inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
26.5.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Jak se žije translidem v ČR

V České republice žije odhadem asi 30 000 lidí, které lze do té či oné míry považovat za transgendery, přičemž jen asi tisícovka z nich touží po trvalé a úplné změně pohlaví. Ačkoli se jejich problémy významněji zabývá šest sexuologických středisek v republice, převážná většina transsexuálů se soustřeďuje na ordinace v Praze a Brně.

Celý postup je na první pohled poměrně jednoduchý: člověk starší osmnácti let, který cítí, že s jeho pohlavní identitou není něco v pořádku, se přihlásí na sexuologii, kam musí nejméně rok docházet na psychoterapii, během níž se má potvrdit diagnóza transsexuality neboli F-64. Po této době a po potvrzení diagnózy druhým odborníkem přichází možnost zahájit hormonální léčbu.

Většinou je toto období zároveň spojeno se změnou jména na neutrální (v našich podmínkách se nejčastěji používají křestní jména René nebo Nikola, příjmení například Janů, Petrů ad.); a následuje pozvolný přechod do opačné pohlavní role, aby si transsexuál mohl ještě před operativní změnu "nanečisto" vyzkoušet, jak na jeho proměnu bude reagovat okolí. Pokud je vše v pořádku, po dalším roce lékařská komise vydá souhlas s chirurgickým zákrokem, po němž už čeká jen změna dokladů včetně rodného listu, a vysněný život může začít...

Potud jednoduchý pohled, který platí převážně jen v teorii. V praxi totiž velmi často transsexuálové nesplňují představy sexuologů o tom, jak by měl správný transsexuál vypadat, a tak se jejich poměrně složitá životní cesta ještě více komplikuje. Vynecháme-li teze typu "Z vás stejně žádnej chlap (ženská) nikdy nebude", která může člověku prožívajícímu silně depresivní stavy namísto pomoci jen a jen přitížit, existují z hlediska sexuologů proti schválení operativní změny pohlaví tři hlavní argumenty: duševní porucha, trestní rejstřík a rodičovství.

Zvlášť poslední bod je příčinou mnoha tragédií. Mnozí translidé se navzdory pochybnostem o své identitě snaží zařadit ve své biologické pohlavní roli do společnosti, zakládají rodiny a mají děti. Když pak kalich únosnosti života v opačné roli přeteče, od většiny sexuologů se dozví, že dítě je pro operaci překážkou. (Ještě donedávna nutili sexuologové výměnou za souhlas se změnou pohlaví podepsat čestné prohlášení, že se dotyčný zříká rodičovských práv. Absurdní přitom je, že zbavení rodičovských práv přesně definuje příslušný zákon a dobrovolné zřeknutí se těchto práv zákon vůbec nezná.)

Argumenty proti se přitom neopírají o žádné vědecké studie nebo průzkumy, vycházejí spíše s pocitových postojů starší generace české sexuologie. Podle ní může být dítě ohroženo ve vývoji pohlavní či sexuální orientace, může se stát terčem posměchu okolí atd. atd. Pravdou je, že v tomto ohledu bylo i ve světě provedeno jen pár dílčích studií, nicméně jejich výsledky svědčí o přesném opaku. Také zkušenosti mnoha českých transsexuálů a transsexuálek hovoří pro fakt, že pro dítě je důležitá především láska a pocit rodinného zázemí. Příklady rodin, které názory sexuologů svou každodenní zkušeností vyvracejí, bohužel jejich zatvrzelost pouze prohlubují.....

