Transsexualismus

Transsexualismus není poruchou sexuální funkce ani sexuální úchylkou, je poruchou sexuální identifikace, to znamená, že jedinec se duševně neztotožňuje s vlastním tělesným pohlavím. Jedinec se cítí být příslušníkem opačného pohlaví než jaké jsou jeho vnější pohlavní znaky i pohlavní orgány. Transsexuální muž se cítí být ženou a chce žít jako žena, transsexuálka se cítí být mužem a chce žít jako muž. Tyto osoby se cítí velmi nešťastné, když se jim to neumožní, a naléhají na provedení operací, které by jim vzhled alespoň částečně upravily do podoby toho pohlaví, ke kterému se hlásí.

Záležitost je ovšem dosti složitá. Podobné požadavky mohou být také někdy projevem nebo důsledkem těžkých duševních otřesů, neurotických či psychopatických reakcí a zejména duševních chorob, psychóz. Zákroky, jejichž následky už nelze vzít zpátky, by po vystřízlivění mohly znamenat pro pacienta katastrofu. Proto se po vyšetření a dalším sledování pacienta (s psychoterapeutickými pokusy přizpůsobit jeho prožívání jeho biologickému pohlaví) vyčkává zpravidla několik let, než komise odborníků rozhodne o možnostech změny pohlaví.

Přípravou na takovou změnu je podávání pohlavních hormonů opačného pohlaví a umožnění pacientovi, aby si předběžně vyzkoušel žít ve společnosti v roli pohlaví, o které usiluje (oblečení, změna jména na neutrální). Chirurgické zákroky mohou ženu zbavit prsů a dělohy a uzavřít pochvu, ale nemohou jí poskytnout fungující pohlavní úd.

Podobně mohou muži odstranit úd, šourek a varlata, ale stěží mu poskytnou klitoris a fungující pochvu. Možnosti sexuálního uplatnění v roli opačného pohlaví zůstanou vždy nedokonalé. Ale to ani nebývá hlavním cílem transsexuálů. Chtějí především žít a společensky se uplatňovat v těle, které se aspoň přibližuje tomu, jakými se cítí být duševně. Problematikou těchto pacientů se zabývá pražský Sexuologický ústav a krajské sexuologické ambulance.