Když se ze mne po operaci konečně stal muž, ulevilo se mi

Plzeňská lékařka Jaroslava Kottová se chirurgickým zásahem změnila v Otto Kotta, který začíná žít spokojený a plnohodnotný život

V osmi letech jsem si velmi přála stát se klukem - účastnit se jejich dobrodružných her, lézt s nimi po stromech a zbavit se sladké nudy světa šatiček a panenek. Což mi vydrželo pouze do puberty. Existují však takové dívky, které se právě ve zlomovém období dospívání utvrdily v tom, že jsou skutečnými nedobrovolnými vězni těla s opačným pohlavím. V lékařských záznamech se označují jako transsexuálové. Jediným společensky přijatelným vysvobozením je pro ně chirurgická změna pohlaví, která však s sebou kromě rizika případných pooperačních komplikací nese i nutnost vyrovnat se s následnou reakcí ne vždy tolerantního okolí...

Takhle uvažuji minutu před tím, než mne na prahu svého plzeňského bytu uvítá zdvořilý muž, pan MUDr. Otto Kott, CSc., jenž se ještě před třemi měsíci jmenoval Jaroslava Kottová. Nad kávou v pokoji se začíná odvíjet nit rozhovoru.

Pane doktore, kdy jste si poprvé začal uvědomovat svou odlišnou sexuální orientaci?
Asi okolo puberty. Věděl jsem, že jsem někdo jiný, musel jsem hrát opačnou roli. Přesto jsem vyváděl různé rošťárny, hrál hokej a od 12ti let i ženský fotbal za prvoligové Restaurace Plzeň, v němž jsme dokonce v sezóně 89/90 vyhráli amatérské mistrovství ČR.

Jaký byl v té době váš vztah k dívkám?
Normální, přátelský. Vymýšlel jsem si nejrůznější legrácky, bavil se s nimi kamarádsky. Stejně mne všichni brali téměř jako kluka a pořád si mne pletli - byl jsem hubený, šlachovitý. Chodit v té době s jinou dívkou bych ale nemohl, příčilo by se mi, že ve vztahu nemohu vystupovat jako muž.

Co je třeba v ČR k tomu, aby člověk mohl změnit své pohlaví?
Zaprvé navázat kontakt se sexuologem, který vás má potom v péči do doby samotné operace. Absolvujete také různá vyšetření - na interně, endokrinologii a psychologii. Sexuolog pak společně s psychologem sepíší závěr vyšetření, který je podkladem k dalšímu postupu. Já jsem s tím naštětí neměl žádné problémy, mými lékaři byli MUDr. Fifková a MUDr. Weiss. K paní doktorce Fifkové jsem poprvé přišel v roce 1990 - před revolucí bych se asi neodhodlal. Dojížděl jsem za ní do Prahy pětkrát ročně.

Vloni v březnu jsem prošel hormonální terapií, která je dalším nutným krokem ke změně pohlaví. Hormonální injekce se aplikují jednou za tři týdny v Plzni. Během této terapie musíte mít nové, neutrální křestní jméno - nechal jsem si původní "Jaroslava" změnit na "Jára". Tím automaticky vzniká i nutnost nového rodného listu. K samotnému aktu operace je zapotřebí povolení úřadů, konkrétně Odboru sociální péče a zdravotnicví při Magistrátu hlavního města Prahy. Pod vámi zaslanou žádostí o povolení operace musí být také kladné vyjádření čtyř odborných lékařů.

Po úředním souhlasu mi první fázi operativní léčby provedl pan profesor Bouda z ženské kliniky Lékařské fakulty v Plzni. Rád bych při této příležitosti poděkoval za příkladnou péči a pochopení kolektivu lékařů a sester v čele se zmíněným prof. Boudou, kteří působí na klinice na oddělení pro rizikové a patologické těhotenství. Také bych chtěl poděkovat panu přednostovi kliniky, panu profesoru Rokytkovi za umožnění provést operaci. A tak jsem se 18. prosince stal oficiálně mužem, Ottou Kottem.

