Transgenderista - když sebeidentifikace popírá zažité stereotypy

Hlavní myšlenkou dnešního transgender hnutí, které má kořeny ve staleté existenci transprojevů v mnoha kulturách tzv. přírodních národů, je dosáhnout osvobození translidí od útlaku způsobovaného dichotomií genderu. Transgender zahrnuje širokou škálu chování, myšlení nebo variant tělesného vzhledu, které stojí mimo domněle statický, tradiční prostor vymezený pro mužství nebo ženství a které nemohou být translidmi otevřeně projevovány, aniž by zároveň nebyly stigmatizovány a odmítány společností jako nenormální.
Pojem transgender je chápán jako zastřešující termín pro transsexuály, transgenderisty, crossdressery, intersexuály a další translidi. Aktivisté a propagátoři tohoto hnutí usilují především o svobodu vyjádření takovým způsobem, který se slučuje s jejich vlastní identitou a nikoli s často stereotypními vzorci chování, jež jsou nám od narození vštěpovány. Nejméně známí a nejvíce neviditelní ze všech translidí jsou transgenderisté.

Transgenderisté¹ jsou lidé, kteří trvale žijí zčásti nebo zcela jako příslušníci opačného pohlaví. Někteří si ponechávají svou původní identitu na pracovišti nebo při formálních příležitostech, jiní vystupují ve své nové identitě ve všech aspektech každodenního života. Transgenderisté jsou jedineční, protože pro ně typická touha uchovat si mužské i ženské vlastnosti je nedílně spjata s dobře vyvinutým smyslem pro rovnováhu. Vnější prezentování těchto vlastností se však velice různí v závislosti na potřebách jedince a pocitu sounáležitosti s tím nebo oním pohlavím. Podobně jako transsexuálové se mnoho z nich zajímá o možnost laserové epilace, elektrolýzy, hormonální léčbu a i kosmetické plastické operace, které sladí jejich tělesný vzhled s jejich vnitřním vnímáním sebe sama. Avšak podobně jako crossdresseři nemají transgenderisté zájem o chirurgickou přeměnu primárních pohlavních znaků.

Pro lepší pochopení tohoto rozdílu uveďme, že i když transgenderisté žijí zcela "v roli" příslušníka opačného pohlaví, to co je odlišuje od transsexuálů je, že nacházejí potěšení ve svém genitálu, cení si ho jako přirozeně vyvinutého orgánu nebo obojí. Žádný transgenderista, který žije zcela v roli opačného pohlaví ovšem bez dobrého důvodu soukromé informace tohoto typu nesděluje. Protože transgenderisté neusilují o přeměnu primárních pohlavních znaků, neměli by být zaměňováni s transsexuály, kteří tento chirurgický zákrok dosud nepodstoupili nebo nemohou podstoupit z důvodu jakékoli medicínské kontraindikace (non-op transsexuals).

Není bez zajímavosti, že mnoho transgenderistů se označuje za non-op nebo dokonce pre-op transsexuála, aby na nich neulpělo podezření, že nemají právo na dostupnou léčbu. Tato hierarchie mezi translidmi je posilována především rozdílnými šancemi na pomoc u poskytovatelů lékařské péče, jak je podrobněji zmiňováno níže. Neoperovaný transsexuál, který žije trvale „v roli", je nucen smířit se s rozporem, který je způsoben vnímáním nesprávnosti genitálu v době, kdy nemůže (pokud vůbec může) podstoupit chirurgický zákrok. Transgenderista tímto obdobím smiřování neprochází, protože tento rozpor nepociťuje buď takto palčivě nebo ho nepociťuje vůbec.

Avšak podobně jako transsexuálové vnímají transgenderisté poměrně intenzivně nesoulad genderové identity a dalších fyzických parametrů jejich těla (včetně sekundárních pohlavních znaků). Na rozdíl od crossdresserů u nich tyto pocity přetrvávají „i po svléknutí šatů" a poté, co si takový člověk oblékne oděv obvyklý pro jeho původní pohlaví. Tyto pocity nesouladu mohou být trvalé nebo mohou přicházet v několikadenních nebo několikatýdenních intervalech. Transgenderisté přestávají tento rozpor vnímat, jakmile jsou jejich potřeby naplněny tím, že dosáhnou žádané podoby příslušných tělesných partií a mohou žít v potřebné míře ve vlastní roli, ať už je stálá nebo alternující mezi oběma pohlavími.

