže…

MA: A hlavně jsme heterosexuálové.. (smích)

ML: Ano, to je právě to, že taky chceme, aby nás ty naše protějšky přijímaly jako – mě jako muže a Martinu jako ženu, samozřejmě.

A přijímají vás tak?

ML: Přijímají, přijímaji..

Opravdu?

ML: Opravdu, ono totiž to není jenom v operacích, to je i v tom, že se člověk nějak projevuje. I když dřív u mě nedošlo ještě k operativním změnám anebo ke změně rodného čísla a občanského průkazu a všech tady těch náležitostí, tak – měl jsem několik známostí - a všechny ty ženy říkaly „my v tobě prostě toho muže normálně cítíme". Ten ženský šestý smysl si to stejně vždycky našel, i když to tělo – pravda – tomu třeba tolik neodpovídalo. I když já jsem vždycky vypadal spíš chlapecky.

My jsme teď také hovořili o té změně občanského průkazu, tak mě to nahraje na jednu takovou otázku..Otázka vlastně těch papírů, mít na to ještě navíc nějaké potvrzení.. I to je důležité pro vnímání toho člověka?

ML: Je to důležité pro utvoření toho sebevědomí. Jako že „tak a dotáhl jsem to do konce a je to tak, je to tak jak celý život si přeju."

A není to žádný rozmar – já bych na to navázal – i tam v té anketě jsme slyšeli něco jako, že „když chcou ze sebe dělat šaška, tak ať dělají". Nikdo ze sebe šaška nedělá. My se snažíme žít upřímně, jak to cítíme, protože všechno ostatní vám pak připadá jako přetvářka a žijete ve dvojím světě. A to už se potom nedá - jako navenek se bavit „tak, milá paní, atd" a doma ve svém soukromí zase „někde jsem byl…" – to je na schizofrenii potom.

Vy jste tady oba potvrdili, že vaši nejbližší příbuzní – tedy rodina – to brala vstřícně. Ale jakým způsobem třeba na to reagovali vaši kamarádi, spolužáci, vrstevníci? Jak se na to tvářili?

MA: No, tak jestli se na to tvářili zrovna pozitivně, to nevim, protože jsem se setkala s takovejma ohlasama, že na nás volali „teplouši, buzerante.." Je to docela nevhodný, mrzelo mě to, vadilo mě to a bylo mě to opravdu nepříjemný. Furt váš ponižovali, shazovali vás a já jsem prostě nemohla vykřičet do celý světa, že chci být holka a že nejsem homosexuál, ale transsexuál. Oni by to nepochopili. Já jsem ty lidi brala jako že asi nejsou moc vzdělaní, nebo že o tom asi hodně málo vědí.

My tady máme další telefon. Dobrý večer.?

P2: Dobrý večer. Já jsem se chtěla zeptat, co je těžší a složitější – udělat z muže ženu nebo z ženy naopak muže? A jestli se dá říct kolik třeba takových lidí u nás v republice se nechá ročně přeoperovat?

PE: Není jednoduché na tento dotaz odpovědět. Co se týče samotných operačních zákroků, tak určitě je jednodušší vymodelovat pochvu - vagínu u tělesně muže a dosáhnout velice hezkého, přirozeného vzhledu tohoto orgánu. Mnohem těžší je u muže uvězněného v ženském těle vymodelovat pohlavní úd. I to je už dnes možné, ale ne vždy se stejným úspěchem. Ne všichni muži uvěznění v ženském těle se k tomuto zákroku rozhodnou.

Co se týče ovšem vzhledu, myslím si, že mnohem jednodušší to mají muži uvěznění v ženském těle, kteří když užívají mužské pohlavní hormony, tak se jim prohloubí hlas, narostou jim vousy, zvýrazní se svalstvo a celkově jejich vzhled nabude opravdu té mužské podoby. Nikdo po čase možná ani nepozná, že původně vězeli v ženském těle.

