Travestie show v kontextu sociální změny

Fenomén travestismu je často vnímán jako relativně nový a spojován výhradně s pozdní modernou doprovázenou rozpadem tradičních ideálů a hodnot. V historii ale najdeme řadu zmínek svědčících o opaku a podporujících naopak tezi, že převlékání do opačných pohlavních rolí bylo vždy a stále je nedílnou součástí veřejného i soukromého života zdravé společnosti.

Odlišné je pouze vnímání a hodnocení tohoto fenoménu společnostmi v různých historických obdobích. Od 17. století postupně dochází ke změnám vnímání sexuality na diskursivní i mocenské úrovni a pohlaví se tak stává normou, podle které je naše tělo utvářeno a omezováno. Stejně jako idea heterosexuality, tak také čistě heterosexuální prezentace těla je tedy až moderní vynález vrcholící v 19. století tabuizací a normativním pojetím erotična a sexuálního chování.

V západních společnostech tak dnes dominuje heterosexuální prezentace těla zdůrazňující rozdíly mezi pohlavími na základě sexuální přitažlivosti. Tento fakt je o to významnější, neboť vnímání a prezentace těla je jedním z klíčových nástrojů moci a všechny formy panství se tudíž zaměřují na tělo. Nicméně na spojení gender identity, anatomie a sexuality nelze nahlížet jako čistě kauzální, ale naopak jako komplexní a vyvíjející se vztah relativně nezávislých jevů. Ačkoli tedy naše biologická konstituce nestanoví jak, s kým a kde máme naplňovat své sexuální touhy a potřeby, společnost takové normy vytváří a udržuje pomocí socializace, čímž jsou tyto regulativy zpětně naturalizovány.

Snaha redefinovat duální heterosexistický systém ale předpokládá hlubokou reflexi základů západní civilizace, dekonstrukci striktní opozice muž – žena a zahrnutí všech multivariabilních možností lidské sexuality do jejího rámce. Právě travestie představení a fenomén cross-dressingu mohou do jisté míry napomoci kritice hegemonního normativního řádu produkujícího binárně sexualizovaná individua a posunout tak feministickou kritiku o krok dál.

Travestie jako kritika

Travestie show můžeme číst různými způsoby, můžeme ji chápat čistě jako zábavu bez jakéhokoli spojení s teoretickými koncepty performativního genderu či překračování genderových hranic nebo naopak jako implicitní kritiku heterosexistické společnosti, protest proti binárnímu pohlavnímu rozdělení a cestu ke sblížení mužů a žen, homosexuálních, heterosexuálních a bisexuálních skupin. Při hlubším pohledu uvidíme, že travestie show skrytě pokládá otázky, co to znamená být muž či žena, jaký je význam sexuality, a zpochybňuje přirozenost významů, které těmto kategoriím běžně přiřazujeme.

Jinými slovy zpochybňuje pravou a přirozenou podstatu gender identity spjatou s biologickým pohlavím a ukazuje utváření gender identity jako procesu realizovaného prostřednictvím jednotlivých aktů jednání. Na gender tedy můžeme v tomto smyslu nahlížet jako na konstrukci skrze performativní jednání v každodenním životě. Tělo je neustále konstruováno jako sexualizovaná skutečnost a vzhledem k tomu, že se binární dělení dle anatomických rozdílů vnucuje jako ‘přirozený‘ důkaz duality genderu a jako takové se stává součástí naší každodenní zkušenosti s okolním světem, dochází tak prostřednictvím mechanismů institucionalizace a legitimizace k objektivizaci prožívání námi utvářené bipolární reality (Berger, Luckmann 1999).

To vše není možné bez identifikace, kterou můžeme spolu s Butler vidět jako zrealizování touhy po idealizované koherenci, jež je výsledkem současného významu těla a tělesnosti (Butler 1990, 416 – 421). Jinými slovy naše chápání světa se děje skrze diskursivní významy a znaky, které udržují vytvářenou identitu jako přirozenou a ontologicky opodstatněnou realitu a vytváří tak fikci integrity subjektu uvnitř povinného rámce reprodukční heterosexuality.