Paradoxem je, že zatímco čeští sexuologové se stavějí do role sociálních inženýrů a rozhodují svévolně o lidských osudech, v mnoha evropských zemích (dokonce i v Turecku) jsou veškeré postupy týkající se transsexuality jasně vymezeny zákonem, který přesně stanoví, za jakých podmínek lze změnu pohlaví provést. V případě, že má transsexuál z předchozího života děti, nechávají tyto zákony určení budoucího vztahu transrodič-dítě na rozhodnutí soudu, stejně jako například při běžném rozvodu. Nutno podotknout, že rodičovství není v těchto zemích pro změnu pohlaví žádnou překážkou. Společný je ale požadavek zrušení předchozího manželství. (Bude zajímavé sledovat, jak se tento postup bude vyvíjet u nás, až parlament schválí zákon o registrovaném partnerství, neboť mnoho dvojic si přeje zůstat spolu i po operativní přeměně jednoho z partnerů.)

Problémem je u nás rovněž to, že mnozí sexuologové zaměňují stanovení diagnózy za obyčejné psychické týrání, které mnohdy vydávají za snahu přesvědčit se, jak moc je transsexuál o potřebě změny přesvědčen. Tento trend je patrnější na sexuologii v Brně, odkud mnozí transsexuálové třeba i po pěti marně "proterapeutovaných" letech raději jezdí na sexuologii do Prahy, která se v dnešní době jeví přece jen více nakloněna pomoci transsexuálům řešit jejich problém a nenutit je, aby si na život v "cizím těle" zvykli a nesnažili se tento rozpor nijak řešit.

Na takřka neprostupnou hradbu pak narazí ti, kteří měli v životě tu smůlu, že trpí chorobou psychického rázu, která však nemá s diagnózou F-64 nic společného, nebo ti, kteří se například dopustili trestného činu. Zatímco v zahraničí transsexuálům podávají hormony a schvalují operace i v době pobytu ve vězení, u nás je takový člověk jednou provždy diskvalifikován ze hry, a to i poté, kdy jeho trest vyprší.

Když už se ale transsexuálovi podaří protáhnout se labyrintem sexuologických nástrah a podstoupí operaci, naráží na další problém - matrika. Neexistují žádné závazné předpisy, a tak velmi záleží na lidech - některé matriky vám vyjdou ve všem vstříc, jiné dělají potíže. Někde vám zařídí výměnu nejen rodného listu, ale i všech ostatních dokladů nutných pro život, jinde je problémem zapsat jméno, které si sami vyberete. Potíže lze názorně uvést na příkladu vysokoškolačky, která několik let pobírala nižší plat jen proto, že nedokázala na úřadech dosáhnout přepsání svého vysokoškolského diplomu, který zněl na její staré, tedy mužské jméno.

Problémy však na transsexuály nečíhají jen v lékařských ordinacích či státních úřadech. Mnoho lidí přišlo o práci hned poté, co zaměstnavateli oznámili, že podstoupí operativní změnu pohlaví, další ze stejného důvodu nemohou sehnat zaměstnání, které by odpovídalo jejich vzdělání či kvalifikaci. Bez ohledu na pár jednotlivců, kteří i po změně pohlaví byli s to zůstat ve svých původních profesích (většinou se jedná o lidi, kteří působili v intelektuálním prostředí), jsou transsexuálové sociálně nejslabší skupinou z celé transkomunity - ostatní, kteří své transprojevy řeší v bezpečném soukromí bytů či specializovaných podniků a navenek vystupují v bezproblémové roli, potíže nemívají. Je ale spravedlivé konstatovat, že tímto není Česká republika nijak výjimečná - v sousedním Německu nemá práci podle odhadů až 80 procent transsexuálů.

Velmi podobně jako většina zaměstnavatelů - tedy jen za jakousi hříčku přírody - berou problematiku transsexuality nebo transvestismu takřka všechna tuzemská média. Informační boom, který nastal po roce 1989, se samozřejmě dotkl i těchto jevů, vyhradil jim nicméně převážně místo na titulních stranách bulvárních listů nebo v diskusních pořadech komerčních televizí.

O nápravu stávající situace se dnes pokouší občanské sdružení na internetové adrese www.transforum.cz

Shlédnuto: 9900x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 1    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 1 |        Creative Commons License