Transgenderový seminář aneb hrubě subjektivní popis akce

V úterý se v Sociologickém ústavu Akademie věd konal svého druhu první seminář o transgenderové problematice a nedá mi to, abych se s těmi, kdo neměli možnost osobně zírat (někdy i s otevřenou pusou), nepodělila o pár zážitků.

Seminář začal krátce po desáté a jako první se ujal slova MUDr. Weiss, který takřka hromovým hlasem (seděla jsem hned vedle něho) popsal mraky škatulek translidí i podmínky, které musíme splňovat, abychom mohli být sami sebou. Trochu mě zarazilo, když tvrdil (ale nevysvětlil do detailů), že diagnóza transsexuality se do určité míry shoduje s diagnózou transvestismu tuším že fetišistického, ale zároveň se od ní značně liší. Kouzelně argumentoval tím, že ty dva jevy jsou tak různé, že "dokonce mají různé kódy". Představte si, že jednomu člověku přiřadíte kód A, druhému kód B a pak budete tvrdit, že jsou různí, protože mají různé kódy, aniž vysvětlíte princip různosti…:-)))

To už mu ale mocně přizvukovala doktorka Hajnová, která v první fázi zavzpomínala na skvělého profesora Hynie, svěřila se, že sexuologii dělá už přes třicet let, že transsexualita je její vášní (v tisku ale tvrdí, že její specializace jsou agresivní deviace!) a když nakonec dostala oficiálně slovo, rozjela se ve velkém. A tak jsme měli možnost dozvědět se o významu měření pánví, pak cosi o laloku v mozku, pak cosi o chromozomech…pak mi ruply nervy a odešla jsem na chodbu na cigaretu…?)) Po návratu jsem ale vstoupila do téže řeky slov a šílených antropometrických termínů. Ta paní si mlela svou, i když viděla, že s ní v sále souhlasí jen málokdo (pokud vůbec někdo). Pak to s nervy nevydržela dvojice kluků z Olomouce a začali se jí ptát na postupy komise v Brně, otázka se točila kolem nutnosti ukazovat své fotografie všem možným lidem počínaje právníkem a chirurgem konče už při komisi, která rozhoduje jen o hormonech. Paní Hajnová to smetla se stolu, ale kluci se nedali. Z výměny jejich názorů mimo jiné také vyplynulo, že Hajnová požaduje pro schválení operace odpovídající pánev, přijatelný obličej a další hovadiny, které by mě v životě nenapadly.

Pak jsme se od ní ještě dozvěděli, že prý nepřípustně generalizujeme stresy a deprese, které zažívají tranďáci v rukou paní Hajnové. Jen co tohle dořekla, začala se pídit po "svých" dvou brněnských klientech (podle všeho ochočených), na nichž chtěla zřejmě generalizovat svoji genialitu (nebyli tam, nepřijeli).

To už se vzduchem vznášela silná nervozita, v níž bohužel trochu zapadl sympatický (co jiného bychom čekali?) proslov Hanky Fifkové, osobní (ale nicneříkající) zpověď Štěpánova a Vlastino zamyšlení na téma, kde jsme a kam to vůbec kráčíme. Než došlo na sociologický pohled, stačila nám ještě JUDr. Reichlová popsat jakýsi případ z Francie a vysvětlit, že ani právníci nepovažují za prokázané, že by se z muže po operaci stala žena (a obráceně), ale z humánních důvodů dělají, že to tak je. (Právníci tomu nevěří, sexuologové mluví o bludu, majorita, která nám začasto dělá problémy, to nebere vůbec …kdo tedy -- kromě pár našinců -- té totální proměně věří, proboha? A proč nám tedy ti sexuologové z očí do očí podsouvají něco, čemu sami nevěří???).

Pak přišla řada na mě, Marcelu, která seminář pořádala a ve finále i na Mirka Vodrážku. Co k nim říct? Můj příspěvek odvisne na webu, Marcelin zkusíme také sehnat a Mirkovi jsem jako už tradičně rozuměla jen každou pátou až desátou větu…takže vám o tom bohužel nemůžu nic moc říct…?))

No a závěrem? Jsem ráda, že se podobné akce budou konat i dál a že jsem poprvé v životě zažila paní Hajnovou. A přežila. A díky tomu bych si dovolila všem moravským tranďákům poradit: vyhněte se Brnu a hupky šupky do Prahy. Už beztak je náš život o něco složitější, než je celostátní průměr, tak proč si ještě dobrovolně a zcela zbytečně ničit nervy, že?