V řadě případů travestie show v České republice kopíruje stereotypní ideály feminity, nicméně i v těchto případech dochází k zpochybnění představy biologické feminity. Muž může vypadat jako sexy žena a tím tak ukazuje sociálně utvořený základ toho, co považujeme za femininní. Navíc fakt, že heterosexuální muži obdivují ‘transky‘ jako atraktivní a krásné ženy, dále komplikuje představu heterosexuality jako normy a zpochybňuje biologickou ‘přirozenost‘ feminity.

Viditelná žena je zcela zřetelně ukázána jako sociální konstrukce. To, co předpokládáme, že je odvozeno od biologie, se nám zjevuje jako sociální projevy, oblečení, gesta, pohyby, slova. Jestliže je tedy kategorie ženy sociální konstrukce, potom drag předvádí dvojitou konstrukci; konstrukci konstrukce ženy.

Některá představení nám jasně berou iluzi, že sledujeme ‘zpěvačky‘, zdůrazněním určitých symbolů maskulinity, při striptýzu atd. Cílem takového vystoupení je rozvrátit iluzi reality, ‘přirozenosti‘ a odkrýt naše zakořeněné představy o všemocné biologii, která nám určuje naše místo ve společnosti.

Ačkoli ne každé parodické zobrazení má za následek rozvrácení stávajících struktur, využití revoluční síly smíchu ke zdůraznění nelogičnosti má své opodstatnění. Tradiční karnevalové převrácení rolí vyneslo vždy na povrch slabé stránky tradičního společenského uspořádání a jeho vnitřní nestabilitu, mimo jiné také pro tento svůj rozvracející potenciál byly tradiční karnevalové rituály od počátku 17. století křesťanskou tradicí zatlačovány do pozadí a zakazovány.

Kritičtější jsou však představení, ve kterých je zřetelně odmítána tradiční představa heterosexuální feminity se všemi jejími konotacemi. Kritická reflexe normativního ideálu krásy, komodifikace ženského těla a povinné heterosexuality nastavuje zrcadlo falešné představě rovného postavení žen a mužů, heterosexuálů, homosexuálů a lidí jakkoli ‘trans‘. U nás ale toto sdělení působí často pouze podprahově, z rozhovorů s českými travestity vyplývá spíše snaha přiblížit se ‘realitě‘, zakrýt to, že pod ženskou slupkou je muž.

Kritika je skrytá, explicitně neartikulovaná. Umění travestie není chápáno jako originální interpretace reality, ale spíše jako slepá imitace heteronormativního systému. Rozdíl mezi západní a východní travestie show je zřejmě právě v pojetí protestu, v českém prostředí není travestie ještě tak zcela chápána jako implicitní kritika, kterou je třeba využít pro redefinování veřejného prostoru.

Kritika je však zastoupena i na naší scéně, velký úspěch má například vystoupení Radka/Sisi, kdy se během písně Avec moi aktér změní z ženy na muže. Radek/Sisi: „Chci lidem ukázat podstatu travestie, nejsme ženy, jsme muži, kteří předvádí ženy, je to jenom iluze, parodie reality.“

Demonstrace toho, že ačkoli má člověk penis, může být krásná žena, by mohla rozpoutat gender revoluci. Genderové dělení na základě biologie je sice zakořeněné, ale rozhodně ne věčné. Zkušenosti nás často přesvědčují o neadekvátnosti takového dělení a je pouze otázka, jak dlouho můžeme tuto hmatatelnou zkušenost ignorovat.

Kriticky je koncipováno rovněž vystoupení Michala/Chantall parodující spojení feminity a naivního obdivu mužů nebo jiné číslo, kde je představena jako sexuální symbol starší žena. Ve stále větší míře je systematicky zpochybňována normativní představa heterosexuality a parodována mužská dominance, čehož ‘transky‘ dosahují pomocí vtipů a vtažení diváků do děje na pódiu.

Úspěch má také další číslo, ve kterém je naivita a lolitkovský ideál ztělesněn ‘transkou‘ nepřipodobňující se ovšem představě ideální ženy, čímž nám dává najevo nelogičnost požadavků, jež jsou v každodenním životě na ženy kladeny.