Skutečně porozumět identitě transgenderisty je možné teprve tehdy, když se téma jejich odlišení od ostatních translidí rozebere podrobněji. Mluví-li se o transgenderistech, mnoho lidí má tendenci se domnívat, že transgenderisté jsou vlastně transsexuálové nerozhodnutí o chirurgické rekonstrukcii genitálu nebo si nejsou této možnosti vědomi. Jiní lidé mají za to, že transgenderisté jsou crossdresseři, kteří si dokázali uspořádat svůj život nebo některé životní okolnosti tak, aby mohli zrealizovat a prožívat své fantazie. I když potenciál pro tyto případy existuje, člověk se obvykle označuje jako transgenderist, protože jeho vnitřní potřeby neodpovídají úzce vymezeným definicím spojeným s transsexuály nebo crossdressery.

Chceme-li pochopit, jak se liší jeden typ transčlověka od druhého, měli bychom si uvědomit, odkud translidé získávají své definice a modely rolí. Lidé, kteří se setkají s pojmy jako crossdressing nebo porucha genderové identity se většinou obracejí jak na odborníky z řad lékařů, tak na zdroje z transkomunity, aby porovnali takto získané zkušenosti. Přístup ke zdrojům se ovšem může velmi lišit v závislosti na místě bydliště jedince, kulturním prostředí, sociálním statutu, vzdělání a investigativních dovednostech.

Standardy, které legalizují statut osoby s transgender identitou se široce různí v závislosti na lokalitě. Např. v Indii musí translidé volit mezi přizpůsobením se tradičním stereotypům nebo mezi vstupem do kasty Hidžrů. To platí zejména o tom, kdo chce a pociťuje potřebu žít svůj život jako příslušník opačného pohlaví. V rámci kasty se provádí na nových členech rituální kastrace bez anestezie. Následně, i když se crossdresseři, transgenderisté a transsexuálové mohou do určité míry účastnit aktivit Hidžrů, nikdo není opravdu pokládán za plnohodnotného příslušníka kasty, dokud nepodstoupí bolest rituální kastrace.

Tyto praktiky se jeví jako zcela vzdálené zkušenostem transgender lidí, kteří žijí v Evropě a Severní Americe. Translidé v západoevropských kulturách usilují o elektrolýzu/laserovou epilaci, potýkají se s crossdressingem nebo podstupují operativní přeměnu genitálu. Informace řešící potřeby transgenderistů se objevují pomalu, protože lékaři začali dokumentovat problémy genderové identity teprve před cca 20-30 lety. Postup šíření odborných lékařských informací o otázkách genderu je ve skutečnosti tak pomalý, že většina lékařů si není vědoma, že translidé mohou mít coby pacienti specializované potřeby. Tím méně se obecně ví, že mít transgender identitu (tj. nikoli jednoznačně mužskou nebo ženskou) není mentální porucha, choroba nebo patologická porucha.

Protože většina medicínských literárních zdrojů se o transgenderistech nezmiňuje, je důležité uvědomit si, že rozpoznávání potřeb této specializované skupiny se nijak neliší od jiných translidí. Vzhledem k tomu, že většina medicínské literatury používá pojem „trvalost" při rozlišování toho, kdo je crossdresser a kdo transsexuál (a tudíž vhodný kandidát na hormonální léčbu a přeměnu pohlaví), lze toto kritérium použít rovněž při identifikaci transgenderistů a jejich potřeb.

Trvalost je v tomto případě definována jako chování, představy a přání trvalého rázu, která jedinec projevuje po stanovenou dobu. Lékaři, kteří používají trvalost jako faktor prokazující oprávněnost nároku na léčbu transsexuálů, tak mohou činit i u transgenderistů. Lze doporučit, aby translidé vhodní pro hormonální léčbu zahrnovali ty jedince, kteří v předchozích třech měsících (podle mezinárodních standardů péče HBIGDA, šestá verze) trvale projevovali zájem o nevratné fyzické změny vyvolané hormony za účelem uvedení těla do souladu se zamýšleným maskulinním, femininním nebo androgynním vzhledem.

