Už nic neskrývám

Narodil se jako muž a jmenoval se Jirka. Odmalička se mu však líbil svět žen, zkoušel si jejich šaty a přemýšlel, jaké to je být ženou. Přišla vojna, jedno veliké trauma, manželství, děti a neustále přibývající nervozita. A potom rozhodnutí o změně pohlaví. Dnes je z něj - Jarka Brokešů.

"Od dětství se cítím jinak," přiznává Jarka. "Všechno se pak utlumilo, zbývaly jen chvilky, kdy jsem se mohla převlékat do ženských šatů. Ale asi před pěti lety to přestala moje psychika brát a já věděla, že se budu muset rozhodnout. Byla to krize."

Jak sama tvrdí, přestože byla vychovávána jako muž, její touha po ženském těle se neustále zvyšovala. Musela ale podstoupit věci, které většinou zapadají právě do mužského světa. Jednou z nich je třeba vojna.

"Byla jsem tam dva roky. Sedala jsem do vlaku a měla slzy v očích, vůbec jsem si neuměla představit, jak to přežiju. V Jaroměři přistoupili kluci, a tak jsem to s nimi přepila. Byla jsem v důstojnický škole, to bylo únosný, ale pravý peklo začalo později, to mě převeleli do bojového útvaru. Ale naštěstí už je všechno za mnou."

Pro mámu je to šok!

Častá otázka u těchto životních příběhů je - rodiče si ničeho nevšimli? Nic nepoznali?

"Já vlastně ani nevím. Před těmi pěti lety jsem se rozhodla, že jim to povím. Pro mámu to byl šok, a vlastně nás to úplně rozdělilo. Dodnes mě oslovuje Jirko, tedy mým mužským jménem, a to i teď, když už jako chlap nevypadám.

Na druhou stranu to upevnilo můj vztah s tátou. Myslím, že mě víc pochopil. Připustil, že se v mnoha věcech trápím, a já jsem šťastná, že ho teď mám. A možná jednou pochopí i máma, že jinak nemůžu. Toužím po životě ženy, po ženském těle, po všem, co s tím souvisí. Třeba čas otupí mezi mnou a matkou hrany.

A taky jsem ráda, že se vše vyřešilo. Mám za sebou patnáctileté manželství a z něj dvě děti. A taky budu ráda, když moje bývalá žena bude konečně šťastná. Myslím, že naše soužití nebylo špatné, až na několik hádek, které byly způsobeny mou nervozitou a vnitřní nespokojeností, ale to už je za námi," říká Jarka.

Žena mě chápala

Když Jirkovi bylo osmnáct, poznal Alenu. Té bylo patnáct. Čekala na něj celou vojnu a potom se vzali.

"Chtěla jsem možná v počátku sama sobě dokázat, že jsem normální. Tím, že budu mít ženu a děti. Ale nespokojenost se stavem věcí se stejně po čase vrátila. Moje žena to vycítila. Byla tak skvělá, že mě začala podporovat v tom, abych dělala travesti show. To bylo prozatímní vysvobození. Už jsem nemusela jezdit na služební cesty. To jsem tehdy brala plné tašky oblečení a místo toho, abych na hotelu v noci spala, oblékala jsem se do ženských šatů a líčila se. Odvahu jít tak dolů na recepci jsem ale nikdy neměla," vzpomíná Jarka.

"Potom přišlo rozhodnutí, že chci změnit svoji identitu. Nechci už být muž, ale žena. Oceňuji to, že jsme s bývalou manželkou zůstali přáteli. I děti to vzaly. Synovi je dneska dvanáct let a dceři deset. Když jsem jim říkala, že ze mě časem bude žena, syn jen prohodil - Tak jo, budeme mít Jarku. A tak mě teď i oslovují. Moje manželka už má přítele a já jí ze srdce přeji, aby byla šťastná. Taky jsem ho chtěla vidět, jelikož bych nepřežila, kdyby to byl nějaký hajzl," dodává.

Jednou se přiznám

Následovaly pohovory u psychologa, hormonální léčba a teď Jarku čeká finální operace změny pohlaví.

"Jediný problém je, že teď nemůžu chodit plavat, to jsem měla ráda. Nahoře už totiž po hormonální léčbě vypadám jako žena, ale dole jako muž. Když jsem přišla do bazénu, najednou jsem nevěděla, do jakých šaten a sprch mám vlastně jít. Tak jsem zamířila do pánských. Při svlékání to ještě šlo, horší byly pohledy mužských ve sprše. Takže si radši počkám, až bude všechno komplet a budu jako žena vypadat. Potom už se nejspíš nikdo nad ničím nepozastaví," sní Jarka.

"Je to teď všechno takové rozpolcené. I v občance mám pořád pohlaví mužské. Po operaci mi zkrátka začne nový život."

Jak si to Jarka představuje s partnerstvím?

"Jasně, chci lásku a věřím, že jednou toho pravého potkám. Asi mu ze začátku neřeknu všechno, co mám v životě za sebou, že jsem byla muž. Na druhou stranu nemůžu být ženou bez minulosti. A tak se mu jednou přiznám, až přijde čas. A jestli to bude ten na celý život, určitě mě pochopí," končí svoje vyprávění.