Ačkoli si plně uvědomuji nedostatky travestie jako metafory subverze dominantních kategorií, domnívám se, že si toto téma zaslouží více pozornosti, tím spíše v České republice, kde byla existence různých forem transgenderismu dlouho systematicky popírána.

Můžeme tedy vidět v travestii v českém podání způsob společenské kritiky? Přes veškeré výhrady je travestie vyjádřením relativní svobody nakládat s vlastním tělem. Drag se možná ženou za ideálem ženského těla, ale ten mužský nechávají někde daleko za sebou.

Také u nás se vyskytují kritická představení popírající kult mládí a mýtus krásy, představující sexualitu jako rozmanitou škálu možností. Prostřednictvím vtipů se dostávají ke zpochybnění jednoznačné definice lidské sexuality, jasně předvádějí, že nejsou ženy, ale muži, kteří si vybírají muže. Pomocí karikatury protestují proti stereotypní představě dominantního muže a submisivní ženy nebo proti vizualizaci ženy.

Travestie show má bezesporu symbolický význam, cílem je klamat tělem, ukázat povrchnost našich zarytých představ o věčné dualitě muže a ženy. Toho mohou drag dosáhnout specifickým uchopením představy ženy, kde vyplouvá na povrch disonance mezi očekávaným a reálným. V travestie show je zdůrazněno, že účinkující vlastně nejsou ženy, ale muži předvádějící nám, co si myslíme o ženách. Učí nás chápat vlastní identitu skrze zosobnění spletitého vztahu mezi pohlavím, genderem a sexualitou.

V travestie není feminita a maskulinita striktně oddělena, vzájemné vztahy mezi anatomickým pohlavím, vnitřním pocitem identity, sexuální orientací a aparencí vytváří mnoho kombinací, které od základů zpochybňují stávající symbolický řád. Heteronormativní systém má ale silnou oporu v jednotlivých aktérech, kteří zároveň proti němu bojují, neboť jednotliví aktéři podléhají normativní diferenciaci a sami sebe prezentují buď jako maskulinní, nebo femininní a vytvářejí tak vzduchoprázdno v prostoru vymezeném těmito dvěma hraničními body.

Prostor mezi nimi může vyplnit kriticky pojatá travestie show, což ale zejména u nás předpokládá větší angažovanost a zapojení se do veřejného politického diskursu ze strany všech, kteří jakkoli nezapadají do heterosexuálních škatulek mužské maskulinity a ženské feminity.

Dynamika travestie show

Teoretický přístup k fenoménu travestie je orámován dvěma extrémy, jeden zdůrazňuje subverzi dominantních genderových norem, druhý jej kritizuje za upevňování a potvrzování binárního pohlavního dělení.

Zřejmě nejpřínosnější je určitý kompromis, travestie má ambivalentní charakter, ačkoli působí proti rigidním normám, ne vždy ve smyslu jejich redefinovaní. Subverzi gender identity nelze vidět izolovaně, bez vztahu k dalším aspektům sociální identity neredukovatelným na gender. Nelze tedy očekávat transformaci gender systému pouze na základě drag představení. Nicméně i Butler chápe drag ve své teorii performativity spíše jako metaforu nežli paradigma.

V travestie show je jednoznačně ukázán rozpor mezi společensky předpokládaným chováním na základě biologického pohlaví a možnou modifikací, imitující tato očekávání a zesměšňující naši představu přirozenosti. „Imitací genderu drag implicitně odhalují imitativní strukturu samotného genderu – stejně jako jeho kontingenci.“ (Butler 1990, s. 418)

Na druhou stranu se ale musíme ptát, zda je travestie show opravdu představení, kde je vědomě problematizován gender, nebo zda jde o zábavu bez hlubšího společenského kontextu. Jde pouze o to, že se muži převlečou za ženy a baví publikum, nebo jde o kritiku rigidního pohledu na svět? Drag mohou kopírovat dominantní ideologie, neboť se zde promítá společenská struktura mocenských vztahů mezi třídou, rasou, pohlavím, sexualitou, tyty kategorie je nutné chápat jako další genderované aspekty identity, avšak na gender neredukovatelné.

