Poslední TransFórum 1998, aneb jak jsme se vydaly do Prahy

Když mě kdysi pozvala Tereza na moje první setkání do Piana Baru, nenapadlo mě, že se sem ještě vtomto roce podívám. Naštěstí ale mírou osudu a mírou náhody se mi podařilo vejít do kontaktu ještě spár našincema z Brněnska, a domluvit se na hromadné výpravě na vtomto roce poslední TransFórum. Takže slovo dalo slovo a v pátek ráno za třeskutého mrazu jsme s Janou stepovaly před Janáčkovým divadlem a vyhlížely Ivinu TOYOTU o které jsem akorát věděla, že je bílá a má Ostravskou espézetku. To byl první omyl. Zastavilo nám auto z úplně jiného okresu. Naštěstí aspoň tu barvu jsem si pamatovala dobře.

Příroda se nám chtěla za to mrznutí omluvit, takže nás čekala nádherná zasněžená krajina osvícena dopoledním sluncem. Oko básníka by zaplesalo. Ale pak před námi byla Praha. Obalená hustou inverzí, či co to bylo. Endorfiny nám hned spadly do záporných hodnot. Díky mobilu jsme bez problémy dojely až k Tereze, naší hlavní průvodkyni a organizátorce. Po napínavém dořešení ubytování jsme po 17 té hodině vrhly do tranďáckého víru života v Praze. Zkrátka, zapadly jsme do salónku, kde každý sudý pátek probíhá sezení TransFóra. Z původního programu sice odpadl únos nevěsty (popřípadě ženicha), neboť se ani jeden z aktérů nedostavil a Hanka Fifková raději odvezla zkazit svoji dceru na koncert všemi milované skupiny Kelly Familly (Klapou Ventily, jak se jim říkalo v Brně).

Tyto dvě ztráty ale nijak nenarušily chod již zaběhlé transkomunity, která se tu sešla. Potkala jsem tu staré tváře jako třeba Zuzku, Kima, Dana, Dominika, dokonce se tam na chvilku mihla Nikola z Obecního domu (doufám, že jsem to nezaměnila s tím druhým domem). Ostatní - Jiřinu, Oskara, Jitku jsem už znala z vyprávění a možná i ze své minulé návštěvy (mimo Oskara, ten se zrovna nalézal na druhé straně Lamanšského kanálu.), ale protože jsem jen člověk, tak snad mám nárok na zapomínání, což mi u jmen nečiní zas tak velké problémy, hlavně, když se zvyšuje promile v krvi. A jelikož se TransFórum schází v takovém nádherném prostředí, kde by bylo přímo hřích popíjet sodovku, automaticky se mi s postupujícím časem “pamatovák” zhoršuje.

Kromě našich holek zde byli poprvé ještě dva čeští našinci. A právě tohle je jeden zdůvodů existence TransFóra – pomoc těm, kteří jsou teprve na začátku dráhy, na jejímž konci je kýžená operace. Ukázat jim to “pravou” cestu, jak postupovat, na koho se obrátit se svým problémem.

Další bod programu bylo zcenzurování Nulté číslo Téčka – nezávadného občasníku TransFóra. Jedná se o fanzin, který bude vycházet v nepravidelných intervalech. Jeho podstata je přiblížit trans problematiku těm, kteří nemají možnost “surfování”, nebo neví jak to nejlépe říct doma. Ne že by ho Téčko přímo vedlo za ruku, spíš mám na mysli, že jim dám doma přečíst co to transsexualita vůbec je, jaké jsou u nás možnosti nápravy toho, co na nás příroda odbyla, popřípadě, že jsme taky lidi a není to nijak nakažlivé. Až na jeden detail, který vyplynul stejně až vsobotu, bylo nulté číslo schváleno k vytisknutí.

Oním drobným detailem byla odpověď dr. Zvěřiny, takže teď chudák Oskar sedí nad hotovým číslem a pokouší se vymyslet, jak to tam zapravit. Dalším programem bylo chlapáctví našich kluků, ale tento bod se na programu TransFóra řeší pokaždé. Tento bod je vlastně nejdelší a nejrozvláčnější co se týče příspěvků do diskuse.

Pak následovala volná debata na témata ze života, která se protáhla ještě do druhého dne. Takže jsme byli nuceni přesunout sezení na sobotní odpoledne. My holky jsme se rozešly se svými ubytovatelkami do poskytnutých apartmá, abychom načerpaly po úmorném dni potřebné síly na sobotní pokračování.

Sobotní dopoledne, kdy nás probudila nemístnou a neobjednanou telefonní službou Jana zdruhého konce Prahy 9:30 bylo odpočinkové. Byl to pro mě a Terezu takový šok, že bychom byly schopny vraždy, ale poručík Poručík Colombo by nás stejně odhalil, takže jsme od toho ustoupily. Ale stejně jsme se z toho dostávaly celé dopoledne.

V 12:30 jsme už vyrazily za dalším bodem našeho pobytu vPraze – koupit sobotní výtisk slovenského denníku SME, ve kterém byl článek o Tereze (mám ho i s podpisem, heč). S Terezou jsme plni dívčí naivity zamířily do Slovenského kulturního střediska. Ale to bylo asi jediné místo v Praze, kde sobotní SME neměli, jinak bylo snad na každém stánku novinami (v centru).

Přesyceni dojmy a ostatními poživatinami jsme pak v dobrém úmyslu zamířily do Laury, pamětného místa, kde TransFórum vzniklo. Bohužel bylo zavřeno. To by nebyla tak hrozná katastrofa, kdybychom nemyly domluvené, že se tam sejdeme s Oskarem, Dominikem a ostatníma našincema. Naštěstí kousek odsud v Na Hrádečku (ne u Havlů) bylo jak otevřeno, tak měli i potřebný počet míst k sezení, takže program TransFóra mohl pokračovat.

Zde byla ustanovena komise pro vyhledávání jmen a příjmení našincům, kteří jsou před operací a nemají ještě vymyšleno nové příjmení. Jelikož jsem byla první, kdo se dostal této komisi do spárů, můžu vám říct, že to žádný med nebyl. Po všech možných eventualitách skončily členky komise (Tereza, Jana a Iva) u jména Jamesonová. Marta Jamesonová. Možná se mi tak chtěly pomstít, protože žít se skotským jménem na Moravském lontě není zrovna nejlepší řešení a mě pak nakonec přece jenom nezbude emigrovat do Brna nebo do Prahy, kde jméno Jamesonová nebude tak neobvyklé.

Tímto rozhodnutím byl ukončen oficiální program, a konečně, jak už to na podobných střetnutích dvou civilizací (Čechů a Moravaček – my byly jen tři holky a vůbec jsme se nebály), začala volná debata a zábava.

A pak už najednou byla neděle a my jsme opustily naše hostitelky – ubytovatelky Jitku a Terezu se slibem, že se zase ukážeme, což doufám splníme, sedly do COROLY a hurá domů na Moravu. Do míst, kde se domluvíme i bez slovníku a nemusíme tlumočit naše výrazy do češtiny, což někdy poněkud zpomalovalo komunikaci. Ale bohužel bez tak příjemných a milých translidiček, kteří se nám věnovali jak nejlépe mohli.

Pokud jsem na některá jména zapomněla, tak se dotyčným omlouvám, ale jak už jsem uvedla výše, jména nejsou zrovna moje hobby. Také se omlouvám těm, kteří čekali něco víc, nebo se odlišuji ve svém vyprávění od jejich verze proběhlého víkendu. Já jsem to viděla a zapamatovala si takhle (neměla jsem s sebou svůj potřebný novinářský deníček na poznámky).