Řekla bych, že u žen uvězněných v mužském těle to vždycky takhle šťastně neskončí. Záleží na tom, kdy se změna pohlaví děje. Pokud si představíte, že žena je uvězněná v mužském těle, které je vysoké 1,90, číslo nohy 10, mohutný plnovous – nebo husté vousy respektive, je velice těžké něco dělat s hlubokým hlasem, tak tady ne vždycky může tohleto dopadnout dobře. Tito lidé asi i víc trpí i po změně pohlaví, poněvadž ne vždy jsou svým okolím přijímáni vstřícně, tolerantně.

Co se týče počtu operací, tak to bych lhala, kdybych řekla číslo. Tyto operace se odehrávají hlavně v Brně a Praze a ročně je to řekla bych kolem deseti pacientů, přibližně – já nevím to opravdu přesně.

A je více těch přeměn z muže v ženu nebo naopak?

PE: No, to souvisí s tím, kolik lidí s problémem jedním a druhým se vyskytuje u nás a například i ve světě. V západní Evropě a v USA je větší procento žen uvězněných v mužském těle oproti menšině mužů uvězněných v ženském těle. Nevíme proč, ale ve východní Evropě je tomu přesně naopak – převažuje tady většina mužů uvězněných v ženském těle a je zde menšina žen v mužském těle. Většina sexuologů ze své praxe ví, že opravdu větší procento naší klientely tvoří právě muži v ženském těle a naopak jen malý zlomek jsou lidé jako Martina.

Když běžela písnička, tak jsme si povídali o tom, že i vaši kamarádi a spolužáci vás brali už trošku nějak jinak od té první třídy…

MA: Je to fakt, protože mě neskutečně v tělocviku nebavily fotbaly, tak jsem se vesměs uchylovala do skupiny dívek, které hrály vybíjenou a docela mi tam bylo příjemně. A ony si tak vykládaly o těch dívčích problémech a vykládaly si, co si koupily za panenky a já jsem jim vždycky záviděla, protože já jsem vždycky dostala ty autíčka a mě to neskutečně se nelíbilo, tak jsem to přenechávala…

Samozřejmě potom později jak jsem šla na střední školu, tak tam začly se vyskytovat opravdu velké problémy, protože jsem dokonce i trošičku byla za to šikanovaná. Byla jsem v chlapecké třídě a mě to tam fakt jako vadilo a celý ten rok byl pro mě jako galeje. Bylo to strašný, protože tam byly narážky na moji osobu, kopali do mě a chovali se ke mně opravdu velmi negativně.

Pak jsem si teda u pana ředitele vybrečela, že chci jít do dívčí třídy. Tak jsem šla do dívčí třídy a tam to zas bylo takový jiný – chodili jsme do šití, do vaření – a ty holky se ke mně chovali trošku jinak, prostě nebraly mě mezi sebe jako svou další spolužačku, prostě dívaly se na mě jinak a já jsem z toho byla nervózní.

Nakonec jsem opustila školu, protože se to tam psychicky - i ze stran učitelů – nedalo vydržet.

ML: Ona totiž Martina to prožívala v době, kdy chodila do školy –ty změny a všechno to, co se s ní dělo. Já jsem to prožíval daleko později až v zaměstnání. Jak jste vzpomněli ty úřady, tak já musím říct, že v dnešní době už to není žádný problém. Já jsem se nesetkal ani na jednom úřadě – jak na matrice, policii - kvůli občanskému průkazu, pasu, řidičáku – nesetkal jsem se, že by se na mě někdo díval skrz prsty. Vždycky řekli „ano, samozřejmě" a pomohli mi vyřídit, co bylo potřeba. Proto si myslím, že v dnešní době už je to „tak dobře, je to tak, tak pojďte" – prostě, že už to lidi berou jako fakt.

Máte podobné zkušenosti Martino?