Modifikace těla je ale v travestie fascinující, tělo je uchopeno jako vlastní projekt odporující povinnému příkazu pohlaví, nicméně tento teatrální intencionální projekt tak úplně nesouvisí s radikální reformulací gender identity v reálném životě.

V praxi tu narážíme na teoretický problém performativity, do jaké míry je naše autonomní jednání determinováno neviditelným symbolickým řádem. V českém prostředí je signifikantní, jaký důraz je přikládán odlišení transvestismu a travestie show, první termín je spojen s cross-dressingem v soukromém životě pro uspokojení touhy a druhý je považován za určitý druh umění.

V rozhovorech se mi ale nezřídka potvrdilo, že toto striktní dělení je ve skutečnosti velmi povrchní a podle mého názoru má pouze většinové společnosti ukázat, že travestie show není ‘představení úchylů‘. Z úhlu pohledu většinové společnosti je velký rozdíl, jestli chodíte v ženském spodním prádle do postele nebo si ho sundáte v šatně, jestli chodíte v ženských šatech nakupovat, nebo jenom na skleničku do baru atd.

Můžeme tedy hovořit o nějaké subverzi, když uvnitř skupiny travestitů (transvestitů, drag queens či cross-dresserů nebo použijeme-li jakéhokoliv jiného názvu) panují stejné mechanismy exkluze a stigmatizace jako ve společnosti, v jejímž rámci stojí všichni jaksi ‘mezi‘?

Musíme mít na paměti další jemné rozdíly, které spoluutvářejí naši identitu, travestie je nutné vidět v širší souvislosti mocenských vztahů ve společnosti, v souvislosti ekonomických, sociálních a velice jemně rozlišených symbolických vlivů.

Travestie ve světle narace

Nyní bych se chtěla krátce zabývat rozhovory, které jsem realizovala v létě s českými travestity. Uskutečnila jsem pět rozhovorů s Michalem/Chantall, Ondrou/Michel, Mirkem/Miriam, Radkem/Lorin a Radkem/Sisi z různých měst v České republice.(1)

Všichni se shodli na tom, že dobře udělaná travestie může přispívat k otevřenosti ve společnosti, k větší toleranci homosexuality i různých jiných způsobů uchopení genderu, k tomu Ondra/Michel dodává: „Lidi v publiku třeba i změní názor, přijdou nadšení po vystoupení a začnou nás brát takový, jaký jsme, berou i to, že jsme homosexuální,“ a Mirek/Miriam: „Když nás někdo vidí, že si ze sebe děláme srandu, že se oblíkáme jako ženský, tak si řekne, proč já bych taky něco nemohl vyzkoušet, ukážeme mu tak třeba další možnosti, dodáme odvahu a zvedneme sebevědomí.“

Jak se tedy změní pohled většinové společnosti na travestie show po jejím zhlédnutí? S tím souvisí i otázka, kdo se tedy travestie show věnuje? Často slyšíme hlasy zdůrazňující, že se v této oblasti pohybují z velké části heterosexuálové. Ze zkušenosti ale všichni tvrdí, že opak je pravdou, Mirek/Miriam: „Neznám travestitu, kterej by nebyl gay. Existují heterosexuální transvestiti, ale pro ně to není kabaretní show, to už je něco jinýho.“

Musíme se proto ptát, co vede k takovým prohlášením na veřejnosti? Je to snaha o alespoň částečné uznání, kterého lze dosáhnout, pokud nebude narušen heterosexuální rámec chápání světa? Naše společnost je totiž pouze pseudotolerantní, v travestie muži předvádějí ženy, to je samo o sobě dost konfrontační, ale když to dělají heterosexuální muži, společnost jim to ‘odpustí‘, jak řekl Ondra/Michel, po shlédnutí představení, které je zaujalo, diváci akceptují, že na pódiu vystupují gayové.