Jaký byl váš první fyzický pocit s konečně správným pohlavím?
V první chvíli jsem si připadal, jako když se nic nestalo. Oddychl jsem si, že jsem neumřel. Medikům a ostatním studentům (MUDr. Kott přednáší v Plzni na Lékařské fakultě UK a na Soukromé vyšší odborné zdravotnické škole dr. Ireny Mauritzové - pozn. red.) bych to přece nemohl udělat! Zdálo se mi, že jsem stále stejný, protože uvnitř jsem to byl stále já - tentýž jako před operací. Po odeznění očekávaných pooperačních bolestí se dostavil pocit úlevy. Ale plně jsem si vše uvědomil až tak za čtrnáct dní. Je to jako když vyhrajete zlatou olympijskou medaili, také jste v první chvíli ohromeni, nevěříte tomu a až později vám vše dojde.

Jak dlouho vlastně trvá a kolik stojí samotná operace?
Podle mých informací se cena pohybuje řádově v desetitisících korun, vše hradí pojišťovna. Délka trvání operace je asi čtyři hodiny.

Jak na vaši proměnu reagovalo okolí a rodina?
Nebyli šokováni, snad kromě některých moralistů. Okolí mne znalo věčně oblečené do džín, k tomu auto, motorka. Nečekali ale to rozhodnutí. Na mém pracovišti si kolegové zvykli rychle, přičemž těm inteligentnějším to činilo menší potíže než ostatním. Negativní reakce zbytku nevadily. Rodině jsem své rozhodnutí změnit pohlaví oznámil ve stejnou dobu jako ostatním - těsně před operací. Pro maminku to bylo těžké. Vždycky chtěla dcerušku v bílých šatičkách, ráda by mne viděla v baletu, ale na to jsem nikdy nebyl. Bratrovi jsem také způsobil šok - najednou jsem na staré jméno vůbec neslyšel - ale nakonec novou situaci rodina také přijala. Všichni jsme to zvládli.

Setkal jste se někdy s jiným transsexuálně zaměřeným člověkem?
Vědomě ne. Možná jsem někoho takového potkal v čekárně u lékaře. Každopádně jsem po podobném kontaktu nijak zvlášť netoužil.

Musíte jako "novopečený muž" také na vojnu?
Ze zákona ano. Už v nemocnici mne tím jedna sestřička strašila, že s novým jménem a rodným číslem prý službě vlasti neujdu. Zřejmě ale dostanu modrou knížku. Ale těším se, až půjdu na vojenskou správu. Hlavně pokud se tam setkám s nějakým správným úředním šimlem - tuhle jsem totiž s podobným člověkem zažil tříhodinové vysvětlování v jednom finančním ústavu, proč si chci změnit stále platné doklady.

Teď trochu osobní otázka - jak se vám teď, když jste muž, líbí ženy?
Pořád stejně. Jenom mám novou výhodu - mohu se dívat déle, dříve by to bylo trapné. Mám přítelkyni. O mé předchozí roli ví. Nedávno mi jedna moje známá paní doktorka řekla, že jsem jako bývalá žena nebezpečným mužem, protože znám obě strany mince. Myslím, že to není tak úplně pravda, a ostatně to má i svá plus. Na druhou stranu totiž např. dokáži více ocenit ženskou práci, a to nejen v domácnosti.

Uvažovali jste s přítelkyní o pořízení, popř. adopci dětí?
Tuto otázku jsme zcela nezavrhli, ale v současné době bych ji nerad komentoval.

Později večer jsem v osamělé ztichlé uličce svědkem zajímavého setkání. Proti sobě jdou dva stejně mladé páry - až na to, že jeden tvoří dvě dívky, které kráčejí ruku v ruce, mají rozzářené tváře a zbytek světa pro ně zřejmě neexistuje. Nevnímají snad ani opovržlivé pohledy druhého, běžného páru, s nímž se právě míjejí...

Vzpomenu si na slova pana Kotta, zazněla během dnešního rozhovoru. "Víte, lidé se, kromě těch normálních - čili heterosexuálů - dají ještě rozdělit na homo- a transsexuály. Na ty bychom se, myslím, neměli dívat legračním okem. Oni nás totiž také neodsuzují."