Transsexualismus dnes

Základním projevem transsexualismu jsou přetrvávající pocity nespokojenosti a nesouhlasu s vlastním anatomickým pohlavím, přání zbavit se vlastního genitálu a žít jako příslušník druhého pohlaví.

Diagnózu je možno stanovit jen tehdy, je-li porucha kontinuální, není-li přítomna jiná duševní porucha a není-li spojena s tělesnými příznaky intersexuality nebo s genetickou abnormalitou. Tyto osoby si obvykle stěžují, že je jim nepříjemné nosit oděv příslušný jejich anatomickému pohlaví, demonstrují zájmy příslušné v dané kultuře osobám opačného pohlaví. Nejvýraznějším diagnostickým znakem je přání zbavit se vlastního genitálu a sekundárních pohlavních znaků a žít jako příslušník druhého pohlaví.

Průvodními jevy jsou mírná až závažná porucha osobnosti. Sexualita je většinou homosexuálního typu, ale jsou známy i případy asexuální, usilující jen o sociální roli a případy heterosexuální. Subjektivně nejčastější případy, tedy homosexuální, intenzivně brání, aby takto byli označováni. Bez léčení je průběh všech tří typů chronický a neremitující. Porucha se projevuje problémy s pohlavní identitou již od dětství, ač je někdy rodiči a vrstevníky nepozorována. Plná manifestace syndromu nastává v pozdní adolescenci. Častou komplikací jsou deprese, suicidalita a vzácněji mutilace genitálu. Diferenciálně diagnosticky je někdy neostrý přechod mezi transsexualismem a výrazně feminní či maskulinní homosexualitou, transvestitismem a dekompenzovanými stavy poruch sexuální identity. U schizofrenie mohou být bludy příslušnosti k opačnému pohlaví. U pravé transsexuality se však nejedná o blud, ale skutečnost, že se osoba cítí být jako příslušník druhého pohlaví. Terapeuticky i diagnosticky je důležitá naléhavost pacientů na změnu, vysoká frustrační tolerance ke všem potížím, které s tím souvisejí a spokojenost s každou změnou ve směru přeměny.

Na našem pracovišti byl vyvinut terapeutický plán, který rozvrhuje proces změny pohlaví do 5 let a stanovuje přísná indikační kritéria. Zhruba řečeno, první rok se pacient jenom opakovaně vyšetřuje tělesně a psychologicky s cílem zjistit psychosexuální identifikaci a motivaci k terapii. V druhém roce se aplikují hormony opačného pohlaví, ve třetím roce se podává návrh na změnu jména na neutrální, ve čtvrtém roce se podávají návrhy na chirurgické zákroky a v pátém roce návrhy na plnou matriční změnu pohlaví. Existují zákonné mechanismy, které tento proces umožňují. Kontraindikace byly stanoveny tak, aby minimalizovaly riziko změny pohlaví jak ze zdravotního, tak ze sociálního hlediska. Jsou jimi interní poškození neumožňující hormonální léčbu, dále mentální defekt, těžká psychopatie, kriminalita a sociální maladaptace, alkoholismus, toxikomanie a psychóza.

Na našem pracovišti je v evidenci 198 případů transsexualismu typu žena-muž a 57 případů muž-žena. Uveďme některé charakteristiky tohoto souboru.

Nad těmito údaji vidíme přísnost našich kritérií a také vysvětlení toho, proč na rozdíl od jiných pracovišť máme minimum komplikací plynoucích ze stížností.

Nejzajímavější je fakt, že na rozdíl od západoevropských a amerických údajů, kde je poměr pohlaví uváděn 10:1 či 8:1 ve smyslu výskytu typu muž-žena ku žena-muž, je tento poměr u nás zcela obrácený, tedy 0.3:1. Podobná situace je i v Polsku a tento údaj jasně svědčí o sociální podmíněnosti tohoto jevu a narušuje tradiční vysvětlování této poruchy fragilitou mužských sexuálních center v mozku.

Vzniká mnoho otázek co dál. Někteří západoevropští autoři od chirurgické i hormonální léčby ustupují a vedou pacienty k životu ve zvolené roli v rámci svobodného rozhodnutí plynoucího z lidských práv. Neudržitelná je situace s absencí sexuologické péče o tyto pacienty ze Slovenska, kteří si formálně musí změnit bydliště za české, aby se jim péče dostalo.

Relativnost této diagnostické kategorie v prostoru a čase se nyní zobrazila v tom, že ze 14 dívek, které chodí do psychoterapeutické skupiny pro homosexuální ženy se jich 13 postupně „rozhodlo", že jsou transsexuální a že budou žádat změnu pohlaví.

Nad celou problematikou tedy leží řada otazníků. Liberalizovat kritéria, proces urychlit či je zpřísnit a terapeuticky vést žadatele pouze ke změně sociální role? Přinese politická změna naší společnosti a tím i změněné postavení ženy ve společnosti i změny ve struktuře těchto pacientů?