Toto kritizuje také Radek/Lorin: „Všechno je v pořádku, dokud to je na pódiu, ale jakmile vidí transku, jak obletuje chlapy v sále, tak končí legrace. Dokud je to jenom umění na pódiu, tak je to dobrý, ale jakmile je to realita, tak to zase vidí jako úchylku.“

Zajímavé je rovněž zkoumat reakce publika, které jsou odlišné podle dalších sociálních charakteristik. Podle účinkujících v travestie jejich představení přijímají lépe lidé starší než příslušníci střední generace. Z rozhovorů také vyplynulo, že většinou je příjemnější ženské obecenstvo, „ženy se dokáží víc odvázat, rychleji se odreagují,“ říká Mirek/Miriam a dodává: „muži v travestie stále vidí nějakou úchylku, čekají na něco nenormálního, ale taky si rádi sáhnou.“

Za zmínku rovněž stojí pozornost, kterou tyto ‘holky‘ vzbuzují v heterosexuálních mužích, to, že mi všechny potvrdily, že jsou muži ochotní dotáhnout hru svádění až do konce, nabourává představu čisté heterosexuality jako realizace ‘přirozené‘ sexuální touhy. Vtipně to glosuje Michal/Chantall: „Muži mě furt balí, to je hrozný a sou to skoro všechno heteráci, ženatý. Z vlastní zkušenosti vím, že by šli i dál. Ty čtyři procenta, co se píšou, to je trapný, já si myslím, že je to tak čtyřicet.“

Drtivá většina travestitů v České republice ale o své činnosti rozhodně nepřemýšlí v kontextu subverze binárního genderového systému. Jedině snad Radek/Lorin nejistě uznal, že „travesty možná hranice mezi pohlavími narušuje, ale nikdy je nemůže zrušit, protože to je tu zafixovaný už od pravěku, vždycky to tady bylo a vždycky bude.“

Dostáváme se zpět k zásadnímu problému motivace, proč by vlastně určité skupiny měly usilovat o subverzi gender identity, když jim jakýsi stín pod svícnem umožňuje žít svůj vlastní svět, malou transgresi pod vnucující se normativitou.

Paradoxně ale může působit fakt, že většina travestitů kritizuje homosexuální publikum. Důvodem může být přesycenost trhu, jak všichni shodně uvádějí, nebo také zaryté vtělené struktury hodnocení, které na sebe aplikují i znevýhodňované skupiny. Mirek/Miriam to komentuje slovy: „Hlavní je, že se nezměnilo chápání společnosti, i na gay diskotékách se na tebe dívají všelijakým různým způsobem, kritika ale taky hodně vychází ze závisti.“

Performance a gender v pohybu

Při úvahách o travestie show se v praxi objevuje teoretický problém, jakým způsobem se může autonomní subjekt realizovat v rámci systému represivních norem, jinými slovy do jaké míry můžeme mluvit o aktivním vytváření koherentní identity v kontextu dialogického vztahu symbolických a materiálních podmínek.

Mají tedy travestie performance potenciál něco změnit? Propojení teorie performativity a konkrétního požadavku změny dominantních symbolických struktur, které významně ovlivňují pojetí gender identity v západních společnostech, provází řada nesnází. Rozhodně nelze považovat dnešní pojetí travestie show za všemocný nástroj společenské změny, domnívám se však, že vývojový proces této formy umění není ukončený.

Celé moderní umění vzešlo ze vzpoury proti společnosti, může tak sloužit jako médium pro kritické myšlení, ale pokud má být tato kritika víc než prázdnou formou, musí místo udržování statu quo poukazovat na to, co být může a má, na potenciál společenské změny, který se nachází zčásti v umění a zčásti v menšinových kulturách a jejich životní formě.

Groteskní tragice současného světa lze vrátit její smysl využitím revoluční síly smíchu, pokud ho totiž zbavíme zátěže prázdné konzumní zábavy, ukáže se jeho síla v plné míře. Karnevalová struktura vynáší na povrch nevědomě podporovaný systém hegemonní společnosti a zpochybňuje tak její autoritu. Právě tento karnevalový subverzivní diskurs, který má silnou funkci kritickou i nápravnou, ukazuje souvislost komiky a změny. Proto komické, karnevalové, subverzivní ztvárnění automatismu, s jakým kopírujeme normy povinné heterosexuality, může probudit autonomii jedince a jeho kritické myšlení.