MA: Já mám zas jinou. Mě bylo třeba z mé strany trapně, když jsem tam přišla upravená jako žena a tam jsem přišla žádat o neutrální jméno a jedna starší paní se na mě podívala, usmála a řekla: „Tak chcete být holka,že?" A já řekla „jo, chcu". Mě bylo tak trapně, protože už jsem byla namalovaná a vypadala jsem myslím přesvědčivě. Pak mi popřála, když jsem vyšla ze dveří, ať mi všechno dobře dopadne a že mi fandí, že takový lidi prostě chápe.

Co vás třeba čeká v budoucnosti, máte z ní někdy strach? Myslíte si, že vám může vstoupit do cesty něco, co byste ještě případně – po všech těch problémech – nezvládli?

ML: Já nevím. Já si myslím, že už teď jsme zařazeni ve většině (všeobecné zasmání), už nejsme žádná menšina a budoucnost je taková, jakou si ji potom uděláme a co pro ni uděláme. Jestli mě někdo za 15,20 let osočí, že jsem někdy před čtyřiceti lety měl ženské jméno, tak mu řeknu „no a co?" Já jsem se s tím setkal, že pár – taky to nebylo úplně tak, jak jsme říkali před chvilkou, že nás všichni brali – samozřejmě byli i ti, co se otočili zády, nebo si poklepali na čelo anebo někteří neměli tu odvahu nebo sami byli z toho takoví nejistí, že nás prostě už neoslovili – a ty lidi prostě zmizeli a už třeba jsme se nikdy nesetkali. Někdy mě to mrzí, protože mám pár přátel z mládí a někteří to neunesli a nestýkají se se mnou a bylo mi to takový jako smutnější.

Poslední otázka – otázka rodiny. Martino?

MA: No tak to mě asi bude činit největší problém, protože bohužel u nás to nejde tak strašně rychle a já bych opravdu chtěla to dítě, strašně po něm toužím, jenomže podmínka je mít partnerský vztah, nebo být vdaná. Z toho mám taky strach, že se v životě nevdám, že mě nikdo chtít nebude. Takže opravdu nevím, co bude dál.. Bude s tím opravdu zas hodně papírování a počkám si asi 5 let na to, než mi přijde adoptovaný dítě a hlavně si budu muset počkat hodně dlouho na to, až se objeví v mým životě člověk, nebo prostě muž, který řekne „jó, já to beru a chci mít s tebou dítě – ať je to dítě moje nebo někoho jinýho. Bude prostě moje, budu se o něj starat a bude mít po mě jméno."

ML: Já kdybych k tomu mohl říct.. Já už si s tím hlavu nedělám, protože mám ženu a dítě, takže to je úplně bezvadný.

Paní doktorko, prosím o slovo na závěr..

PE: Myslím si, že dnes jsme zase mluvili o problému, kdy lidé před tou změnou pohlaví žijí uvězněni v jiném těle. Po změně pohlaví, kterou jim dnes už společnost umožňuje, konečně žijí v té roli, v které žít chtějí a my všichni jim k tomu můžeme pomoci. Tím, že je budeme chápat v době, kdy se jejich identita teprve snaží prodrat na světlo, kdy se snaží probojovat si tu svoji roli. Tím, že budeme přijímat odlišnost jejich chování a oblékání v době, kdy ještě nechápeme, jak to doopravdy je a v období změn je podpoříme. Jak jsme slyšeli dnes maminku – rodiče, až si popláčou s tím, že je to trochu jinak a proberou si tuhletu situaci, tak podpoří své děti láskyplně a pomůžou jim ve všech těch krocích, které vedou ke změně pohlaví. Stejně tak jejich spoluzaměstnanci v práci, přátelé, spolužáci, lidé z ulice, sousedé,… se naučí tyto lidi přijímat.

Já myslím, že nám opravdu na závěr nezbývá než Miloslavovi a Martině popřát, aby teda žili takový život, jaký si představují, aby se jim naplnily jejich sny, jejich touhy. Já bych poděkovala paní doktorce Pavle Entnerové, Aleně Vykydalové, samozřejmě našim hostům a i vám přátelé, že jste nás poslouchali.