Na první pohled se může předchozí doporučení jevit jako vágní, protože chybí jasný přístup k té které transgenderové subpopulaci. Tato absence přesnosti je však odrazem narůstajícího světového trendu mezi poskytovateli péče podporovat pacienty, aby přijali genderovou identitu, která vyhovuje jejich potřebám a zkušenostem, a nikoli nutit je, aby se přizpůsobili stereotypům daného zdravotnického zařízení nebo zvyklostem a názorům lékaře (utvářeným výchovou, společenskými normami, tolerancí a dalšími osobními vlastnostmi). K podporování přístupu, kdy jedinec rozhoduje o sobě samém, přispívá i současné rozvolňování genderových hranic, které vyhovuje potřebám všech translidí.

Protože je obecný nedostatek jak odborné, tak populární literatury, která by portrétovala specializované potřeby a problémy, jimž čelí transgenderisté, tito lidé často nemohou nalézt svou skutečnou identitu a setkávají se v sexuologických a psychologických ordinacích s nepochopením. Ti, kteří dostanou nesprávné informace zbytečně trpí a často riskují. Například transgenderisté, kteří věří, že jsou crossdresseři a tudíž nemají nárok na odbornou péči, se snaží získat hormony na černém trhu a bez dohledu endokrinologa se pokoušejí dosáhnout svého cíle i za cenu poškození vlastního zdraví. Jiní, v domnění, že jsou transsexuálové, v obrovském omylu pokračují v plné přeměně a podstupují operaci genitálu. Tito lidé tak přinášejí obrovské oběti, aby poznali sami sebe a často teprve po operativní přeměně zjišťují svůj omyl, čehož litují po zbytek svého života. Pouze pochopení potřeb transgenderistů lékaři a transgender komunitou může pomoci zabránit těmto nešťastným událostem.

Záměrně se, pokud možno, vyhýbám termínu chirurgická přeměna pohlaví, protože implikuje dojem, že operativní rekonstrukce genitálu je podstatou procesu přeměny a že na ostatních jeho fázích záleží méně. Touha po absolvování operace je považována za důkaz toho, že léčba je poskytnuta skutečně potřebnému, což je bohužel vykládáno tak, že kdo si nepřeje operaci, nemůže podstoupit hormonální léčbu. Každý transsexuál však prokazuje již před operací, zda je schopen vystupovat jako příslušník preferovaného pohlaví. Operace je pouze završením celého procesu, majícím velký význam hlavně pro daného jedince – a už menší pro to, jak je on sám obecně přijímán společností. Podle našich zákonů není (a nemělo by nadále být) nemožné, aby transsexuál získal doklady vytouženého pohlaví, aniž absolvoval úplnou rekonstrukci genitálu. Zákon, který prozatím v ČR přeměnu pohlaví upravuje, totiž hovoří v tomto smyslu velmi neurčitě. Za dostatečný důkaz o touze transsexuála změnit takto radikálně svůj život, pokud má být vůbec nějaký požadován, lze tedy teoreticky pokládat ,už jen´ ochotu podstoupit orchiektomii (u translidí Male to Female). Nevidím důvod, proč by stejný postup nemohl být používán i u transgenderistů, na což by mělo být pamatováno i v připravované novele zákona o zdraví lidu.

Mezi jiné problémy, s nimiž se transgenderisté setkávají, patří skrývání a izolace. Skrývání transgender statutu před ostatními je náročná, vyčerpávající hra plná rizik. Transgenderisté kromě potenciálního odmítnutí rodinou a přáteli čelí možnosti, že budou odmítnuti také odborníky a většinou transkomunity. Transgenderisté mohou být proti srsti crossdresserům, kteří preferují skrývání svého chování a pociťují nepohodlí, když mají kolem sebe někoho, kdo je takto nápadný. Podobný motiv mohou mít transsexuálové po operaci, kteří často navíc nemají zájem stýkat se s trangenderistou jako s někým, kdo málo touží nebo vůbec netouží po operativní přeměně.

Jako všichni translidé, kteří se musejí skrývat a kteří nenalezli pochopení a naději na změnu k lepšímu, jsou odsouzeni transgenderisté k velmi izolovanému, bolestnému životu. To lze překonat tím, že organizace a lékaři začnou podporovat jemnější rozlišování mezi translidmi i přesto, že tato genderová identifikace zpochybňuje zavedené stereotypy.

Termín „transgenderist" poprvé použila v 70. letech profesor Pricetownské univerzity, full-time crossdresser, dr. Virginia Prince, jako označení pro člověka, který dlouhodobě žije jako příslušník opačného pohlaví, aniž podstoupil chirurgickou konverzi genitálu. Pozn. aut.