Nicméně to však předpokládá umění, jež se vzdá své uzavřenosti a propůjčí svůj potenciál ideálu angažovaného umění systematicky poukazujícího na diskriminaci, útlak a manipulaci. Pokud tedy budeme uvažovat o drag performanci jako o angažovaném uměleckém představení, můžeme mu přiznat větší účinek na konkrétní politicko-společenské změny.

Travestie jako umělecký aktivismus ale nic neztrácí ze své ambivalentní povahy, pouhým poukázáním na falešnou naturalizaci gender norem bez kritické reflexe totiž může naopak přispívat k jejich reidealizaci, na druhou stranu teatrální odpor drag proti hegemonním kategoriím může přispívat k jejich veřejnému odmítnutí.

Mluvíme-li však o subverzivním potenciálu travestie, neznamená to ztotožnění performativity genderu s drag, travestie představení samo o sobě neztělesňuje performativitu založenou na opakování norem, jež předcházejí a překračují subjektivní vůli, která tak nemůže být chápána jako příčina performativity. Nelze tedy ani redukovat performativitu na představení (Butler 1993, s. 234).

Butler jednoznačně odděluje divadelní představení od pojetí performativity, gender nelze uchopit jako druh divadelní improvizace, neboť je vytvářen pomocí opakovaného jednání. Gender identita vzniká komplexní interakcí mezi psychikou jedince, vnějšími tělesnými projevy a regulativní silou heterosexistických omezení.

Teatrálnost travestie představení však zdůrazňuje nedosažitelnost ideálního genderu, ideálního muže či ženy, který nikdy nemůžeme plně internalizovat právě kvůli jeho nadsazené podobě. Alegorie heteronormativního systému, spektakulární uchopení gender norem, jinak řečeno pojetí travestie jako politizovaného umění sice nemůže být hlavním nástrojem subverze mocenských vztahů, může však sloužit k legitimizaci marginalizovaných a zneviditelňovaných struktur.

Literatura

Allen, Amy 1998. “Power Trouble: Performativity as Critical Theory”. Constellations. Vol. 5, Issue 4.

Bachtin, Michail Michajlovič 1975. François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Praha.

Berger, Peter.L., Luckmann, Thomas 1999. Sociální konstrukce reality. Brno: CDK.

Bullough, Bonnie, Bullough, Vern L., Elias, James 1997. Gender Blending. New York: Prometheus Book.

Butler, Judith 1990. Gender Trouble: Feminism and the Subversion of Identity. New York: Routledge.

Butler, Judith 1993. Bodies That Matter: On the Discursive Limits of „Sex“. New York: Routledge.

Feinberg, Leslie 2000. Pohlavní štvanci. Praha: Nakladatelství G plus G.

Foucault, Michel 1999. Vůle k vědění. Dějiny sexuality I. Praha: Hermann a synové.

Gender, rovné příležitosti, výzkum 3/2001. Praha: Sociologický ústav AV ČR

King, Davis, Elkins, Richard 1999. “Towards a Sociology of Transgendered Bodies”. Sociological Review. Vol. 47, Issue 3.

McNay, Lois 2000. Gender and Agency: Reconfiguring the Subject in Feminist and Social Theory. Cambridge: Polity Press.

Morris, Rosalind C. 1995. “All Made Up: Performance Theory and the New Anthropology of Sex and Gender”. Annual Review of Anthropology.

Nelson, Lise 1999. “Bodies (and Spaces) Do Matter: The Limits of Performativity”. Gender Place & Culture: A Journal of Feminist Geography. Vol. 6, Issue 4.

Rupp, Leila J., Taylor, Verta 2003. Drag Queens at the 801 Cabaret.

Chicago: The University of Chicago Press.

Poznámky

1. Až na ojedinělé případy jsem používala označení mužského rodu, neboť mimo pódium, v civilu, kdy jsme spolu dělali rozhovory, se všichni dotázaní oslovovali po většinu času mužskými jmény a v mužském rodě. Pouze při líčení zážitků v ženské roli někdy přecházeli do ženského mluvnického rodu. Obě jména vedle sebe uvádím pouze pro jednodušší orientaci.